ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3013.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3013/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně F plus H s.r.o. , IČ 25321722, se sídlem v Třebíči, Zborovská 856/49, zastoupené Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 11.069.888,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 204/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 13 Co 575/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11.069.888,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu ve Velkém Meziříčí ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na základě předchozí dohody mezi žalobkyní a společností FOKUS-GUITARS s.r.o. požádala tato společnost svého správce daně o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž ve své žádosti uvedla, že tento přeplatek má být vrácen na daňový účet žalobkyně vedený u Finančního úřadu v Třebíči. Celkem se jednalo o vratitelný přeplatek ve výši 1.149.430,- Kč. Finanční úřad ve Velkém Meziříčí však tento přeplatek nevrátil na daňový účet žalobkyně, nýbrž jej poukázal na účet společnosti FOKUS-GUITARS s.r.o. a žádosti uvedené společnosti o vrácení nadměrného odpočtu na účet žalobkyně následně nevyhověl rozhodnutím o přeplatku ze dne 29. 6. 2004, č. j. 33732/04/353920/6130, čímž porušil úřední postup předpokládaný v ust. §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni tak vznikla přímá škoda ve výši nevráceného nadměrného odpočtu, a dále v rozsahu nákladů exekuce a ušlého zisku, když se žalobkyně následkem nesprávného úředního postupu dostala do prodlení s plněním své daňové povinnosti, v důsledku čehož proti ní Finanční úřad v Třebíči zahájil exekuci. Škodu pak představují též náklady právního zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 13 C 204/2007-37, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována. Uzavřel, že v daném případě se v souladu s judikaturou i doktrínou nemohlo jednat o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale pouze nezákonným rozhodnutím, a to vzhledem k faktu, že v rámci daňového řízení bylo vydáno rozhodnutí, z nějž je škoda odvozována. Rozhodnutí Finančního úřadu ve Velkém Meziříčí skutečně bylo nezákonné, neboť v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 5 Afs 59/2007, v případě, že daňový dlužník požádá o vrácení přeplatku, ačkoliv tak činit nemusí, neboť zákon (ust. §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdejším znění) ukládá vrátit přeplatek ex offo, náleží mu rovněž právo uvést ve své žádosti také způsob vrácení. Vrácení přeplatku daňovému dlužníku podle ust. §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdejším znění, neznamená, že přeplatek musí být vrácen pouze na adresu bydliště daňového dlužníka, případně na jeho účet. Jelikož se však v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím její náhrady může ve smyslu ust. §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat pouze účastník příslušného řízení, jímž žalobkyně nebyla, není ve sporu aktivně věcně legitimována. Pouze společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. coby účastnice daňového řízení, za předpokladu, že by jí na základě předmětného rozhodnutí vznikla škoda, se mohla její náhrady domáhat.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 13 Co 575/2010-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat v postupu, který rozhodnutí ve věci samé předcházel a který se odrazil v obsahu vydaného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004). Pokud tedy správce daně žádosti společnosti FOKUS-GUITARS s.r.o. o vrácení přeplatku na dani na daňový účet žalobkyně nevyhověl formou rozhodnutí a žalobkyně nebyla účastníkem tohoto řízení a ani jím být neměla, žalobkyně vzhledem k ust. §7 zákona č. 82/1998 Sb. není v této věci aktivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Dovolatelka shrnula skutkový stav věci a konstatovala, že v posuzovaném sporu je dána její aktivní věcná legitimace, což vyplývá ze skutečnosti, že právě ona byla jednáním příslušného finančního úřadu poškozena. Je nemyslitelné, aby byl v dané věci aktivně věcně legitimován někdo jiný. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že na základě žádosti společnosti FOKUS-GUITARS s.r.o. o vyplacení nadměrného odpočtu daně na daňový účet žalobkyně se stala účastnicí daňového řízení. Žalobkyně se domnívá, že je podle zákona „účastníkem daňového řízení v tom případě, když jedna či druhá strana tohoto daňového řízení ji jako přímého poživatele nároku uvede“. Dovolatelka konstatovala, že společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. jí přes dohodu, která byla mezi nimi uzavřena, finanční prostředky, jež jí byly neoprávněně vyplaceny, nevydala. Je tedy absurdní závěr soudů, že jediným poškozeným by mohla být společnost FOKUS-GUITARS s.r.o., a ta tedy mohla žalovat. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že odvolací soud se s otázkou aktivní věcné legitimace vypořádal správně, jelikož pochybení příslušného finančního úřadu vyústilo ve vydání rozhodnutí. Za těchto okolností by se náhrady škody mohl domáhat jedině účastník daňového řízení, kterým však žalobkyně nebyla. Náhrada škody způsobené nesprávným úředním postupem je zde vyloučena. Žalovaná poukázala na presumpci správnosti rozhodnutí a zdůraznila, že předmětné rozhodnutí finančního úřadu nebylo zrušeno.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, blíže nerozvádí.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu týkajícími se aktivní věcné legitimace v daném sporu. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Za této situace tak mohla žalobou popsaná škoda vzniknout jedině na základě nezákonného rozhodnutí. To jednak nebylo zrušeno, ale předně žalobkyně vůbec nebyla účastnicí příslušného daňového řízení tak, jak to vyžaduje ust. §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ani ji nelze považovat za osobu, s níž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ní tak jednáno být mělo (ust. §7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Žalobkyně sice tvrdí, že se stala účastnicí daňového řízení již tím, že společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. požádala příslušný finanční úřad, aby přeplatek na dani byl vyplacen žalobkyni, avšak s tímto názorem se nelze ztotožnit. Žalobkyně neuvádí, na základě kterého relevantního ustanovení daňových předpisů by se měla stát účastnicí řízení, přičemž nelze žádným způsobem dovodit, že by bylo možné považovat za účastníka daňového řízení někoho, o kom to příslušné předpisy přímo nestanoví. Dle ust. §7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění tehdejších předpisů, jsou osobami zúčastněnými na řízení daňové subjekty a třetí osoby. Daňovým subjektem ve smyslu ust. §6 citovaného zákona žalobkyně dozajista nebyla, a ani taxativní výčet subjektů, které jsou považovány ve smyslu tohoto zákona za třetí osoby, obsažený v ust. §7 odst. 2 zmíněného zákona, na její postavení nepamatuje. Stejně tak zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdejším znění, neupravuje žádným zvláštním způsobem postavení osoby, které má být na základě žádosti plátce vrácen přeplatek na dani. Žalobkyni tak nelze považovat za účastnici daňového řízení a nelze učinit jiný závěr, než že není v tomto sporu aktivně věcně legitimována.
Toliko pro upřesnění dovolací soud podotýká, že v rozsudku odvolacího soudu není řečeno, že společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. je aktivně věcně legitimována k vymáhání žalobou uplatněné náhrady škody, ale pouze to, že jedině jmenovaná společnost by byla případně oprávněna k vymáhání náhrady škody, která by jí čistě hypoteticky na základě předmětného rozhodnutí vznikla, neboť pouze ona – a nikoliv žalobkyně – byla účastníkem daňového řízení. Žalobkyni navíc nic nebránilo v tom, aby požadovanou částku vymáhala po společnosti FOKUS-GUITARS s.r.o.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu