ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.338.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 338/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Eremiáš stavební s. r. o. , IČ: 26057107, se sídlem v Ústrašicích 68, zastoupené Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalovanému A. K. , bytem v Ch., zastoupenému JUDr. Petrem Zadražilem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 515, o zaplacení 428.635,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 11. října 2011, č. j. 15 Co 313/2011-383, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Smetany.
Odůvodnění:
Poté, co byl původní rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2008, č. j. 7 C 51/2006-129, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 463.639,- Kč s přísl. a do částky 3.204,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, zrušen ve vyhovujícím výroku usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 Co 631/2008-155, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uložil Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 51/2006-206, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.287,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 448.352,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobou uplatněné právo odůvodnila žalobkyně tím, že pro žalovaného provedla stavební práce na základě smlouvy o dílo, žalovaný jí však zaplatil pouze část odměny, jež jí za tyto práce náležela. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle §631 a násl. obč. zák., žalobkyně však provedla stavební práce nad rámec smluvního ujednání, aniž by byla původní smlouva v tomto smyslu změněna či byla uzavřena smlouva další. Požaduje-li žalobkyně platbu i za plnění, jež žalovanému poskytla provedením prací nezahrnutých do smlouvy, je třeba tento její nárok posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. K námitce žalovaného se soud zabýval promlčením práva z bezdůvodného obohacení vzniklého jednotlivými pracemi provedenými nad rámec smluvního ujednání, počátek objektivní i subjektivní promlčecí doby stanovil k okamžiku dokončení jednotlivých prací, jelikož žalobkyně musela vědět o nedostatcích vzájemného ujednání a tedy i o tom, že plní na základě neurčitého a tedy neplatného právního úkonu, již v tomto okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 22. 12. 2005, právo na vydání obohacení vzniklého provedením stavebních prací před více něž dvěma lety před tímto datem (tzn. zastřešením bazénu v hodnotě 165.275,- Kč a stavbou propojovací chodby v hodnotě 197.629,- Kč) je třeba považovat za promlčené. Výše bezdůvodného obohacení, na jehož vydání se právo do data podání žaloby nepromlčelo, byla na základě znaleckého posudku stanovena v částce 138.397,- Kč, v součtu s částkou odpovídající právu žalobkyně na plnění ze smlouvy (92.575,- Kč) příslušelo žalobkyni právo na zaplacení částky 230.972,- Kč, zaplatil-li již žalovaný žalobkyni v souhrnu 215.685,- Kč, lze žalobkyni nyní přiznat pouze právo na částku 15.287,- Kč, ve zbytku se žalované právo promlčelo, a žalobu je tudíž třeba v tomto rozsahu zamítnout.
K odvolání obou účastníků přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j. 15 Co 10/2010-257, je potvrdil ve výroku I., ve výroku II. je změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 448.352,- Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že konstatoval odlišný (užší) rozsah prací, jež měla žalobkyně podle písemně uzavřené smlouvy provést. Uvedl dále, že má pochybnosti i o dalším, odvoláním ovšem nenapadeném, závěru soudu prvního stupně, že v případě v písemné smlouvě výslovně neuvedených stavebních prací nedošlo ke vzniku platného ujednání, neboť jednání účastníků při provádění stavebních úprav nasvědčuje tomu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Za těchto okolností by žalobkyni příslušelo v souladu s ustanovením §634 obč. zák. právo na přiměřenou cenu za provedené práce, jež by se dle ustanovení §101 obč. zák. promlčovalo v tříleté promlčecí době. Tento závěr však odvolací soud uvedl pouze na okraj, neboť žaloba je podle něj po právu i tehdy, bude-li žalovaný nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. S ohledem na data provedení jednotlivých prací, jejichž realizací vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, nemohla ke dni podání žaloby uplynout tříletá objektivní promlčecí doba, počátek subjektivní promlčecí doby pak nelze spojovat s dokončením jednotlivých prací, ale s přihlédnutím k existenci ústního ujednání a dlouhodobé spolupráci mezi účastníky až s okamžikem, kdy žalovaný začal zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo a odmítl za provedené práce zaplatit, k čemuž došlo až v průběhu tohoto soudního řízení. Právo žalobkyně tedy odvolací soud označil za nepromlčené a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Na základě žalovaným podaného dovolání přezkoumal naposled uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 28 Cdo 3332/2010-290, rozsudek odvolacího soudu vyjma potvrzujícího výroku I. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal opodstatněnými především výtky směřující proti posouzení námitky promlčení, neboť počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. je třeba spatřovat již v okamžiku, kdy oprávněnému byly známy skutkové okolnosti zakládající vztah z bezdůvodného obohacení, nehledě na to, zda si byl oprávněný vědom i jejich právní kvalifikace. Nejvyšší soud dále vytkl odvolacímu soudu vady v odůvodnění rozhodnutí týkající se stanovení hodnoty provedených prací a nejasnost, zda se v daném případě jednalo o vztah z bezdůvodného obohacení či ze smlouvy. S ohledem na tyto nedostatky Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v následném řízení usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 15 Co 10/2010-299, rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. a vrácení věci v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že za dané situace je zapotřebí, aby se soud prvního stupně při zohlednění názoru dovolacího i odvolacího soudu více zabýval otázkou, zda mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o dílo a zda jde o smlouvy platné. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zaobíral otázkou sjednávání smluv o dílo a zdůraznil, že smlouvu o dílo bylo možno uzavřít i v ústní formě či konkludentně, byl-li by požadavek objednatele akceptován provedením prací zhotovitelem, přičemž není rozhodné, zda došlo k dohodě o ceně díla, neboť cena není podstatnou náležitostí smlouvy o dílo.
Okresní soud v Táboře posléze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 7 C 51/2006-323, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 362.904,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 85.448,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Okresní soud po opětovném projednání věci uzavřel, že byla doložena existence jediné písemné smlouvy - smlouvy o dílo č. 25/2003 datované ke dni 15. 3. 2003. Třebaže tato smlouva byla soudu předložena ve více verzích, lišících se především v předmětu smlouvy, ve vyhotovení smlouvy (z něhož tak vycházel) uvádějícím jako předmět smlouvy pouze stavbu venkovního bazénu (nikoliv i propojovacího schodiště) odpovídá sjednaná cena rozsahu přepokládaných stavebních prací a toto vyhotovení je navíc i podepsáno oběma manželi K. jako objednateli díla. Soud dále zdůraznil, že vztahy mezi účastníky je třeba podřizovat občanskému zákoníku a v tomto směru blíže odkázal na svůj rozsudek ze dne 16. 10. 2009. V souladu s ustanovením §635 odst. 1 obč. zák. lze přitom práce a náklady do rozpočtu nezahrnuté účtovat pouze na základě písemného schválení či objednání objednatelem. Nebylo-li prokázáno jakékoliv další písemné ujednání mezi účastníky, nemohou se ani další nároky uplatňované vůči žalovanému odvíjet od této smlouvy. Soud však dále dovodil, že s ohledem na to, že žalobkyně po delší časové období prováděla na pozemku žalovaného stavební práce, jejichž provedení žalobkyní se žalovaný ani jeho manželka nebránili, nedomáhali se následného odstranění jejich výsledků a v současné době tyto výsledky užívají (vyjma stavby altánu), lze přepokládat existenci základního ujednání mezi účastníky v tomto směru, tedy smlouvy o dílo, jež však nebylo doprovázeno dohodou o ceně. Za těchto okolností má tedy žalobkyně v souladu s §634 odst. 1 obč. zák. právo na zaplacení přiměřené ceny za tyto práce. Povinností žalovaného tedy bylo zaplatit cenu písemně sjednanou a dále cenu přiměřenou, celkem ve výši 593.876,- Kč. Zaplatil-li žalovaný žalobkyni částku 215.685,- Kč, zbývá doplatit částku 378.191,- Kč, přičemž bylo-li již pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 15.287,- Kč, je nutné jeho platební povinnost o tuto částku ponížit. Tyto úvahy tedy vedly soud k tomu, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 362.904,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu do zbylé částky 85.448,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 15 Co 313/2011-383, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), potvrdil je dále i v části výroku II., jíž byla žaloba co do částky 19.717,- Kč příslušenstvím zamítnuta (výrok II.), v části výroku II., jíž byla žaloba co do částky 65.731,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, je změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit tuto částku žalobkyni (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud zhodnotil zjištění a závěry soudu prvního stupně týkající se rozsahu prací provedených na základě písemné smlouvy, jakož i prací provedených na základě ústního ujednání účastníků jako správné a korespondující s názory vyslovenými odvolacím soudem v jeho předchozích rozhodnutích, na něž zároveň odkázal. Krajský soud ovšem přitakal odvolací námitce žalobkyně, dle níž soud prvního stupně nezohlednil veškeré stavební práce, jejichž provedení bylo doloženo znaleckým posudkem. Nárok žalobkyně tedy navýšil o cenu těchto prací a v tomu odpovídajícím rozsahu změnil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. K výtce žalovaného, že pokud by bylo možno vůbec zvažovat uzavření smluv o dílo v ústní formě, bylo by třeba považovat tyto smlouvy za neplatné pro neurčitost, soud uvedl, že jedná-li se o smlouvy ústní, je podmínkou jejich určitosti seznatelnost obsahu ujednání smluvním stranám. Provedla-li žalobkyně konkrétní stavební práce, jež žalovaný bez výhrady akceptoval, je zřejmé, že oběma stranám byl obsah ujednání znám. Absence ujednání o ceně není překážkou platnosti smlouvy, neboť cenu díla je v tomto případě v souladu s §634 odst. 1 obč. zák. možno stanovit ve výši ceny přiměřené. Je-li tedy možno uzavřít, že mezi účastníky jde o vztahy smluvní, pak je třeba námitku promlčení považovat za neopodstatněnou, jelikož, jak se již vyjádřil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2010, v tomto případě zůstala tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák. zachována. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí jako věcně správného vyjma části, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu odpovídajícím soudem prvního stupně opomenutým pracem a v níž odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům I., III., IV. a V., podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle §238 o. s. ř. Dle dovolatele je v projednávané věci základní otázkou, zda u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení či zda plnění žalobkyně bylo plněním ze smlouvy a dovolatel má zaplatit cenu díla nebo zda práce na bazénu byly pokračováním původní smlouvy o dílo ze dne 15. 3. 2003. Dovolatel uzavřel se žalobkyní smlouvu o provedení stavebních prací, z obsahu smlouvy však není zřejmé, co přesně mělo být jejím předmětem, smlouva tedy měla být i podle stanoviska Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, považována za absolutně neplatnou, neboť není srozumitelná ani jejím stranám, natožpak třetím osobám. Dovolatel zrekapituloval vývoj názorů vyslovených soudy v tomto řízení na otázku smluvních ujednání mezi účastníky. Vyjádřil údiv nad tím, že soudy nakonec dovodily, že došlo k platnému uzavření smluv o dílo na stavbu vodovodu a drenáží, zámkové dlažby, základů bazénu i propojovací chodby, ovšem současně dovodily, že smlouva na stavbu altánu uzavřena nebyla, třebaže k provedení tohoto díla došlo za stejných podmínek. Závěry, zakládající se na úvaze, že uzavření smlouvy je deklarováno neodstraněním podzemní stavby a neuzavření smlouvy odstraněním nadzemní stavby, dovolatel označil za nevěrohodné, účelové a postrádající logické zdůvodnění. Obsahem jednotlivých smluv se přitom soudy obou stupňů nezabývaly, stejně jako otázkou právní úpravy, dle níž měly být neexistující smlouvy uzavřeny. Žalobkyně od počátku tvrdila, že smlouvu uzavírala podle obchodního zákoníku, a až soud dovodil, že se jedná o vztahy upravené zákoníkem občanským. Z tohoto je zřejmé, že žalobkyně v době zahájení prací měla za to, že se právní vztahy řídí obchodním zákoníkem. Podstatnou náležitostí takové smlouvy o dílo je však dohoda o ceně, takže k řádnému uzavření dalších smluv o dílo v ústní podobě nemohlo v době provádění prací dojít, neboť žalobkyně měla prokazatelně za to, že právní vztah mezi zhotovitelem a objednatelem je podřízen obchodnímu zákoníku.
Soud dle dovolatele dále nevzal v potaz, jaké plnění bylo ze strany žalobkyně poskytnuto na základě smlouvy č. 25/2003, byla-li předmětem této smlouvy stavba venkovního bazénu - stavební část – stavba rodinného domu (předmět této smlouvy nebyl v řízení blíže objasněn) a cena takto specifikovaného díla byla dohodnuta na částku 92.575,- Kč. Plnění nad rámec této smlouvy je dle soudu dovolatel povinen zaplatit, nehledě na to, že dle stávající judikatury není možné bez souhlasu objednatele cenu díla zvýšit. Dovolatel od počátku tvrdil, že žádnou další smlouvu krom smlouvy č. 25/2003 se žalobkyní neuzavřel. Konstatování existence dalších smluv bylo učiněno bez bližšího upřesnění předmětu smluv. Navíc předložené verze smlouvy č. 25/2003 jsou natolik nekonkrétní, neurčité a zmatečné, že jsou s největší pravděpodobností také neplatné. Soud prvního stupně byl dle dovolatele ve svých úvahách veden především snahou ztotožnit se s názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu dále vytknul, že na místo odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na odůvodnění obsažená v předchozích rozsudcích. Základní otázkou tedy dle dovolatele v posuzované věci je, zda žalobkyně uzavřela s dovolatelem i jiné smlouvy než dvě smlouvy datované ke dni 25. 3. 2003 se stejným datem a odlišným obsahem, případně která z těchto smluv je platná, či zda se jedná o vícepráce dle jedné z těchto smluv, nebo zda se jedná o šest samostatných smluv, z nichž čtyři měly být uzavřeny v nezjištěnou dobu, s nezjištěným obsahem a mezi různými subjekty, jelikož smlouva předložená dovolatelem byla žalobkyní uzavřena s J. K. a A. K. Dovolatel upozornil, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů a není zřejmé, proč si soud vybral právě smlouvu uzavřenou jen jedním z manželů, a to dovolatelem. Za daných okolností by tedy měl Nejvyšší soud zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V projednávané věci lze přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť dovoláním byl zpochybněn výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí ve věci samé, a dále i výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud se tedy zabýval důvodností podaného dovolání.
Opodstatněnost nelze přiznat výtkám dovolatele směřujícím proti závěrům stran určení rozsahu povinností převzatých účastníky na základě písemně uzavřené smlouvy o dílo č. 25/2003. Je na místě předeslat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006), jehož správnost lze zpochybňovat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění postrádající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008). Závěry soudu prvního stupně týkající se zmíněné písemně uzavřené smlouvy o dílo, jež posléze plně aproboval soud odvolací (jehož úvahy, vyslovené v předchozím rozhodnutí, byly ostatně vodítkem pro soud prvního stupně), však takto pojímané nedostatky nevykazují. Soud se zaobíral veškerými doloženými okolnostmi provázejícími uzavření smlouvy, tyto náležitě zhodnotil a jeho úsudek, dle nějž je třeba za závaznou považovat tu verzi smlouvy, v níž v souladu s názorem znalce odpovídá sjednaná cena smluvenému dílu a jež byla podepsána oběma manželi K. jako objednateli, lze považovat za veskrze logický. Úvaze, že písemně bylo dojednáno zhotovení venkovního bazénu v ceně 92.575,- Kč, není důvodu cokoliv vytýkat. Dovolatel přitom nepředestřel žádnou argumentaci, v jejímž světle by se tento závěr mohl jevit nesprávným. Za zcela liché je třeba pokládat tvrzení dovolatele zdůrazňující, že bez souhlasu objednatele není možno zvyšovat cenu díla, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by činily jakékoliv závěry v tomto směru. Nejasná je i výtka dovolatele, dle níž byla soudy bezdůvodně upřednostněna ta z verzí smlouvy o dílo, již uzavřel jen žalovaný a nikoliv jeho manželka, třebaže šlo o stavební práce na nemovitosti ve společném jmění manželů, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně (převzatého v tomto směru soudem odvolacím) se podává, že byla upřednostněna právě verze podepsaná na straně objednatelů oběma manželi.
K dovolacím námitkám, dle nichž se měly právní vztahy mezi účastníky řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, je možno uvést, že s otázkou případné volby obchodního zákoníku se soud prvního stupně zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, na něž následně v tomto rozhodnutí odkázal, přičemž jeho zevrubnému rozboru ujednání obsažených ve smlouvě o dílo, na jehož základě soud vyloučil aplikovatelnost obchodního zákoníku, opět v souladu s výše nastíněnými limity přezkumu skutkových zjištění není důvodu cokoliv vytýkat. Soud náležitě vysvětlil, že obsah smlouvy a výslovné ustanovení o použití občanského zákoníku v textu smlouvy nasvědčují tomu, že strany neměly v úmyslu podřídit svůj smluvní vztah obchodnímu zákoníku, nehledě na to, že na něj v záhlaví smlouvy odkázaly. Ani v tomto směru přitom dovolatel nepřichází s argumenty způsobilými tuto úvahu zpochybnit. Použití obchodního zákoníku na případné další smluvní vztahy, založené ústně uzavřenými smlouvami o dílo, je pak vyloučeno již s ohledem na požadavek písemnosti volby obchodního zákoníku obsažený v §262 tohoto zákona.
Důvodnost dovolání nelze dovozovat ani z výtek směřujících proti závěru, že mezi účastníky došlo k řádnému uzavření několika dílčích smluv o dílo, jež nebyly vtěleny do písemné formy. I v tomto směru jde do značné míry o otázku skutkovou, neboť zvažování, zda v daném případě došlo ke shodnému projevu vůle o základních náležitostech smlouvy o dílo, je úzce provázáno s konkrétními skutkovými zjištěními, a tedy i zde se může Nejvyšší soud pohybovat pouze ve výše naznačených limitech dovolacího přezkumu. V obecné rovině lze uvést, že Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008), neboť lze důvodně přepokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli. V případě, že se jedná o právní úkon učiněný v ústní formě či konkludentně, je při sporu jen obtížně zjistitelné, jak strany tohoto úkonu zamýšlely upravit svá práva a povinnosti. Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež vyloží v souladu se zásadami logiky a při zohlednění toho, jak by za daných okolností obvykle postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není důvodu tomuto postupu cokoliv vytýkat. Trvat za všech okolností na vyčerpávajícím doložení přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v podstatě popření možnosti uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v případě, kdy ji zákon nevyžaduje. I v rámci soudního řízení je pak třeba uzpůsobit nároky kladené na prokázání smluvního ujednání dikci zákona a společenské realitě. Dospěly-li tak soudy obou stupňů k právnímu názoru, že dlouhodobá akceptace práce a výsledků činnosti žalobkyně na nemovitosti vlastněné dovolatelem nasvědčuje v daném případě tomu, že mezi účastníky došlo ke shodě o úplatném provedení těchto prací, a to právě v podobě (i rozsahu), v jaké byly učiněny, neshledává dovolací soud důvodu těmto úvahám cokoliv vytýkat. Soudy obou stupňů v projednávané věci náležitě zhodnotily okolnosti provázející provádění stavebních prací a učinily tomu logicky konsekventní závěry.
Poukazuje-li dovolatel dále na to, že odvolací soud v rozsudku místo svého odůvodnění odkazuje na odůvodnění v rozsudcích předchozích, pak ani v tomto nelze spatřovat nedostatek, z nějž by bylo možno usuzovat na důvodnost podaného dovolání. Jsou-li z rozhodnutí odvolacího soudu i prostřednictvím odkazů na rozhodnutí předchozí zřetelně seznatelné jeho názory na v projednávané věci sporné otázky, není důvodu se domnívat, že by tento postup negativně ovlivnil správnost rozhodnutí odvolacího soudu (srov. přiměřeně závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 22.940,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 27.888,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu