ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2774.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2774/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. S. , bytem v N., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) J. B. , bytem v N., zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o uzavření dohody o vydání nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 34/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2011, č. j. 17 Co 536/2010-1338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 5 C 34/2005-1291, zastavil řízení o části žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby byla právnímu předchůdci žalovaného 1) uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku označených) nemovitostí (výrok I). Řízení zastavil i v části o určení, že žalobce je vůči žalovanému 2) oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (výrok II), v části o uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku číselně označených) pozemků v katastrálním území N. žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. června 2011, č. j. 17 Co 536/2010-1338, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I, III, IV, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že výrok o zastavení řízení je odůvodněn ustanovením §96 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož žalobce v uvedeném rozsahu žalobu vzal zpět, úkonem, jenž byl doručen soudu dne 14. 8. 2006 a který nyní již nelze odvolat (§41a odst. 4 o. s. ř.). K věci samé – požadavku na uzavření dohody o vydání pozemků – vzal za prokázané, že V. a M. B. D. jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí uzavřeli dne 26. 10. 1946 s B. S. (kupujícím) smlouvu trhovou, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 311, o něž jde v tomto řízení. Na základě smlouvy se však B. S. (žalobcův otec) vlastníkem nemovitostí nestal, neboť po uzavření smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (k intabulaci podle §431 Obecného zákoníku občanského, publikovaného pod č. 946/1811 Sb. z. s. – dále jen „o. z. o.“). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949, č. j. 5260/46-IX/A-22, pak stát rozhodl o výkupu nemovitostí od jejich vlastníků, V. a M. B. D., podle §10 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformně, se zápisem výkupu do pozemkové knihy k 6. 4. 1950; tím vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát. Jelikož nešlo o nemovitosti sloužící zemědělské výrobě, nýbrž k poskytování pohostinských služeb a ubytování (Lázně R.), nemohl se otec žalobce stát jejich vlastníkem ani podle ustanovení §1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb.
Ačkoliv odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – pokládal žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 1/ k uzavření dohody o vydání věci podle §5 zákona č. 87/1997 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za včas podanou, stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce není oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona, jelikož jeho otec (od něhož žalobce odvozuje své postavení) ke dni převzetí nemovitostí státem nebyl jejich vlastníkem. Dodal, že v tomto řízení ani není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o výkupu nemovitostí (ze dne 8. 6. 1949), jež bylo vydáno Ministerstvem zemědělství v rámci jeho tehdejší působnosti.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozoval, že jeho otec mohl nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem již podle ustanovení §1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., podle něhož nebylo intabulace zapotřebí. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství o výkupu nemovitostí ze dne 8. 9. 1949 označil za nezákonné a vytkl odvolacímu soudu, že se přezkumem jeho zákonnosti nezabýval a že nerespektoval závěry, k nimž Nejvyšší soud v dané věci dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2354/2004. Za nesprávný, protiprávní a porušující jeho právo na spravedlivý proces pokládá i postup soudu a v něj ústící rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení (odvolacím soudem potvrzený výrok I rozsudku soudu prvního stupně). Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (a aby tedy věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).
Žalovaná 1) považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuelně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř., a to bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolání není objektivně přípustné ani proti části výroku I odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I o zastavení řízení podle §96 o. s. ř. Rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ani rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř., nejsou usneseními ve věci samé a rovněž nejde ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, poř. č. 103). To platí i v případě, že dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jeho procesní úkon jako zpětvzetí žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 5286/2007).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení a výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I (o zastavení řízení) a nákladových výrocích IV, V a VI, dovolání přípustné není.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, jímž soud prvního stupně žalobu (směřující v této části toliko vůči žalovanému 1/) zamítl.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož v rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2007, č. j. 17 Co 410/2005-1010), jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. července 2005, č. j. 5 C 34/2005-874, ve znění doplnění ze dne 23. června 2006, č. j. 5 C 34/2005-919) zrušeno, nebyl vysloven závazný právní názor na posouzení věci, tj. názor, jaký právní předpis má být aplikován, či jak má být právní předpis vyložen, ale pouze uloženy pokyny k odstranění nepřezkoumatelnosti a k potřebnému doplnění skutkových zjištění, nelze souhlasit s dovolatelem, domnívá-li se, že přípustnost dovolání je v daném případě založena splněním podmínky vyžadované ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (k této otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, ročník 2001, pod C 160). Podané dovolání proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posouzení toho, zda se na konkrétní právní vztah vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je rozhodné, o jaký druh majetku šlo v době, kdy věc přešla do vlastnictví státu (k tomu srov. již stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, čl. III, bod 2).
Bylo-li v řízení zjištěno (a dovolatel ani nic jiného netvrdí), že v případě předmětných pozemků nešlo o zemědělskou půdu, je pak logický závěr odvolacího soudu, že danou věc je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (srov. též §1 odst. 4 tohoto zákona) a nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (pod jehož působnost předmětný majetek nespadá – srov. též §1 odst. 1 tohoto zákona).
Žalobce může být tudíž oprávněnou osobou toliko při splnění předpokladů uvedených v §3 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tedy jen za podmínky, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví jeho otce a z jeho vlastnictví přešly do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – v dovolacím řízení nezpochybnitelných (jestliže ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolateli k dispozici není)
– ovšem vyplývá, že k intabulaci (vkladu práva do pozemkové knihy) na základě trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 a převodu vlastnického práva (§431 o. z. o.) na žalobcova otce nedošlo a že vlastnictví k nemovitostem si ponechali V. a M. B. D., od nichž (nikoliv od žalobcova otce coby nevlastníka) také nemovitosti před 1. 1. 1951 vykoupil stát. Již z toho vyplývá, že žalobce oprávněnou osobou není.
Ku prospěchu není žalobci ani předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 2354/2004, v němž se dovolací soud otázkou vlastnictví nezabýval a z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (jeho obsahové konkretizace) řešil toliko otázku účinnosti trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 ve vazbě na podmínku jejího schválení příslušným správním orgánem (Ministerstvem zemědělství).
Otázka zákonnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949, č. j. 5260/46-IX/A-22, o výkupu nemovitostí od jejich vlastníků (§10 zákona č. 46/1948 Sb.) pak pozbývá své závažnosti, v situaci, kdy žalobce oprávněnou osobou prokazatelně není. Jestliže se řešení této otázky v poměrech dovolatele neprojeví, je dovolání nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1400/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2001, poř. č. 112).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované 1) v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu