ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2862.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2862/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v Písku, Karlova 108, proti žalované R & B Group CZ s.r.o. , IČ 260 39 885, se sídlem v Písku, Jeronýmova 620, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 377/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2011, č. j. 7 Co 2513/2010-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 4 C 377/2009-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované v důsledku toho, že žalovaná od něj převzala 100.000,- Kč jako zálohu na stavební materiál, aniž by však tuto částku žalobci proúčtovala či vrátila. Provedené dokazování vedlo okresní soud k závěru, že tato částka byla žalovanou převedena na společnost Compromis Czech s.r.o., jež ji zaúčtovala na faktury vystavené žalobci za jím odebrané zboží. Ač mezi žalovanou a společností Compromis Czech s.r.o. nebyla uzavřena řádná písemná smlouva o převzetí dluhu dle §531 obč. zák. a pro absenci písemné formy je tuto smlouvu nutné považovat za neplatnou, je třeba za důvodně uplatněnou považovat námitku započtení vznesenou žalovanou a opírající se o ustanovení §580, §451 odst.1, §454 a §456, věta prvá, obč. zák. Žalovaná převedením žalované částky na společnost Compromis Czech s.r.o. plnila za žalobce to, co měl po právu plnit sám, neboť tato částka byla započtena na plnění podle faktur vystavených touto společností k úhradě stavebního materiál, jenž dodala žalobci. Okresní soud tedy neshledal tvrzený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení po právu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 7 Co 2513/2010-122, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalovanou, společností Compromis Czech s.r.o. a žalobcem byla v ústní formě uzavřena dohoda, dle níž měla být záloha složená žalobcem u žalované použita na stavební materiál, který dodá společnost Compromis Czech s.r.o. K převodu žalované částky ze žalobkyně na uvedenou společnost přitom došlo právě na základě této dohody. Neopodstatněná je námitka žalobce zdůrazňující, že bez souhlasu věřitele – tedy žalobce - nebylo možné dle §531 odst. 1 obč. zák. převzít dluh, neboť toto ustanovení na projednávanou věc vůbec nedopadá, jelikož mezi účastníky došlo k uzavření dohody o převedení peněz z účtu jedné společnosti na účet druhé, nikoliv o převzetí dluhu ve smyslu námitek žalobce. Bez významu je rovněž tvrzení žalobce, že na účet společnosti Compromis Czech s.r.o. složil dalších 100.000,- Kč, neboť pro posouzení projednávané věci je stěžejní existence dohody o převodu složené zálohy ze žalované na společnost Compromic Czech s.r.o. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a okolnosti, za nichž došlo z jeho strany ke složení zálohy u žalované a posléze i u společnosti Compromis Czech s.r.o., a zdůraznil, že tyto skutečnosti dokládají i příjmové doklady těmito společnostmi vydané. Připomněl, že dle §531 odst. 1 obč. zák. nelze bez souhlasu věřitele převzít dluh a že k převzetí dluhu vůbec nedošlo, neboť on předal částku 100.000,- Kč žalované a posléze i druhé uvedené společnosti. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, že se žalované podařilo existenci takové dohody prokázat, aniž by se vypořádal s ustanovením §531 odst. 3 obč. zák. stanovícím, že smlouvu o převzetí dluhu je třeba uzavřít v písemné formě. V této věci však nebyla uzavřena žádná dohoda, ani ústní ani písemná, natož se souhlasem dovolatele, pročež požaduje, aby mu žalovaná vrátila částku, jež obdržela, aniž by mu poskytla protiplnění. Dovolatel přitom předložil odvolacímu soudu originály dokladů o převzetí částky 100.000,- Kč oběma společnostmi. Vysvětlil dále, proč svůj nárok neuplatnil v jiném řízení mezi týmiž účastníky, v němž se po něm žalovaná domáhala zaplacení částky 24.172,35 Kč s příslušenstvím a jež bylo ukončeno uzavřením dohody o narovnání a zastavením řízení. Svými dalšími námitkami dovolatel zpochybnil důvěryhodnost a nestrannost svědků vyslechnutých odvolacím soudem a připomněl personální propojenost těchto osob s oběma transakcí dotčenými společnostmi a současně vzájemnou propojenost těchto společností. Vytkl dále odvolacímu soudu, že nepřipustil jím navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí Pavla Diviše a nepřihlédl k předloženým originálům listinných důkazů, jimiž dovolatel dostatečně prokázal svůj nárok na zaplacení žalované částky. Dovolatel zakončil svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Takovouto otázku však Nejvyšší soud v rozhodnutí neshledává. Předně je třeba připomenout, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že peníze budou převedeny z účtu žalované společnosti na účet společnosti Compromis Czech s.r.o., jež žalobci za tuto částku dodala materiál, a nikoliv dohoda o převzetí dluhu dle §531 obč. zák. Námitky dovolatele zdůrazňující, že k převzetí dluhu nedal jako věřitel souhlas vyžadovaný §531 odst. 1 obč. zák. a že nebyla dodržena písemná forma dle ustanovení §531 odst. 3 obč. zák., jsou tedy zcela liché (nehledě na to, že pro souhlas s převzetím dluhu zákon žádnou formu nepředepisuje, a je možné jej tak učinit i konkludentně, kupříkladu převzetím plnění od společnosti Compromis Czech s.r.o., k čemuž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, vskutku došlo). Samotná existence uvedené dohody o převodu peněz je pak především otázkou skutkových zjištění vycházejících z důkazů provedených odvolacím soudem a jejich zhodnocení, neboť nejde ani tak o správnou aplikace relevantních právních předpisů, jako spíše o zjištění, k jakým projevům vůle mezi účastníky došlo (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Správnost skutkových zjištění lze v dovolacím řízení zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze poukázat na to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomuto dovolacímu důvodu, jak vyplývá z dikce ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. i ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., není dovolacímu soudu při zvažování otázky přípustnosti dovolání umožněno přihlížet. Závěr odvolacího soudu o existenci zmíněné dohody o převodu peněz tedy ve skutkové rovině soudu dovolacímu nepřísluší přezkoumávat, v rovině právní pak dovolatel nepředestřel žádné argumenty, v jejichž světle by se touto dohodou a její právní kvalifikací mohl Nejvyšší soud, vázán ve svém přezkumu dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005) a při zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především v dovolání vznesenými otázkami poukazujícími na zásadní význam rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5042, CD 6/2008), zabývat.
K námitkám dovolatele zpochybňujícím správnost skutkových zjištění odvolacího soudu prostřednictvím výhrad proti důvěryhodnosti svědků, jejichž výpovědi byly pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčové, je nadto možno dodat, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. není na místě, aby dovolací soud správnost hodnocení důkazů (a to i v případě přípustného dovolání) posuzoval nad rámec způsobu, jak k tomuto hodnocení odvolací soud dospěl (k tomu více srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2701, sešit 30/2004). Odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přihlédl také k dovolatelem zdůrazňované personální propojenosti svědků s oběma společnostmi i propojenosti mezi společnostmi navzájem, stejně jako k dokladům ve spise založeným a učinil tomu logicky konsekventní závěry. Výtky dovolatele nikterak nepoukazují na to, že by tyto jeho úvahy snad byly logicky vadné či odporující učiněným zjištěním (a bylo tak případně možno uvažovat o naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001). Námitka, že odvolací soud nebral zřetel na předložené listinné důkazy, je pak zcela bezpředmětná i pro svou nekonkrétnost, neboť z ní není jakkoliv zřejmé, jaké listinné důkazy má dovolatel na mysli (odvolací soud přitom, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, k listinným důkazům založeným ve spise přihlédl). Vysvětlení procesního postupu dovolatele v jiném řízení pak zcela postrádá na významu nejen pro zvažování přípustnosti dovolání, ale i pro případné následné posouzení správnosti úvah odvolacího soudu.
Na důvodnost dovolání nelze usuzovat ani z výtky, že odvolací soud nepřipustil výslech svědka Pavla Diviše. Tuto námitku by bylo možno považovat za poukazující na vadu řízení způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z níž však lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy i přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) pouze, je-li spjata s procesní otázkou zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), jíž však dovolatel, byť v náznaku, nepředestřel. Nadto je možno dodat, že neprovedení tohoto důkazu, navrženého až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud řádně zdůvodnil zákonnými limity odvolacího přezkumu. Ani dovolatel přitom nevysvětlil, proč by na jím navržený důkaz neměla dopadat zákonná omezení rozsahu provádění dokazování před odvolacím soudem vyplývající z ustanovení §213a a §205a o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu