ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3318.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 3318/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců V. H., P. 4, H. 3095, a V. C., P. 10, Z. 839/12, zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, 140 00, Praha 4, Bohuslava Martinů 1051, a dalších účastníků řízení: 1. Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00, Praha 2, Na Slupi 15, 2. Technické správy komunikací hl. m. Prahy, Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Krakovská 12, a 3. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 131/2004, o dovolání dovolatelů: a) V. H., P. 4, H. 3045, a b) V. C., P. 10, Z. 839/12, zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, 180 00 Praha 8, V Holešovičkách 1579/204, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 11 Co 528/2011, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané v roce 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že žalobci jsou spoluvlastníci pozemků parc. č. 1634 – zahrady (o výměře 10.187 m2), parc. č. 1635 – zahrady (o výměře 1027 m2) a částí pozemku parc. č. 1160/2 v katastrálním území T., které jsou vedeny na listech vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha), a aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. března 2003, č.j. PÚ 309/99. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se uvedeným dalším účastníkům řízení nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů řízení vůči žalobcům.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 11 Co 528/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188, potvrzuje. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na úhradu nákladů odvolacího řízení Technické správě komunikací Hlavního města Prahy 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žalobci a účastník řízení Pozemkový fond ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1, 2, 3 a 5 občanského soudního řádu, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. března 2003. č.j. PÚ 309/99, podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že žalobci nejsou vlastníky pozemků parc. č. 1634 a parc. č. 1635 a částí pozemku parc. č. 1160/2 v katastrálním území T. (obec Praha). Nesprávnost tohoto rozhodnutí spatřovali žalobci v tom, že pozemkový úřad se zabýval nárokem žalobců na vydání uvedených pozemků pouze ve vztahu k převodu předmětných pozemků na stát kupní smlouvou ze dne 10. ledna 1972 a již se nezabýval tím, že v roce 1953 byly tyto pozemky dány Zemědělskému podniku hlavního města Prahy do povinného pachtu a že v letech 1957-1958 bylo rozhodnutím Lidového soudu civilního v Praze rozhodnuto o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na čs. stát, a dále že pozemkový úřad ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 10. ledna 1972 nesprávně vyhodnotil podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, za kterých byly tyto pozemky státu odprodány.
Odvolací soud však vycházel ze závěru soudu prvního stupně, který provedl účastníky řízení navržené důkazy a přezkoumatelně se o nich vyjádřil v důvodech svého rozsudku. V tomto případě byla dne 10. ledna 1972 uzavřena mezi spoluvlastníky pozemků, uvedených v žalobě žalobců, M. H., V. C. a V. H. a Čs. státem – Výstavbou inženýrských staveb Praha kupní smlouva za kupní cenu stanovenou podle znaleckého posudku, přičemž cena byla stanovena jako maximálně přípustná podle tehdy platného cenového předpisu. Prodávající spoluvlastníci pozemků na jednání o prodeji pozemků s vykupující organizací tehdy přistoupili, kladli si podmínky odprodeje, kterým bylo zčásti vyhověno; nebylo doloženo tvrzení žalobců, že tu k prodeji pozemků došlo pod pohrůžkou vyvlastnění pozemků bez náhrady a naopak prodávajícím se dostalo navýšení kupní ceny z původně nabídnutých 110.754,70 Kč na 165.360,- Kč. Nedospěly proto soudy obou stupňů v daném případě k závěru, že by uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných pozemků, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.
Prodávající M. H. zemřela a jejími dědici se stali M. C. a V. H.
V době uzavírání kupní smlouvy ze dne 10. ledna 1972 bylo mezi účastníky této smlouvy sporu o tom, že žalobci jsou vlastníky převáděných nemovitostí a nikoliv jen uživateli pozemků, jež by byly dány do povinného pachtu Zemědělskému podniku hlavního města Prahy, jak to tvrdili žalobci v tomto soudním řízení, dovozoval odvolací soud.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 (a contrario) občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. května 2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupě v pondělí dne 30. července 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2012 (sp. zn. 11 Co 528/2011 Městského soud v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188 Obvodního soudu pro Prahu 7, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé vyjadřovali ve svém dovolání své přesvědčení, že kupní smlouva ze dne 10. ledna 1972, ze které vycházely soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, je neplatná; neplatnost této smlouvy spatřovali dovolatelé jednak v jejich formálních nedostatcích (v nesprávném uvedení kupujícího státu jako „Československý socialistický stát“ a v neodpovídajícím označení za stát jednající organizace jako „Investor pozemních staveb hlavního města Prahy“ a také v nedostatečném označení pozemků, jež byly předmětem prodeje); dalším důvodem neplatnosti smlouvy bylo, podle názoru dovolatelů, že „celková cena koupě nemovitostí byla sjednána výrazně nevýhodně, protože byla zkreslena skutečná hodnota pozemků a trvalých porostů i staveb na pozemcích; neplatnost uvedené smlouvy však spočívala zejména v tom, že prodávající nemohli touto smlouvou“ převést více práv než měli, když jim totiž „předcházejícím rozhodnutím Lidového soudu civilního v Praze (čj. 11363/57)“ byly předváděné nemovitosti vyvlastněny. Důkaz uvedenými spisy bývalého Lidového soudu civilního v Praze z roku 1957 měl být proto v tomto soudním řízení proveden (jako to žalobci navrhovali), ale k tomu nedošlo, a proto podle názoru dovolatelů „odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně hodnotily námitku žalobců, spočívající v nedostatku restitučního důvodu co do prokázání předchozího rodinného pachtu“ pozemků, k němuž tu došlo.
Ve vyjádření účastníka tohoto řízení – Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl ke zcela správnému závěru, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě kupní smlouvy ze dne 10. ledna 1972. Při uzavírání této smlouvy jednali prodávající spoluvlastníci nemovitosti jako jejich vlastníci a nikoli jako nevlastníci. Rozhodnutí bývalého Lidového soudu civilního z roku 1957, na které dovolatelé poukazovali, se zřejmě týkalo pouze převodu správy národního majetku a nikoliv práva vlastnického (jak to vyplývá i z obsahu stížnosti ze dne 22. února 1958, podané prodávajícími ze smlouvy ze dne 10. ledna 1972, kterou žalobci soudu v tomto soudním řízení předkládali); prodávající měli pozemky, o něž jde v tomto řízení, až do 10. ledna 1972 ve svém vlastnictví a pozemky byly pouze v pachtu státu (jak to vyplývá též z obsahu vložky č. 827 pozemkové knihy pro katastrální území T.). Správně dospěl odvolací soud též k závěru, že kupní smlouva ze dne 10. ledna 1972 nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když totiž při sjednávání této smlouvy se prodávajícím podařilo dosáhnout vyšší kupní ceny než ceny původně nabízené.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 26 C 131/2004 Obvodního soudu pro Prahu 7), že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2012 řešil některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2012 (sp. zn. 11 Co 528/2011 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1191 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb., budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku i kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ve stanovisku k výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo poukázáno také na výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, obsaženy v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: „Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoliv však psychické donucení), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Vzhledem k tomu, co namítali dovolatelé ve svém dovolání ze dne 30. července 2012, že totiž žalobci v této právní věci „předestřeli skutkový příběh a tímto předestřením pouze soudu ukázali, čím je třeba se v řízení zabývat“, bylo třeba mít v tomto dovolacím řízení na zřeteli i to, jak je v uveřejněné judikatuře vyloženo posuzování dovolacích výtek co do vadných či nesprávných skutkových zjištění, vad či omylů při hodnocení důkazů i co do výtky, že soud vycházel ze zjištění, jež nemá v podstatné části popru v dokazování. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty k uvedeným otázkám tyto výkladového závěry: „Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází se skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost právně významnou, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.“
S ohledem na uvedená ustanovení právních předpisů i na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) nemohl dovolací soud v tomto případě při posuzování výsledných závěrů rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2012 (sp. zn. 11 Co 528/2001 Městského soudu v Praze), že totiž v tomto případě prodávající M. H., V. H. a V. C. podepsali kupní smlouvu z 10. ledna 1972 nikoli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a že právě touto smlouvou přešly nemovitosti na stát v daném případě a že tu výsledky dokazování nepřinesly a ani nemohly přinést přesvědčivé zvrácení závěru o způsobu a době přechodu nemovitostí na stát, dospět k závěru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených účastníkem řízení Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení uvedenému účastníku nepřiznal; dovolací soud přihlížel k právní povaze posuzované právní věci, jíž se dovolací řízení týkalo, i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě, co již bylo uvedeným účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu