ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2999.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2999/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce P. P., bytem N., B. 1, S. r. N., zast. JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 11, proti žalované E. B., bytem v O., Š. 848/10, zast. JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o zaplacení 66.177,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 343/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. dubna 2012, č.j. 12 Co 100/2012-352, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. dubna 2012, č.j. 12 Co 100/2012-352, a ve výrocích II. až V. též rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2011, č.j. 23 C 343/2008-315, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2011, č.j. 23 C 343/2008-315, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 66.177,60 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III. až V. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny bytového domu č.p. 848 na st. p. č. 983, stavební parcely č. 983 a pozemkové parcely č. 634/6, vše v katastrálním území H. V období od 24. 10. 2006 do 24. 10. 2008 účastníci, aniž o tom uzavřeli dohodu, užívali společně pozemkovou parcelu č. 634/6, jednu sklepní prostoru, prádelnu a kotelnu ve sklepě domu a sklepní předsíň a WC. Žalobce či jeho matka, odvozující od něj svá užívací práva, výlučně užívali byt v prvním nadzemním podlaží a k němu jako skladovací prostory dvě sklepní místnosti a prostor pod schody, dále větší garáž a celodřevěnou zahradní besídku. Žalovaná či její otec, odvozující od ní svá užívací práva, výlučně užívali byty ve druhém a třetím nadzemním podlaží, částečně zděnou zahradní besídku a menší garáž. Obvyklá výše nájemného placeného v daném místě a čase za užívání obdobné nemovitosti jako celku představovala za uvedené období 696.000,- Kč, z čehož obvyklé nájemné za byt v prvním nadzemním podlaží, včetně s ním užívaných sklepních prostor, činilo 240.000,- Kč, za byt ve druhém nadzemním podlaží 208.162,- Kč, za byt ve třetím nadzemním podlaží 187.134,- Kč, za každou z garáží 24.000,- Kč, za celodřevěnou besídku 9.029,- Kč a za částečně zděnou besídku 9.505,- Kč. Z celkové plochy užitných prostor, včetně zahradních besídek a garáží (386,72 metrů čtverečních), byly žalobcem užívány prostory o výměře 186,93 metrů čtverečních a žalovanou prostory o výměře 199,79 metrů čtverečních. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaná v rozhodném období užívala předmětné nemovitosti nad míru svého spoluvlastnického podílu (§137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“) v rozsahu 6,43 metrů čtverečních. Jelikož účastníci neuzavřeli dohodu o užívání společné věci (§139 odst. 2 obč. zák.), žalovaná se užíváním předmětu spoluvlastnictví nad míru spoluvlastnického podílu na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť získala plnění bez právního důvodu (§451 obč. zák.). Je proto povinna poskytnout žalobci za užívání předmětných nemovitostí nad míru spoluvlastnického podílu v rozsahu 6,43 metrů čtverečních peněžitou náhradu odpovídající poměrné části obvyklého nájemného za tyto nemovitosti jako celek. Představuje-li tedy obvyklé nájemné na jeden metr čtvereční nemovitosti za dané období 1.799,75 Kč činí výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané žalovanou 11.572,40 Kč (6,43x1.799,75 Kč). Odvolací soud tudíž žalobu v části, jíž se žalobce za dobu od 24. 10. 2006 do 24. 10. 2008 domáhal vyšší peněžité náhrady (dalších 66.177,60 Kč s příslušenstvím), jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že při určení výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitosti nad míru spoluvlastnického podílu nelze vycházet pouze z výměry jednotlivých částí nemovitosti užívaných spoluvlastníky, nýbrž je třeba též posuzovat užitnou hodnotu té které části nemovitosti užívané výlučně jedním ze spoluvlastníků. Dovolatel vytýkal též nesprávné hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy nižšího stupně zjišťovaly rozsah, v němž ten který z účastníků v rozhodném období výlučně užíval předmětné nemovitosti. Uváděl přitom, že z výpovědí slyšených svědků vyplývá, že sklepní místnosti, které dle závěrů odvolacího soudu měl výlučně užívat žalobce, resp. jeho matka, nebyly uzamčeny. Z této skutečnosti dovozuje, že tyto místnosti v jeho výlučném užívání nebyly. Na základě okolnosti, že půdní prostory jsou přístupné pouze z bytu ve třetím nadzemním podlaží výlučně užívaného žalovanou, naopak dovolatel usuzuje, že tyto prostory jsou ve výlučném užívání žalované. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Upozornila přitom na okolnost, že nepříznivý stavebně technický stav sklepních prostor užívaných výlučně žalobcem je zapříčiněn tím, že žalobce do nemovitosti nevložil žádné investice, zatímco rekonstrukce bytu ve třetím nadzemním podlaží byla financována výlučně žalovanou stranou. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, č.j. 23 C 343/2008-169) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Není sporu o tom, že spoluvlastnický podíl nevymezuje určitou část věci, k níž by byl spoluvlastník oprávněn vykonávat své vlastnické právo, ale vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje, jak se spoluvlastníci podílejí na užitcích věci a jaké nesou náklady apod. Spoluvlastníci pak mohou věc užívat současně, užívání může být vymezeno časově (každý z nich může po určitou dobu výlučně užívat věc) nebo také mohou věc nebo její část někteří ze spoluvlastníků užívat výlučně. Podstatné je, že každý spoluvlastník je „v zásadě“ oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého podílu. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud přitom musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě takovéhoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Posuzoval-li tedy odvolací soud v projednávané věci skutečnost, zda žalovaná užívá společné nemovitosti v rámci svého spoluvlastnického podílu či nikoliv, pouze na základě výměry podlahových ploch jí výlučně užívaných prostor, aniž se současně zabýval ostatními okolnostmi případu, zejména kvalitou částí nemovitostí užívaných tím kterým z účastníků řízení (ačkoliv se ze znaleckých posudků vypracovaných v průběhu řízení podávala odlišná výše obvyklého nájemného za užívání jednotlivých užívaných prostor dle jejich kvality), není právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy nižšího stupně zjistily rozsah, v němž ten který z účastníků předmětné nemovitosti výlučně užívá, dlužno uvést, že tím míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Tento dovolací důvod je přitom naplněn pouze tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů přitom dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze. Jestliže tedy soudy nižšího stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že žalobce, resp. jeho matka, užívá výlučně dva sklepní prostory, odůvodňujíce to tím, že zde má umístěny své věci, nelze již v dovolacím řízení (za situace, kdy odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze vytknout žádného pochybení) úspěšně uplatňovat námitku, že snad tyto prostory nebyly v rozhodném období zamykány. Bylo totiž věcí výlučného uživatele skladujícího si v těchto prostorách své věci (jak vyplývá z provedených důkazů), zda, eventuelně jakým způsobem, si tyto prostory zabezpečí proti vniknutí jiných osob, aniž by eventuelní neuzamčení těchto prostor mohlo čehokoliv měnit na zjištěném způsobu jejich užívání. Rovněž závěr, že půdní prostory domu vzhledem ke svému stavebně technickému stavu nelze využívat k bydlení či skladování věcí, odpovídá provedeným důkazům a nemohou na něm ničeho změnit námitky dovolatele, že přístup k uvedeným prostorám je možný toliko přes byt výlučně užívaný žalovanou. Námitky dovolatele směřující proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu tudíž důvodné nejsou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není (jak rozebráno výše), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v dovoláním dotčené části i jeho rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu