ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.336.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 336/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně LAUDIS, akciová společnost, IČ 60916371, se sídlem ve Lhotě pod Libčany, Syrovátka 3, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o 20,000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 280/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, č. j. 55 Co 189/2010-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 24 C 280/2005-147 jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem byla výrokem I. zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20,000.000 Kč s příslušenstvím. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody (ušlého zisku), která jí vznikla rozhodnutím Celního úřadu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2001, č. j. 1234/0661/01 a rozhodnutím Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2001, č. j. 9392/01-01, která byla rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2002, č. j. 30 Ca 357/2001-32 pro nezákonnost zrušena.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v minulosti zabývala dovozem řepného cukru v pevném stavu do České republiky a jeho zpracováním za účelem dalšího vývozu do zahraničí, to vše v rámci aktivního zušlechťovacího styku (dále jen ,,AZS“), při kterém je zboží na území České republiky pod stálým celním dohledem bez povinnosti za jeho dovoz a vývoz platit clo. Vzal za prokázané, že žalobkyně dne 17. 4. 2001 podala u Celního úřadu v Hradci Králové žádost o povolení provádění AZS k přepracování cukru. Dále zjistil, že rozhodnutím Celního úřadu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2001, č. j. 1234/0661/01 byla žádost zamítnuta, a to z důvodu ochrany zájmů českých výrobců cukru, neboť v dané době byl na území České republiky krystalického cukru přebytek. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2001, č. j. 9392/01-01. Krajský soud v Hradci Králové obě zmíněná rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, č. j. 30 Ca 357/2001-32 zrušil a věc vrátil Celnímu ředitelství v Hradci Králové k dalšímu řízení s odůvodněním, že v řízení před celními orgány došlo k takovým vadám, v důsledku nichž jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná a dále, že bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Též vzal za prokázané, že shora uvedené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno a právní moci nabylo dne 6. 5. 2002. V dalším řízení pak Celní úřad v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 27. 9. 2002 vydal žalobkyni požadované povolení s platností od 1. 10. 2002. Nárok na náhradu škody uplatnila žalobkyně u Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel přípisem ze dne 1. 3. 2004, přičemž žalovaná uplatněný nárok neuznala.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §1, §5, §7, §8 odst. 1, §14 odst. 1, 3 a §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), ve znění účinném do 6. 6. 2002, §4 odst. 1, 2, §163, §167 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2002 (dále jen ,,zákon č. 13/1993 Sb.“). Dovodil, že žalobkyně uplatnila řádně nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím u Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel, které do 30. 4. 2004 ve smyslu §4 odst. 1, 2 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění účinném do novelizace tohoto zákona zákonem č. 187/2004 Sb. plnilo úkoly ústředního správního úřadu v oblasti celnictví. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení nároku, neboť byl vázán rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. 55 Co 197/2009-139. Nezabýval se ani výší tvrzené škody ve formě ušlého zisku na straně žalobkyně, neboť dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s rozhodnutími Celního úřadu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2001, č. j. 1234/0661/01 a Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2001, č. j. 9392/01-01 nemohla vzniknout a nevznikla žalobkyni škoda spočívající v ušlém zisku ve výši 20.000.000 Kč za období od podání žádosti k povolení AZS do pravomocného rozhodnutí o povolení jeho provádění. Tato rozhodnutí byla negativní, žalobkyni na základě nich nevznikla žádná práva a nebyla jí uložena žádná povinnost, která by jí jakýmkoli způsobem omezovala, a tedy tato rozhodnutí, i když byla pro nezákonnost zrušena, nemohla sama o sobě žalobkyni způsobit žádnou škodu spočívající v ušlém zisku. Dále vyslovil, že podmínkou vytvoření zisku bylo vydání AZS, přičemž po dobu, po kterou žalobkyně toto povolení neměla, nemohla zisk utvářet, a proto jí nemohl ujít zisk v příčinné souvislosti se zrušenými rozhodnutími . Zaujal názor, že na vydání povolení není v souladu s ustanovením §167 zákona č. 13/1993 Sb. zákonný nárok a vydání závisí na uvážení správního orgánu. Uzavřel, že v daném řízení pak soudu nenáleží přezkoumávat úvahy správního orgánu, které ho vedly k rozhodnutí vydaného v rámci jeho pravomoci.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně v plném rozsahu. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a posuzovanými rozhodnutími. Předeslal, že podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je v daném případě splněna, když není rozhodné, zda posuzovaná rozhodnutí byla zrušena pouze z důvodů procesních vad (včetně nepřezkoumatelnosti) s tím, že odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní.
Odvolací soud vyslovil, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Obecně platí, že stěžejním pro posouzení příčinné souvislosti je výsledek vyplývající pro poškozeného účastníka ze zrušeného nezákonného rozhodnutí s konečným rozhodnutím ve věci. Zaujal názor, že vzhledem ke specifiku posuzovaných rozhodnutí porovnáním výše uvedených skutečností nelze dospět k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a posuzovanými rozhodnutími. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uvedl, že ze znění ustanovení §167 zákona č. 13/1993 Sb. vyplývá, že rozhodnutí o žádosti o udělení provádět AZS na zpracovávání dováženého cukru mají charakter tzv. ,,nenárokových povolení“, založených na úvaze správního orgánu. Odvolací soud připomněl, že v období mezi vydáním posuzovaných rozhodnutí a zahájením nového řízení došlo navíc k zásadní změně celních předpisů, které upravovaly problematiku dovozu do AZS včetně řepného cukru. Vyslovil, že celkové množství řepného cukru, které lze propustit do režimu AZS, bylo s účinností od 28. 2. 2002 ustanovením §1 písm. a) vyhl. Ministerstva financí č. 87/2002 Sb. limitováno. Tato regulace měla logicky podstatný vliv na rozhodnutí o žádosti o udělení provádět AZS na zpracovávání dováženého cukru, neboť jedna z podmínek povolení byla skutečnost, že povolením nebudou dotčeny zásadní ekonomické zájmy českých výrobců (§167 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb.). Shrnul, že pokud nelze dovodit, že žádosti žalobkyně o udělení povolení provádět AZS na zpracovávání dováženého cukru mělo být podle zákonné úpravy platné v době vydání posuzovaných rozhodnutí vyhověno, není ani doloženo, že nebýt posuzovaných nezákonných rozhodnutí, ke škodě by nedošlo, pročež nelze učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a posuzovanými rozhodnutími. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že v daném řízení soudu nenáleží přezkoumávat úvahy správního orgánu, které ho vedly k rozhodnutí vydaného v rámci jeho pravomoci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasila s právním závěrem soudů obou stupňů, že v dané věci nelze učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a posuzovanými rozhodnutími, neboť tato skutečnost vede ve svých důsledcích k vyloučení nároku na náhradu škody. Tvrdila, že plnila mnoho let podmínky pro vydání povolení k AZP a povolení jí bylo vždy vydáno. Dovozovala, že správní orgán, který je volný při svém uvážení, je povinen respektovat principy a požadavky stanovené mu pro výkon státní správy, přičemž uvážení musí respektovat i elementární míru logiky. Podle dovolatelky i u nenárokových povolení platí, že správní uvážení musí být konformní s ústavním požadavkem omezujícím pojetí výkonu vrchnostenské moci státu, jako libovolné nepodléhající žádným zákonným omezením či ústavním principům. V dovolání odkazovala na stanovisko NSS sp. zn. 6A 6/92-3 s tím, že v daném případě nelze dovodit, že by správní orgán rozhodoval na základě uvážení. Rozhodnutí celních úřadů vykazovala závažné nedostatky a pochybení, a to zejména v té části, ve které měl celní úřad použít uvážení. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že nenárokové rozhodnutí znamená samo o sobě vyloučení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím správního orgánu, neboť takový názor degraduje odpovědnost státu za vznik škody na formální konstatování bez možnosti uplatnění. Vytýkala odvolacímu soudu, že v odůvodnění odkazuje na vyhlášku Ministerstva financí č. 87/2002 Sb., která byla vydána a nabyla účinnosti až po předmětných rozhodnutích celních úřadů, avšak právní stanovisko odvolacího soudu odkazuje při posouzení nároku žalobkyně na zákonnou úpravu platnou v době vydání posuzovaných rozhodnutí. Dovolatelka souhlasila se závěrem soudu, že tato vyhláška výrazně omezuje podmínky pro vydání povolení k AZS, když stanovuje kvóty pro dovoz cukru v rámci AZS. Podle dovolatelky tato úprava je pro ni přísnější než ta, která platila v době vydání uvedených rozhodnutí. Namítala, že odkaz na citovanou vyhlášku osvědčuje její nárok na vydání povolení k AZS a na nezákonnost rozhodnutí celních úřadů. Tvrdila, že již v době, kdy žádala o vydání povolení k AZS, splňovala podmínky pro jeho vydání i podle později platné přísnější právní úpravy. Konstatovala, že celní úřad nejprve žádosti žalobkyně o vydání povolení k AZS nevyhověl, aby jí za účinnosti přísnější úpravy totéž povolení vydal. Dovozovala, že měla nárok na vydání povolení, o čemž svědčí i vydání v té době celkem 38 obdobných povolení jiným subjektům s tím, že v rámci jednoho správního orgánu nesmí či nemělo by docházet v obdobných případech k neodůvodněným rozdílným výkladům práva. V tomto směru odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/2001. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Podle dovolatelky je soud ve smyslu ustanovení §135 o. s. ř. vázán výrokem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zrušena předmětná rozhodnutí celního úřadu. Namítala, že chybějící složkou odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je jeho uvážení, jenž je podstatou nenárokového rozhodnutí. Má-li správní orgán rozhodovat na základě svého volného uvážení, musí jej v rozhodnutí náležitě popsat a zdůvodnit, což v daném případě celní úřad neučinil. Podle dovolatelky zrušovací rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s ohledem na ustanovení §246 odst. 2 o. s. ř. nemohlo být založeno pouze a jen na formálních procesních nedostatcích správního řízení. Vytýkala soudům obou stupňů, že vychází z nesprávného stavu věcí s tím, že za základ považují nezákonné rozhodnutí správního orgánu a od něj odvozují nemožnost uplatnění nároku žalobkyně. Dovolatelka se vyjadřovala i k absurdnosti důvodu nevydání povolení, kterým je ochrana zásadních zájmů českých výrobců. Poukazovala na skutečnost, že podle celního úřadu to byla žalobkyně, kdo ohrožoval zásadním způsobem zájmy českých výrobců, přičemž ona je českou firmou, která vytvořila jedinečný provoz na invertování cukru, do jehož zařízení a technologií investovala značné finanční prostředky. Rozhodnutím celního úřadu se zařízení i technologie staly neupotřebitelnými. V závěru dovolání tvrdila, že vyloučení nároku na náhradu škody na základě právní fikce absence příčinné souvislosti u nenárokových rozhodnutí je v rozporu se zákonem č. 82/1998 Sb. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. a dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na tomto místě pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobkyně a posuzovanými rozhodnutími, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to, že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobkyni a posuzovanými rozhodnutími, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu