ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3326.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3326/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce V. Z. , bytem v P., adresa pro doručování R., zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 25/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j. 21 Co 482/2010-232, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j.
21 Co 482/2010-232, v části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 C 25/2001-163, ve výroku I. se zrušují ; jinak se dovolání odmítá .
II. K projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 25/2001 v rozsahu práva na zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání jsou věcně příslušné jako soudy prvního stupně krajské soudy; věc se v uvedeném rozsahu postupuje Městskému soudu v Praze.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti s trestním řízením. Dne 25. 1. 1996 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdejším znění. Následně proti němu byla podána obžaloba a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 3 T 53/97, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, dle §227 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, mu nebyl uložen trest a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 12.600,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 9 To 246/99, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a žalobce byl zproštěn obžaloby vzhledem k odlišnému právnímu posouzení, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže po materiální stránce. Žalobce je přesvědčen, že byl nedůvodně obviněn z trestného činu krádeže a následně byl i nedůvodně odsouzen. Dovozuje, že byl-li za daných okolností odsouzen, došlo k porušení zákona, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Požadoval náhradu za nemateriální újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, dále požadoval náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s trestním řízením, náhradu ušlého zisku a náhradu za nevymožené pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 C 25/2001-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 300.000,- Kč a 12.750,- Kč s přísl. (výroky I. a II.), žalobu co do částky 1.008.250,- Kč s přísl. zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 306/2008-121, zrušil jeho rozsudek ze dne 7. 12. 2007, č. j. 7 C 25/2001-108, jímž byla žaloba zamítnuta co do částek 300.000,- Kč, 15.300,- Kč s přísl. a 700.000,- Kč s přísl. (výroky I. až III.). Odvolací soud přistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí především vzhledem k procesním pochybením. Žalobce provedl částečnou změnu žaloby a soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci s odkazem na čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) konstatoval, že právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy v požadované výši je dáno. Stejně tak žalobci přiznal náhradu nákladů, jež vynaložil v souvislosti s trestním stíháním své osoby, a to ve výši 12.750,- Kč. Domáhal-li se žalobce též náhrady škody spočívající v tom, že se v soudním řízení nedomohl úhrady dvou pohledávek plynoucích z prací, které vykonal pro Jiřího Oberreitera, neshledal soud prvního stupně tento požadavek důvodným. Okresní soud ve Frýdku Místku totiž rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, č. j. 11 C 337/99-41, žalobu zamítl s tím, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť svůj podnik prodal třetí osobě, přičemž žalobce vzhledem ke změně skutkových okolností nebyl dostatečně aktivní. V souvislosti s požadovaným ušlým ziskem soud prvního stupně konstatoval, že neshledal příčinnou souvislost mezi poklesem zisku žalobce z podnikatelské činnosti a trestním řízením, není ani zřejmé, o jaké zakázky žalobce v důsledku trestního stíhání přišel. Omezení podnikatelské činnosti žalobce mohlo být ovlivněno situací na trhu či řadou jiných objektivních příčin. Náklady na udržování podniku by navíc žalobce musel hradit, i kdyby trestní řízení neprobíhalo.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 21 Co 482/2010-232, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I., II.) změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč, jinak jej potvrdil, a to i ve výroku zamítavém o věci samé (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V souvislosti s právem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy odvolací soud uvedl, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť k rozhodným skutečnostem došlo přede dnem 27. 4. 2006, s účinností k němuž bylo citované ustanovení do právního řádu uvedeno zákonem č. 160/2006 Sb. Právo žalobce na zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy tak není dáno. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jde-li o náhradu nákladů trestního řízení, a v tomto směru odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Ohledně tvrzeného ušlého zisku a ztráty z podnikatelské činnosti odvolací soud taktéž uvedl, že nebyly splněny veškeré zákonem požadované předpoklady zakládající odpovědnost státu, a to vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti. Ze žalobcem předložených daňových přiznání lze učinit závěr o poklesu zakázek, nikoliv však o jeho příčinách, zcela nedůvodným je pak požadavek na úhradu ztráty budoucího zisku. Stejně tak je možné dovodit, že došlo k výraznému poklesu zakázek od důležitého zákazníka, avšak závěr o tom, zda se tak stalo v důsledku probíhajícího trestního řízení či zda zákazník zvolil jiného dodavatele z důvodů odlišných, možné učinit není.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu nebyla napadena část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně, v potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, stejně jako v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Polemizoval se závěry odvolacího soudu stran svého práva na náhradu nemajetkové újmy a vyslovil názor, že měl být v tomto směru aplikován čl. 5 odst. 5 Úmluvy. V souvislosti s právem na náhradu majetkové škody dovolatel zdůraznil, že v důsledku devíti let průtahů v tomto řízení došlo k situaci, že již nemůže disponovat všemi důkazy, které v době podání žaloby mohl mít k dispozici. Vinou nepřiměřené délky soudního řízení se tak žalobce dostal do složité důkazní situace, neboť zanikla řada společností, tedy i svědků, kteří mohli objasnit důvody, proč odmítali žalobci poskytnout zakázky. I za daných okolností musí soud dostát svým povinnostem, které vyplývají z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z čl. 6 Úmluvy. Žalovaná navíc neměla námitky proti důkazům předloženým žalobcem (daňovým přiznáním), z nichž vyplývá, že k poklesu zisku došlo právě v důsledku trestního stíhání. Dovolatel se domnívá, že mu soud měl přiznat náhradu škody „podle svého uvážení s ohledem na pokles zakázek a příjmů, jež svědčí z daňových přiznání, neboť nebyla prokázána jiná souvislost s poklesem jeho zisku, než ta nesporná skutečnost, že k poklesu zisku došlo právě v době nezákonného trestního stíhání.“ Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, a ztotožnila se s jeho právními závěry.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč zamítá, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naproti tomu dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., může být shledáno přípustným toliko podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zde nepřichází do úvahy. Rozsudek soudu prvního stupně byl sice potvrzen poté, co bylo jeho první rozhodnutí ve věci zrušeno usnesením odvolacího soudu (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 306/2008-121), ale soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ve věci v relevantním rozsahu nerozhodl jinak (žaloba na náhradu majetkové škody byla rovněž zamítnuta; viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2007, č. j. 7 C 25/2001-108).
Dovolací soud se bude nejdříve zabývat tou částí dovolání, která se vztahuje k tvrzené nemateriální újmě způsobené nezákonným trestním stíháním žalobce.
Dovolání je v naznačeném rozsahu důvodné.
Odpovědnost za újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním není dána ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť vznikla ještě předtím, než bylo toto ustanovení do citovaného zákona uvedeno zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Nelze ani aplikovat čl. 5 Úmluvy, protože nedošlo k omezení osobní svobody žalobce. V souladu s judikaturou je však třeba uzavřít, že dané právo je možné před účinností zákona č. 160/2006 Sb. odškodnit cestou ochrany osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 185/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). Podle ust. §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na citované ustanovení bylo na soudu prvního stupně, aby vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní stíhání, k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř., následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o ní rozhodnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. Zjistí-li dovolací soud, že spor nebo jinou právní věc v prvním stupni projednal a rozhodl věcně nepříslušný soud, představuje to vadu řízení, k níž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.; viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 680). Důsledkem uvedených závěrů je rozhodnutí o zrušení příslušných částí rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci Městskému soudu v Praze jako soudu věcně i místně příslušnému podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř.
Nyní bude dovolací soud posuzovat správnost napadeného rozsudku z hlediska námitek dovolatele, jež se upínají k tvrzené hmotné škodě. Dovolání by v tomto směru mohlo být shledáno přípustným pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má v daném rozsahu zásadní právní význam.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož specifikovanou částí rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak popsáno shora), může být dovolání proti této části napadeného rozhodnutí přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Poukazuje-li žalobce na to, že v důsledku délky řízení již dnes nemůže použít důkazy, které mohl mít k dispozici v době podání žaloby, nabízí se otázka, proč je tedy soudu nepředložil již spolu se žalobou. Dovolatel se ani nezmiňuje o tom, jaké konkrétní důkazy má na mysli. Pakliže uvádí, že řada společností v průběhu času zanikla, nelze přehlédnout, že každá společnost měla v době své existence statutární orgány či zaměstnance, jejichž výpovědi mohly potenciálně potvrdit existenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a tvrzenou škodou a jež bylo jistě možné předvolat i po zániku daných společností. Pokud se však žalobci nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti, nelze to přičítat k tíži žalované. Tím, že odvolací soud žalobci v předmětném rozsahu nevyhověl, když neměl za prokázánu existenci příčinné souvislosti, se nedopustil porušení čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 Úmluvy. Odvolací soud nedospěl k závěru, že z dovolatelem předložených daňových přiznání vyplývá, že k poklesu zisku došlo v důsledku trestního stíhání. Toto skutkové zjištění pak dovolací soud nemůže vzhledem k ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. přezkoumávat. To, že žalovaná neměla proti uvedeným důkazům námitky, neznamená, že uznala, že z nich žalobcem prezentovaný závěr vyplývá. Soudy nemohly žalobci přiznat náhradu majetkové škody v situaci, kdy nebyly kumulativně dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a sice existence škody, nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí a příčinná souvislost mezi nimi. Jestliže se žalobci nepodařilo všechny tři uvedené podmínky prokázat, nemohl soud rozhodnout (slovy žalobce) podle svého uvážení, když pro takové rozhodnutí neexistuje opora v zákoně. Naráží-li dovolatel na ust. §136 o. s. ř., to se vztahuje toliko na situaci, že je právo jako takové dáno, avšak nelze zjistit výši nároku (zde by tedy muselo dojít k tomu, že by soud dovodil právo žalobce na náhradu škody, avšak nebyl by schopen zjistit výši této škody). Není možné jím však nahrazovat prokázání existence samotného práva. Soudy pak nedospěly k závěru, že k poklesu zisku žalobce nedošlo v době trestního stíhání, ale že nebylo prokázáno, že právě trestní stíhání způsobilo vznik škody. Výklad, podle nějž by ke kladnému závěru o existenci příčinné souvislosti stačilo konstatování, že se nepodařilo zjistit příčinu jinou než tu, kterou tvrdí žalobce, je nesprávný, neboť zcela popírá pravidla dokazování v občanském soudním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze v naznačeném rozsahu přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v daném rozsahu podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodováno bylo pouze o nákladech řízení o dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. O nákladech řízení ve věci ochrany osobnosti bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu