ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2835.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2835/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. K. , bytem ve F.-M., zast. Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 280/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2011, č. j. 57 Co 312/2011-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 3. 2011, č. j. 13 C 280/2009-73, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území M. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhá určení vlastnického práva k pozemku v katastrálním území M. (dále jen - „předmětný pozemek“) podle obecných předpisů tvrdíc, že předmětný pozemek byl jeho rodiči, kteří zesnuli bez zanechání závěti, kupní smlouvou ze dne 4. 12. 1968 prodán S. d. l., P. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce podáními ze dne 27. 5. 1992 a 2. 12. 1992 u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Frýdku-Místku uplatnil podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nárok na vydání nemovitostí (původně zapsaných v knihovní vložce č. 250 pozemkové knihy pro katastrální území M.), mezi něž náležel i předmětný pozemek. Nárok odůvodňoval tím, že nemovitosti byly jeho rodiči kupní smlouvou ze dne 4. 12. 1968 prodány S. d. l., P. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní pozemkový úřad Frýdek-Místek rozhodnutím ze dne 7. 1. 1997, č. j. PzÚ 1507/92, určil, že žalobce vlastníkem uvedených nemovitostí (mezi něž zahrnul i část předmětného pozemku) není, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 4. 12. 1968 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, č. j. 22 Ca 51/97-27, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení obecných předpisů občanského práva (např. §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) ani formou určení práva (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Pro právní posouzení věci je přitom nerozhodné, zda pozemkový úřad rozhodoval o vlastnickém právu k celé pozemkové parcele, která je předmětem sporu, nebo jen o její části. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že v řízení před pozemkovým úřadem nebylo rozhodováno o předmětném pozemku jako celku, nýbrž toliko o jeho části. Vyjadřoval přitom právní názor, že pokud podle restitučních předpisů nebylo rozhodnuto o celém pozemku, ale jen o jeho části, lze se domáhat určení vlastnického práva k pozemku jako celku v občanském soudním řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěrech, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení obecných předpisů občanského práva (např. §126 obč. zák.) ani formou určení práva (§80 písm. c/ o. s. ř.). Je přitom nerozhodné, zda pozemkový úřad v restitučním řízení rozhodoval o vlastnickém právu žalobce k celé pozemkové parcele, která je předmětem sporu, nebo jen o její části.
Otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem, které převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že za situace, kdy nemovitosti převzal stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.), se osoba oprávněná ve smyslu ustanovení §4 zák. č. 229/1991 Sb., která mohla žádat o jejich vydání podle §6 zák. č. 229/1991 Sb., nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Ústavní soud k uvedené otázce doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Uvedl rovněž, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb.).
V posuzovaném případě stát prostřednictvím S. d. l. převzal předmětný pozemek z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období (v roce 1968 - §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.). Žalobce je jakožto pozůstalý syn původních vlastníků pozemku, kteří zemřeli, aniž pořídili závěť, před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Tvrdí-li, že předmětný pozemek přešel na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, mohl z uvedeného důvodu žádat o jeho vydání podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Měl-li tedy žalobce možnost domáhat se vydání předmětného pozemku podle restitučních předpisů, pak bez ohledu na to, zda či v jakém rozsahu tak učinil (pozemkový úřad rozhodoval o vlastnickém právu toliko k části předmětného pozemku), není na určení jeho vlastnického práva k tomuto pozemku dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud tudíž dovolatelem označenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5
věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu