ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2903.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 2903/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003 žalobců: 1. Technomatu, státního podniku /v likvidaci/, Praha 1, Rybná 9 a 2. Vodních zdrojů, a. s., Praha 7, Komunardů 309/6, zastoupených JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 16, na jejichž straně se účastnil řízení i vedlejší účastník řízení Premot, a. s., IČ 2637 4889, Františkovy Lázně, Chebská 72, zastoupený JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, 110 00 Praha 1, Široká 36/5, a dalších účastníků řízení: a) L. J. , zastoupené Mgr. Milanem Králem, 150 00 Praha 5, Hrozenkovská 33, b) PH-Zličín, s. r. o. , IČ 2816 2897, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Ječná 1, c) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, a d) Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003, o dovolání dovolatelů: 1) L. J. , zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M. B. A., LL M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 715/15, 2) PHL-Zličín, s. r. o. , IČ 2816 2897, zastoupeného JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Ječná 1, 3) Technomatu , státního podniku (v likvidaci), IČ 0000 2321, Praha 1, Rybná 9, a 4) Vodních zdrojů, a. s. , IČ 4527 4428, Praha 7, Komunardů 309/6, zastoupených JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, vydanému takto:
I. Dovolání dovolatelů PHL-Zličín, s. r. o., a L. J. se zamítají .
II. Dovolání dovolatelů Technomatu, státního podniku (v likvidaci) a Vodních zdrojů, a. s., se odmítají .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců Technomatu Praha, státního podniku, a Vodních zdrojů, a. s., podané u soudu 21. 11. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C 500/2003-634. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto (výrokem označeným I.), že se odmítá žaloba žalobce PH-Zličín; výrokem označeným II. pak byla zamítnuta žaloba žalobců Technomat Praha (státního podniku v likvidaci) a Vodních zdrojů Praha 7, a. s.; výrokem označeným III. bylo vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8226/93, a to výrokem o tom, že účastnice řízení L. J. je vlastnicí pozemků parc. č. 506/1, parc. č. 507, parc. č. 508/1, parc. č. 509/14, parc. č. 509/15, parc. č. 509/16, parc. č. 509/17, parc. č. 520/2, parc. č. 80/1 a parc. č. 80/9 v katastrálním území Z., ale také výrokem o tom, že účastnice řízení L. J. není vlastnicí částí pozemků parc. č. 81/33 a parc. č. 81/35 a celých pozemků parc. č. 505, parc. č. 509/13, parc. č. 509/1, parc. č. 81/1, parc. č. 81/5-19, parc. č. 81/21, parc. č. 81/23-29, parc. č. 81/32-35, parc. č. 81/37, parc. č. 81/38, parc. č. 81/40-42 v katastrálním území Z.; následoval ještě výrok (označený IV.), jímž byla zamítnuta žaloba účastnice řízení L. J., domáhající se určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 509/4, parc. č. 80/5 a parc. č. 80/10 v katastrálním území Z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů tohoto řízení.
O odvoláních žalobce Technomat, státní podnik v likvidaci, Praha 1, žalobce Vodní zdroje, a. s., Praha 7 a vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobců) Premotu Františkovy Lázně, a. s., i účastníka řízení PH-Zličín, s. r. o., Praha 4, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C 500/2003-634, potvrzen ve výrocích, označených I., II. a VI.; ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že účastnice řízení L. J. je vlastnicí jen pozemků parc. č. 509/15, parc. č. 509/16 a parc. č. 509/17 v katastrálním území Z., ale zároveň bylo určeno, že účastnice řízení L. J. není vlastnicí pozemků parc. č. 506/1, parc. č. 507 a parc. č. 508/1 (s odkazem na geometrický plán ze dne 10. 11. 2005 č. 723-231/2005), jakož i pozemků parc. č. 80/1 a parc. č. 80/9 (s odkazem na geometrický plán ze dne 9. 6. 2010 č. 913-68/2010), vše v katastrálním území Z. (nedotčen však zůstal výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno, že L. J. není vlastnicí v tomto výroku uvedených nemovitostí); ve výroku označeném IV. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. O nákladech řízení bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C 500/2003-634, Obvodního soudu pro Prahu 5, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (podle §212 a §214 odst. 1 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců Technomat Praha 1 a Vodní zdroje Praha 7 a vedlejšího účastníka na straně žalobců Premot Františkovy Lázně jsou zčásti důvodná. Odvolání účastníka řízení PHL-Zličín nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž došlo k vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93, obsahujícího i rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem (ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb./zákona o půdě/). Dále odvolací soud poukazoval na své předchozí rozhodnutí v této právní věci, v němž dospěl k závěru, že tu „v úvahu přichází vydání těch pozemků, které na stát přešly vyvlastněním na základě rozhodnutí rady bývalého Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 30. 8. 1958, zn. Výst./7132-24. 4. 1958, a na základě rozhodnutí rady bývalého Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 6. 7. 1959, zn. Výst.-4012/16. 4. 1959, ale že je tu třeba ještě doplnit řízení o zjištění, zda za předmětné pozemky, které byly vyvlastněny rozhodnutími ze dne 30. 8. 1958 a ze dne 6. 7. 1959, byly vlastníkům vyplaceny příslušné náhrady“.
Odvolací soud poukazoval pak na to, že v dalším řízení před soudem prvního stupně byl na základě provedeného zjištění učiněn závěr, že za pozemek vyvlastněný rozhodnutím ze dne 30. 8. 1958 náhrada poskytnuta nebyla; bylo třeba se ještě zabývat tím, zda tu jsou překážky vydání uvedených pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 2298/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že tu lze vydat pozemky uvedené v rozhodnutí pozemkového úřadu a dále i pozemky parc. č. 509/15 a parc. č. 509/16 v katastrálním území Z. které nejsou zastavěny žádnou stavbou a také pozemek parc. č. 509/17 v katastrálním území Z. Ve vztahu k těmto pozemkům je tedy na místě určení, že účastnice řízení L. J. je jejich vlastnicí. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na překážku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze kromě pozemků vyjmenovaných v rozhodnutí pozemkového úřadu vydat i pozemky parc. č. 506/1, parc. č. 507, parc. č. 508/1 a části pozemku parc. č. 509/1 (označené nyní jako parc. č. 509/14 v katastrálním území Z.), na nichž se nachází montážní hala.
Na rozdíl od uvedených předchozích pozemků se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu od prvního stupně, že tu nebylo prokázáno vyplacení náhrady za pozemky, které na stát přešly na základě rozhodnutí “rady bývalého Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 6. 7. 1959, zn. Výst. 4012/16. 4. 1959“. Odvolací soud na základě hodnověrných kopií (když originály nejsou dosud v důsledku záplavy archivu k dispozici) dokumentů pokládal za dostatečně prokázané, že náhrada za tyto pozemky byla složena do depozita soudu. Při posouzení otázky, zda ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly uvedené pozemky trvale užívány k účelu, pro který byly vyvlastněny (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991 Sb.); v uvedeném smyslu byl odvolací soud toho názoru, že pozemky parc. č. 520/2, 520/3, 520/4, 520/22 a 520/23 v katastrálním území Z. mohou být účastnici řízení L. J. vydány, protože u nich je naplněn restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.; nebrání překážka jejich vydání stanovená v §11 odst., 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., neboť jde o pozemky, na nichž jsou jen stavby jednoduché a nebo zastavěny nejsou. Proto o jejich vydání bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto správně a výrok jeho rozhodnutí není třeba nahrazovat rozhodnutím soudu.
Odvolací soud ještě dodával, že byl podle §220 občanského soudního řádu změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně v části označené III., ohledně určení i neurčení vlastnictví L. J. k pozemkům vyjmenovaným rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93, neboť, jak již uvedeno, nebyl odvolacím soudem shledán správným (došlo tu zároveň z části nesprávně k vyslovení toho, že se výrokem rozhodnutí soudu nahrazuje citované rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003).
Odvolací soud posléze podotýkal, že výroky rozsudku soudu prvního stupně, označené III. a IV., nebyly odvoláními napadeny a proto tyto výroky soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny.
Co do výroků o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem jako správný výrok (označený VI.) o nepřiznání náhrady nákladů řízení placených v tomto řízení státem.
Výrok odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §245 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že účastnice řízení L. J. (v řízení zcela úspěšná) jejích náhradu nepožadovala.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 1. 2012 doručen zástupci, který účastnici řízení L. J. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 27. 2. 2012 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, označeném II., a to v té části, v níž určil, že L. J. není vlastnicí pozemků parc. č. 506/1, parc. č. 508/1, parc. č. 507, části pozemku parc. č. 509/1 (označené nyní v geometrickém plánu ze dne 10. 11. 2005 jako parc. č. 509/14), jakož i pozemků parc. č. 80/1 a parc. č. 80/9 (podle geometrického plánu ze dne 9. 8. 2010), a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka L. J. zdůrazňovala, že odvolací soud změnil svým rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C 500/2003-634 Obvodního soudu pro Prahu 5), třebaže tento soud dospěl k jedině správnému právnímu závěru, a to, že stavby, nacházející se na pozemcích, uvedených v jejím dovolání, nebrání, aby tyto pozemky byly jí vydány, když nebylo v řízení prokázáno, že by tyto stavby byly zahájeny do dvou let od vydání stavebního povolení, a když nad to ohledně stavby č. 6 na pozemku parc. č. 506/1 v katastrálním území Z. nebylo stavební povolená vůbec doloženo, takže tu nebyly splněny podmínky taxativně vymezené v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka argumentovala i tím, že „zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zejména co do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení; uvedenou podmínku odvolací soud nevzal vůbec v úvahu“, zdůrazňovala dovolatelka.
Uvedená dovolatelka dále vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, že v něm nesprávně (podle názoru dovolatelky) bylo setrváno na názoru, že pozemek parc. č. 80/1 v katastrálním území Z. je mimo působnost zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), takže vydání pozemku nepřichází údajně vůbec v úvahu. Odvolací soud tu argumentoval jen tím, že v odůvodnění rozhodnutí o vyvlastnění pozemku bylo uvedeno: „rozhodnutím zemědělského odboru rady ONV Praha-západ ze dne 8. 11. 1957, č. j. zem. 16457/57-My, byla již předmětná část pozemku vyčleněna ze zemědělského obdělávání“, ale nevypořádal se s právními závěry soudu prvního stupně “o nezpůsobilosti této listiny (i v době jejího vzniku) zakládat práva a povinnosti ve smyslu meritorního rozhodnutí správního orgánu jednak z důvodu jejích formálních vad a jednak z důvodu absence kompetencí orgánu, který ji vytvořil“. Dovolatelka je toho názoru, že tato listina se vztahovala „na 3,5 ha půdy pro výstavbu objektu Hydrogeologického průzkumu a jímání vody v katastrálním území Z. na pozemcích parc. č. 206/1 a parc. č. 377 a nikoliv na 2.493 m2, tj. kolik činila výměra vlastněného pozemku parc. č. 80/1 v katastrálním území Z.,; odvolací soud se v této souvislosti (podle názoru dovolatelky) nezabýval tím, kdy fakticky došlo k převzetí pozemku parc. č. 80/1 státem, respektive právnickou osobou Vodní zdroje (žadatelem o vyvlastnění), a zde tu tedy není naplněn jiný restituční titul (např. podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolatelka nesouhlasí také s právním názorem odvolacího soudu ohledně vydání pozemku parc. č. 80/9 v katastrálním území Z.; odvolací soud tu odůvodnil svůj názor jen odkazem na rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož přešla část parcely č. 205/1 (o výměře 4.800 m2), sloučené do pozemku parc. č. 80/1 na stát kupní smlouvou, uzavřenou 21. 6. 1974 mezi původními vlastníky a organizací Vodní zdroje, n. p.; z rozhodnutí pozemkového úřadu však není vůbec zřejmé, zda část pozemku o výměře 4.800 m2 (dle nového číslování parc. č. 81/1), která přešla do vlastnictví státu kupní smlouvou ze dne 21. 6. 1974, v sobě zahrnovala i předmětný pozemek parc. č. 80/9 v katastrálním území Z.
Rozsudek odvolacího soudu byl také dne 2. 1. 2012 doručen advokátce, která zastupovala účastníka řízení PHL-Zličín, a ze strany tohoto účastníka řízení bylo dovolání podáno u soudu prvního stupně dne 1. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C 500/2003-634 Obvodního soudu pro Prahu 5) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Přípustnost svého dovolání, směřujícího proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, označeným I. a II., dovozuje uvedený dovolatel z ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (pokud jde o výrok o odmítnutí jeho žalobního návrhu) a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu označený II.). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé.
Uvedený dovolatel je přesvědčen, že jeho žalobní návrh nemohl být odmítnut, neboť jestliže byl dotčen dovolatel rozhodnutím správního orgánu v této právní věci, vydaným v řízení, jež předcházelo tomuto soudnímu řízení, pak mu ustanovení §250b odst. 2 občanského soudního řádu umožňovalo podat žalobu v soudním řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu, když měl být účastníkem řízení před správním orgánem, ale nebylo s ním v tomto řízení jednáno a rozhodnutí správního orgánu mu nebylo doručeno, takže nemohl vyčerpat opravné prostředky proti rozhodnutí a toto správní rozhodnutí je třeba považovat za nepravomocné. V řízení soudním podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu pak mělo být rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno i s ohledem na to, zda tímto správním orgánem byla správně určena povinná osoba (dovozoval dovolatel PHL-Zličín); takto však odvolací soud v řízení nepostupoval v rozporu s ustanovením §104c odst. 2 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů, vydaná v této právní věci (sp. zn. 20 C 500/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5) se dotýkají jeho vlastnických práv, přičemž mu byla odňata možnost účastnit se soudního řízení (stejně jako tomu bylo v řízení správním), takže své právo nemohl realizovat ani v řízení správním, ani v řízení soudním. Přitom měl být účastníkem správního řízení podle ustanovení §27 odst. 1 správního řádu, neboť vydaným rozhodnutím tu mohl být dotčen na svých právech nebo povinnostech ohledně majetku, jehož vlastníkem byl zapsán v katastru nemovitostí přede dnem vydání rozhodnutí správního orgánu. Dovolatel má proto za to, že řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou, dotýkající se práva PHL-Zličín, s. r. o., a tuto vadu odvolací soud při své přezkumné činnosti pominul.
Dovolávající se PHL-Zličín, s. r. o., má za to, že soudy obou stupňů si nesprávně vyložily ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. a nevypořádaly se se skutečností, že tu byla už e správním řízení nesprávně určena povinná osoba, pokud jde o nemovitosti, k nimž uplatňuje dovolatel své vlastnické právo. Správní orgán totiž v řízení jednal se společností Vodní zdroje, a. s., IČ 4527 4428, jako s osobou povinnou, i když bylo v řízení doloženo, že povinnou osobou tu byl státní podnik Vodní zdroje Zličín, IČ 1489 0283, který vznikl 29. 12. 1990 a zanikl 30. 11. 1992. Uvedený dovolatel tu dovozoval k případné úvaze o přechodu nároku, že „na právního nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly za existence zaniknuvší právnické osoby; jen jestliže nárok podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. uplatněn nebyl, pak závazek na právního nástupce nepřešel“. V daném případě v době v zniku akciové společnosti Vodní zdroje (dne 5. 5. 1992) závazek, o nějž jde v tomto řízení, neexistoval, neboť byl uplatněn až 29. 1. 1993.
Dovolávající se PHL-Zličín, s. r. o., vytýkal dále, že soudy „v projednávané právní věci se opomněly zabývat časovou působností ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. a návazností na uplatnění restitučního nároku účastnice řízení Libuše Jančíkové s přihlížením k novelizaci ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. zákonem č. 183/1991 Sb. („nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna“)“. Dovolatel má za to, že původně uplatněný restituční nárok L. J. nelze považovat za uplatnění nároku podle novelizovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., když tento nárok nově podle novelizovaného ustanovení (v prekluzívní dvouměsíční lhůtě) uplatněn nebyl. Uvedený dovolatel je proto toho názoru, že žalobní návrh účastnice řízení L. J. měl být zamítnut a v tomto smyslu mělo být nahrazeno soudním rozhodnutím rozhodnutí vydané Pozemkovým úřadem Praha dne 23. 9. 2003.
Dovolávající se PHL-Zličín je přesvědčen i o tom, že soudy v daném případě nesprávně posoudily i otázku důkazního břemene, když tu výměr knihovních pohledávek dokládal skutečnost, že peněžité závazky váznoucí na pozemku parc. č. 205/1 v katastrálním území Z. byly odepsány v souvislosti s vyvlastněním, neboť úplata za vyvlastnění byla složena do soudního depozita za účelem uhrazení závazků spořítelny; nešlo tu o tvrzenou úhradu těchto závazků ze strany V. B. a M. B., rodičů L. J.
Uvedený dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že jeho dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu „byl způsoben podstatný negativní zásah do jeho zaručených práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, znamenající novou majetkovou křivdu v nově konstituovaných vlastnických vztazích, což by vlastně znamenalo nové vyvlastnění“.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011 byl rovněž doručen dne 23. 12. 2011 advokátu, který v řízení zastupoval oba žalobce – Technomat, státní podnik (v likvidaci) Praha 1 a Vodní zdroje, a. s., Praha 7. Dovolání těchto dvou dovolatelů bylo podáno u soudu prvního stupně dne 21. 2. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Oba uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C 200/2003-634 Obvodního soudu pro Prahu 5) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolání těchto dovolatelů směřovalo proti výroku (označenému I.) rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzován výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu, pokud tímto výrokem bylo určeno, že L. J. je vlastnicí pozemků parc. č. 509/15, 509/16, 509/17 a 520/2 v katastrálním území Z.; dovolání uvedených dovolatelů směřovalo i proti výroku (označeném IV.) rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízen í před soudy obou stupňů.
Uvedení dva dovolatelé měli za to, že jsou jejich dovolání přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn určovací výrok rozsudku soud prvního stupně ve věci samé) i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (pokud směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé). Jako dovolací důvody uvedení dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru uvedených dovolatelů vada řízení, kterou je řízení v této právní věci postiženo, „spočívá v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené odvolateli Technomat, s. p., Praha 1 a Vodní zdroje, a. s., Praha 7 i vedlejším účastníkem řízení Premot, a. s., Františkovy Lázně, a odvolací soud toto pochybení nenapravil“.
Dovolatel Technomat, s. p., zdůrazňoval, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. měl právo hospodaření k pozemkům parc. č. 520/11 (o výměře 519 m2), parc. č. 520/3 (o výměře 51 m2), parc. č. 520/4 (o výměře 38 m2), parc. č. 520/22 (o výměře 4044 m2), parc. č. 520/23 (o výměře 3610 m2) a parc. č. 522/11 (o výměře 86 m2) v katastrálním území Z., ale v roce 1992 proběhla privatizace majetku tohoto státního podniku a Fond národního majetku vložil uvedené pozemky do majetku společnosti Technocom, a. s., IČ 4527 4762, se sídlem Praha 5 – Zličín. Žalobce Technomat, a. s., nemůže v důsledku uvedené privatizace tyto nemovitosti vydávat.
Dovolatel Vodní zdroje, a. s., je obchodní společností, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 5. 5. 1992; jediným zakladatelem této společnosti je Fond národního majetku ČR, na který přešel majetek státního podniku Vodní zdroje Zličín (zakladatel Fond národního majetku ČR splatil 100 % základního jmění akciové společnosti Vodní zdroje); ocenění majetku je obsaženo ve schváleném privatizačním projektu státního podniku Vodní zdroje Zličín. Po provedené privatizaci zanikl státní podnik Vodní zdroje Zličín (na základě rozhodnutí ministra zemědělství ČR č.163/1992-510). Akciová společnost Vodní zdroje se stala vlastníkem nemovitostí parc. č. 509/6, 506/3, 509/5 a 506/2 v katastrálním území Z. Avšak v současné době nejsou uvedené pozemky ani ve vlastnictví, ani v držení akciové společnosti Vodní zdroje, když totiž v roce 1995 byly vloženy jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti C-majetkový fond, a. s., IČ 6262 1386, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58.
Uvedení dovolatelé jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů neprovedly v tomto řízení důkazy (zejména depozitními spisy, dokládajícími složení náhrad za pozemky do depozita bývalého Lidového soudu civilního v Praze) o tom, zda tu za uvedené vyvlastněné (v roce 1958) pozemky byly náhrady vyplaceny. Nebyly provedeny důkazy výslechem svědka Ing. J. K., bývalého generálního ředitele původního vedlejšího účastníka tohoto řízení Energoinvest CZ, a. s., a dále svědků Ing. T. J. a Ing. M. Ř.; těmito důkazy by bylo prokázáno, že tu veřejný zájem sledovaný vyvlastněním realizován byl, takže tu nebyly splněny podmínky stanovené v §6 odst. 1 písm. m) zákona č.229/1991 Sb.
Uvedení dovolatelé trvají na tom, že tu nejde vrácení půdy k zemědělské výrobě; sami restituenti tu deklarovali, že stávající skladový areál nemají v úmyslu vrátit zemědělské výrobě (ostatně to ani není možné vzhledem ke stávajícímu územnímu plánu), nýbrž chtějí s tímto areálem obchodovat, tedy prodat jej. V daném případě nelze nastolit původní stav, neboť po více než šedesáti letech se společenské, ekonomické a urbanistické vztahy změnily natolik, že pozemkům, o něž jde v tomto řízení, již nelze navrátit jejich zemědělský charakter. Zasahuje se tu také nepřípustným způsobem do vlastnického práva dovolatelů a dalších subjektů k majetku, který nabyly v dobré víře od státu. Pokud však existují důvody pro restituci, musí restituentům náhradu poskytnout stát.
Uvedení dovolatelé mají ovšem i za to, že se soudy nezabývaly v daném případě ani výkladem ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); zejména tu nemovitosti nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny (v novelizovaném znění „trvale nesouží účelu“, pro který byly vyvlastněny). Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu po novelizaci ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. “ nelze původní uplatnění restitučního nároku považovat za uplatnění nároku podle novelizovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.“; po uvedené novelizaci musely oprávněné osoby v zákonné lhůtě dvou měsíců svůj nárok uplatnit nově; jinak nárok zanikl. K takovému novému uplatnění nároku však v daném případě nedošlo. Restituční podmínky tedy zjevně, podle názoru dovolatelů, v tomto případě dány nejsou.
Uvedení dovolatelé mají proto za to, že v tomto případě nemělo být restitučnímu nároku účastnice řízení L. J. vyhověno a soud měl takto svým návrhu nevyhovujícím rozhodnutím nahradit předcházející rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha. L. J. nemá, podle názoru uvedených dvou dovolatelů, nárok na vydání nemovitostí „s tím, že buď má nebo nemá nárok na odškodnění od státu“.
Přípustnost dovolání dovolatelky L. J. proti výroku (označenému I.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze) je v tomto případě dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť dovolání tu směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání dovolatele PHL-Zličín, s. r. o., je v tomto případě dána podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Přípustnost dovolání dovolatelů Technomatu, státního podniku (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že jde (ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.) o rozhodnutí řešící právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řešící právní otázku rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pokud dovolatel PHL-Zličín, s. r. o., a dovolatel Technomat, s. p. (v likvidaci) a Vodní zdroje, a. s., uplatňovali ve svých dovoláních, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) měl dovolací soud na zřeteli, jak je uplatnění tohoto dovolacího důvodu posuzováno v dovolacím řízení ve smyslu právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména jestliže nesprávný postup soudu měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení (a to jmenovitě dovolateli) jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nebyl takový nesprávný postup soudů v řízení shledán.
Pokud šlo o dovolateli uplatňovaný důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba mít na zřeteli, že takové nesprávné posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu jde tehdy, byla-li právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si odvolací soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 14/45/).
V daném případě vyplývalo z rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze), že tento soud vycházel při svém posuzování projednávané právní věci zejména z ustanovení §1 odst. 1, §5 odst. 3, §6 odst. 1 písm. k), písm. m) a písm. p), §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jakož i z procesního ustanovení §250g odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje zejména na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, dále na obytné budovy hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, také na obytné budovy, hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, jakož i na zemědělský majetek uvedený v §20 zákona č. 229/1991 Sb. (živý a mrtvý inventář).
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba (podle tohoto zákona) s nemovitostmi povinna až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu zejména v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (viz §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (viz §6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991 Sb.), jakož i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu (viz §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat zejména v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. jsou účastníky řízení před pozemkovým úřadem oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a pozemkový úřad.
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů a nebylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu (žalobě) je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým bylo jeho právo nebo povinnost založena zrušena, změněna, určena nebo zamítnuta (§246 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §250g odst. 1 občanského soudního řádu odmítne soud žalobou (podanou podle §244 odst. 1 a §246 odst. 1 o. s. ř.), byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, je-li žaloba nepřípustná nebo byla-li podána opožděně.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01 (uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových poměrů; týká se to především tzv. blokačních paragrafů. K posuzování restitučních nároků oprávněných osob je nutno přistupovat bez pohledu na skutečnost, že byly dříve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který nabyl účinnosti 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční – zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), jenž nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, IV. ÚS 310/99 (uveřejněném pod č. 76 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že restituční nároky je nezbytné považovat za primární i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních přesunů. „Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, I. ÚS 113/99 (uveřejněném pod č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k otázce zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštního předpisu, zdůrazněno, že na majetek, na jehož vydání vznikl nárok fyzické osobě podle těchto předpisů, může být zákona č. 92/1991 Sb. použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty; jinak nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2012, (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž ustanovení i z jejich výkladu neodchylujícího se od právních závěrů v citované publikované judikatuře, posoudil tuto projednávanou právní věc podle nesprávných předpisů anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil.
Pokud šlo o výklad a aplikaci ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu (a zejména ustanovení §250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) na daný případ, odvolací soud vycházel ze závěrů svého předchozího rozsudku z 19. 3. 2007, sp. zn. 24 Co 347/2006 Městského soudu v Praze (které byly shledány opodstatněnými i rozhodnutím dovolacího soudu /28 Cdo 2901/2012 Nejvyššího soudu/).
Proto pokud šlo o přípustné dovolání dovolatelky L. J. (směřující proti měnícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu z 19. 3. 2007), jakož i o přípustné dovolání dovolatele PHL-Zličín, s. r. o., neshledal dovolací soud tato dovolání důvodnými a přikročil k jejich zamítnutí podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu u dovolání dovolatelů Technomat, s. p. (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., směřujících proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, nebyla dovolacím soudem shledána, neboť těmito výroky nebyla řešena právní otázka, která by dosud vůbec nebyla řešena dovolacím soudem (s přihlížením k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR), nebo právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
Je na místě i uvést (vzhledem k tomu, že námitky dovolatelů, obsažené v jejich dovoláních směřovaly v převažující míře proti neúplnému a nesprávnému zjištění skutkového stavu v této právní věci i k údajně nesprávnému hodnocení důkazů), jak je v uveřejněné judikatuře soudů (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vyloženo posuzování námitek uvedeného druhu v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, které jsou jmenovitě stanoveny v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě tedy dovolací soud přikročil ohledně přípustných dovolání dovolatelky Libuše Jančíkové a PHL-Zličín, s. r. o., k jejich zamítnutí podle ustanovení §243b odst. 2 a §243b odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání, která nebyla shledána důvodnými. Ohledně dovolání dovolatelů Technomat, státního podniku (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., u nichž dovolací soud neshledal přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, přikročil dovolací soud k odmítnutí těchto dovolání jako dovolání nepřípustných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé nebyli se svými dovoláními v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu