ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3316.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3316/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, adresa pro doručování P. O. BOX 11, Ostrava Poruba, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.602.913,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 24/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č. j. 58 Co 95/2011-37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1.602.913,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout vzhledem k nepřiměřené délce vykonávacího řízení. Na dlužníka žalobkyně byl následně prohlášen konkurs a žalobkyně nevymohla celou svou pohledávku. Pokud by k průtahům nedošlo, žalobkyně by obdržela částku 2.590.691,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j. 22 C 24/2009-20, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že vykonávací řízení trvalo pět let a deset měsíců. První úkon učinil soud tři dny po obdržení návrhu a následně vyzval oprávněnou k zaplacení soudního poplatku a předložení exekučního titulu. Tyto výzvy sice byly učiněny s určitou prodlevou, avšak žalobkyně mohla řízení urychlit tím, že by podala návrh na výkon rozhodnutí ve stavu zákonem předvídaném, tedy se zaplaceným soudním poplatkem a s připojeným exekučním titulem. Vzhledem k tomu lze ojedinělý průtah tolerovat. Z dalšího průběhu řízení nelze vysledovat jakoukoliv nečinnost soudu či jiný jeho chybný postup, přičemž délka řízení byla způsobena zejména nutností vypracování znaleckých posudků (řízení vykazovalo určité známky složitosti ve směru skutkových zjištění o ceně nemovitostí). Výkon rozhodnutí nakonec nebylo možné provést v důsledku prohlášení konkursu na majetek povinného. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že v konkursním řízení soud správce konkursní podstaty neřídí, ale dohlíží na průběh konkursu tak, že rozhoduje o záležitostech týkajících se jeho průběhu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Neodpovídá za jednání správce konkursní podstaty, neukládá mu, jak má naložit s kterými pohledávkami. V daném případě vydával konkursní soud rozhodnutí týkající se průběhu konkursu v přiměřených lhůtách. Nebyla tedy shledána existence nesprávného úředního postupu. Ze žalobních tvrzení navíc není zřejmé, jaký vliv měla konkrétní délka toho kterého řízení na onu část pohledávky, jež nebyla uspokojena. Žalobkyně v nedostatečném rozsahu tvrdila příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nezúčastnila se přitom jednání, a soud ji proto nemohl poučit ve smyslu ust. §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 58 Co 95/2011-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Délku vykonávacího řízení lze ještě považovat za přiměřenou (v tomto směru bylo odkázáno na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně navíc netvrdila ani neprokázala příčinnou souvislost mezi délkou řízení a vznikem škody, tedy že by ve vykonávacím řízení mohlo být vymoženo více, než kolik získala v konkursním řízení. Jelikož se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, nemohla být ani poučena ve smyslu ust. §118a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Otázka, zda průtahy a nečinnost soudu ve vykonávacím řízení v posuzované věci lze považovat za nesprávný úřední postup, který byl příčinou vzniku škody, má podle názoru žalobkyně zásadní právní význam. Dovolatelka se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu se nezabývá meritem věci, a vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že soud prvního stupně (a pak i odvolací soud) založil své rozhodnutí na tom, že nebylo možné nepřítomnou žalobkyni poučit ve smyslu ust. §118a o. s. ř. To však nebylo nutné, když v žalobě je vše potřebné uvedeno. Žalobkyně se navíc z příslušného jednání omluvila. Měla být tedy vyzvána, aby „dotvrdila“, co je třeba. Soud tím, že založil zamítnutí žaloby na nepřítomnosti dovolatelky u jednání a nemožnosti poučit ji podle ust. §118a o. s. ř., porušil její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud podle názoru žalobkyně rozhodl v rozporu s hmotným právem, neboť více než pět let „vlekoucí se exekuční řízení je právě tou esencí průtahů, které zapříčinily křížení řádné exekuce s konkurzem úpadce“, takže část její pohledávky zůstala neuspokojena. Příčinou vzniku škody jsou právě průtahy v řízení. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, o němž je přesvědčena, že podporuje její argumentaci. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovanou též vyzvala k náhradě nemajetkové i majetkové újmy, neboť její jednatel začal během popsaných průtahů trpět řadou zdravotních komplikací. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dvou samostatných důvodů, a sice že délka vykonávacího řízení nebyla nepřiměřená, a nelze tedy hovořit o nesprávném úředním postupu, a že žalobkyně dostatečně netvrdila příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. V souvislosti s druhým důvodem bylo rovněž poznamenáno, že žalobkyni nebylo možné dát poučení podle ust. §118a o. s. ř., neboť se nezúčastnila příslušného jednání. Každý z uvedených důvodů by samostatně postačil k zamítnutí žaloby, neboť spolu se vznikem škody tvoří nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nimi tři podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, jejichž kumulativní naplnění je zákonem vyžadováno.
Jde-li o skutkový závěr odvolacího soudu ohledně neprokázání příčinné souvislosti, žalobkyně ve svém dovolání v tomto směru nepřináší prakticky žádnou argumentaci, pouze tvrdí, že vše podstatné je patrné již ze žaloby a že právě průtahy byly příčinou vzniku škody. To však nejsou námitky, které by byly schopny zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu, a to především proto, že obsah žaloby se v tomto směru rovněž omezuje na obecné a ničím nepodložené tvrzení, dle něhož nebýt průtahů ve vykonávacím řízení, pohledávka žalobkyně by byla uspokojena v plné výši, když navíc dovolací soud nemůže za daných procesních okolností vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. zmíněný závěr přezkoumávat. Na uvedený důvod navazuje též konstatování odvolacího soudu, proti němuž dovolatelka brojí, a sice že žalobkyni nebylo možné poučit dle ust. §118a o. s. ř. V daném případě se však nejedná o důvod, který vedl k zamítnutí žaloby. Odvolací soud chtěl touto cestou pouze osvětlit, že soud prvního stupně by žalobkyni v tomto směru poskytl poučení, pokud by se jednání zúčastnila, avšak za daných okolností tak učinit nemohl. Ust. §118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání včas a nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831 a násl.). Oproti přesvědčení žalobkyně tak odvolací soud za dané situace nemusel a ani nemohl žalobkyni jakkoliv poučovat o jejích nedostatečných tvrzeních, přičemž tato skutečnost není v rozporu s právem žalobkyně na spravedlivý proces, neboť vyplývá přímo z občanského soudního řádu. Na věci nic nemění ani konstatování dovolatelky, že se z předmětného jednání omluvila, když podle ust. §101 odst. 3 o. s. ř. může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jestliže se tento, ač řádně předvolán, k jednání nedostaví a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení. Samotná omluva žalobkyně (která se ze spisu navíc nepodává) tak nemá na celou věc vliv. Se závěry dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, nelze než souhlasit, avšak v posuzované věci se neuplatní, neboť žalobkyně neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem (přičemž právě její nezbytnost zmíněný judikát zdůrazňuje). Konstatování žalobkyně, že žalovanou vyzvala k náhradě vzniklé nemajetkové újmy, bez současného uplatnění uvedeného nároku v tomto řízení, je bez právního významu.
Jelikož pak druhý z naznačených důvodů založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (jak vyloženo výše) nemůže a sám o sobě postačil k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, není dána přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani ze žádného z dalších důvodů, které žalobkyně uplatňuje, a dovolací soud se jimi tedy v souladu se svou rozhodovací praxí již nezabýval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, sešit 6, ročník 2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu