ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2992.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2992/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci , IČ: 00016918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovaným 1) V. Z. , zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, a 2) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 105/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č.j. 18 Co 171/2009-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 18 Co 171/2009-193, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č.j. 3 C 105/2007-54, v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k návrhu žalobce rozhodl tak, že „se zamítá návrh žalované 1) na vydání budovy bez č.p./č.e. – zemědělské stavby na st. p. č. 1/2 v katastrálním území Vrbice u Stříbra, který podala u Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Tachově“ (výrok I); tím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 1. června 2006, č. j. 881/06-7128/PÚ/R/8775, ve spojení s opravným usnesením téhož orgánu ze dne 18. září 2006, č.j. 1514/06-7128/PÚ/R-o/8787, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 7. prosince 2006, č.j. 41937/06-17170 (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Označenými rozhodnutími rozhodl pozemkový úřad o vydání předmětné stavby žalované 1) jako oprávněné osobě (§4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“), za účasti žalobcova předchůdce – Statku Nové Hrady, s.p. (povinné osoby; §5 zákona o půdě) a Pozemkového fondu ČR; přitom vzal za prokázané, že jde o stodolu patřící k původní zemědělské usedlosti č.p. 17 v kat. území V. u S. (označované též jako příděl č. 13), jež byla ve vlastnictví K. a A. K. a v roce 1961 přešla do vlastnictví státu v důsledku smlouvy o darování uzavřené dárci v tísni (restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě).
Naproti tomu soud prvního stupně dochází k závěru, že předmětnou stavbu (stodolu) nabyla žalovaná spolu se svým manželem J. Z. do vlastnictví již na základě darovací smlouvy, jíž tito obdarovaní uzavřeli s A. M. (matkou žalované 1/) dne 23. 2. 1984 a jež byla registrována státním notářstvím dne 31. 7. 1984; předmětem darování byl jak dům č.p. 17, stavební parc. č. 1 a zahrada č. 56 v kat. území V. u S., tak i ostatní nemovitosti představující jejich příslušenství, tedy i předmětná stavba bez č.p./č.e. na stav. parc. č. 1 – stodola. V takovém případě – uzavírá soud prvního stupně – nemohla nemovitost přejít na stát darováním v tísni, není proto naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě a nemovitosti nemohou být předmětem restituce podle tohoto zákona.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 18 Co 171/2009-193, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vzal za prokázané, že nemovitosti (stavby a pozemky) tvořící zemědělskou usedlost č.p. 17 ve V. (kterou K. a A. M. nabyli v roce 1947 přídělem), byly v roce 1962 darovány státu (viz zápis ze dne 9. 4. 1962 o uspořádání vztahů mezi odcházejícími přídělci, JZD v Lázu a státem), jenž – prostřednictvím Okresního národního výboru v Tachově – nabídku darování přijal. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že i v daném případě byl naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě (event. dle §6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona, převzal-li stát nemovitosti bez právního důvodu). V takovém případě nemohly být nemovitosti předmětem dědictví po zůstaviteli K. M. (zemř. 19. 3. 1975) a nemohly být ani předmětem darovací smlouvy, kterou uzavřela A. M. (dárkyně) a manželé V. a J. Z. (obdarovaní) dne 23. 2. 1984. Přesto odvolací soud pokládá rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, maje za to, že předchůdce žalobce jako povinná osoba již svou povinnost vydat předmětné nemovitosti žalované 1/, oprávněné osobě, splnil, a to dohodou, kterou uzavřel s touto žalovanou dne 20. 1. 1993 a jež byla následně schválena rozhodnutím Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 20. 1. 1993. Později nastalé okolnosti, včetně důvodu, pro který nebylo vlastnické právo žalované 1/ k předmětné stavbě (stodole) dosud zapsáno do katastru nemovitostí, označil odvolací soud za právně nezávažné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Své postavení označila za „právně nejisté“, namítajíc, že v dohodě o vydání nemovitostí, jíž uzavřela s povinnou osobou, nebyla předmětná stavba náležitě identifikována a není označena ani v rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. ledna 1993 (jímž byla dohoda o vydání ostatních nemovitostí schválena). Rozhodování soudů nižších stupňů o této otázce pokládá dovolatelka za nejednotné a poukazuje přitom i na další řízení vedená u téhož soudu, která končí se závěrem opačným. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Žalobce pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovolání byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou účinků dohody o vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona o půdě na přechod vlastnického práva k nemovitostem se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96 (publikovaném pod č. 17/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavíraje v něm, že oprávněná osoba nabývá vlastnického práva k nemovitostem dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí (§9 odst. 2 citovaného zákona); o tom se v katastru nemovitostí pořídí zápis formou záznamu (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodující v tomto směru je proto obsah rozhodnutí pozemkového úřadu a okruh v něm označených (vydávaných) nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2863/2009).
Tím, zda předmětem rozhodování pozemkového úřadu při schvalování dohody o vydání nemovitostí oprávněné osobě byla též předmětná stavba, se však odvolací soud – jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává – nezabýval a rovněž nezkoumal, zda v dohodě, kterou uzavřela žalovaná 1/ s předchůdcem žalobce (osobou povinnou) jsou náležitě identifikovány všechny vydávané nemovitosti, tj. včetně později znovu nárokované stavby, označené jako „stodola na stavební parcele č. 1“ (tj. zda jde o identifikaci provedenou způsoben určitým, nezaměnitelným, odpovídajícím požadavkům stanoveným právními předpisy; viz §5 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Přitom i tato (byť jen částečná) neurčitost dohody o vydání nemovitostí, jakož i absence označení předmětné stavby ve výrokové části rozhodnutí Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 20. ledna 1993, tu mohla být důvodem, pro který se žalovaná 1) stala vlastnicí nemovitostí nikoliv již na základě této dohody a na ni navazujícího rozhodnutí pozemkového úřadu dle §9 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž až na základě shora označeného (autoritativního) rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. června 2006 (tj. rozhodnutí o určení vlastnictví oprávněné osoby; §9 odst. 4 zákona o půdě), proti němuž žalobce v tomto řízení brojí.
K témuž závěru – ve skutkově podobné věci dotýkající se poměrů téhož žalobce –přitom Nejvyšší soud dospěl i v již výše zmíněném rozsudku ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2863/2009, jímž zamítl žalobcovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009, sp. zn. 56 Co 271/2008, který spočívá na právním posouzení, jež se s nyní přijatým závěrem odvolacího soudu zřetelně rozchází.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované 1/ je nejenom přípustné, ale současně i důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu