ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3429.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3429/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: RANDA, s. r. o. , se sídlem Bystré, Sulkovská 80, zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké Náměstí 135/19, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 842.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 147/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011, č. j. 68 Co 120/2011-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2010, č. j. 18 C 147/2009-65, kterým byla žaloba o zaplacení 842.723,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení částky 842.723,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jejíž vznik žalobce odvozoval od konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004. Podle žalobce měl Krajský soud v Hradci Králové povinnost dohlížet na to, aby nedocházelo k nehospodárnému provozu podniku úpadce VITKA Brněnec a. s.; v důsledku vedení provozu podniku nebylo možné zaplatit pohledávky žalobce mající charakter konkursních pohledávek za podstatou. Soud nevyzval správce konkursní podstaty k podání potřebných vysvětlení, neprovedl žádné šetření a proti nehospodárnému provozu podniku nijak nezasáhl, přičemž správci nedal ani pokyn k zajištění nápravy. Žalovaný označil tvrzení žalobce jako neurčitá a v řízení navíc neprokázaná. Žalovaný též upozornil na skutečnost, že konkursní řízení vedené na majetek úpadce není dosud pravomocně skončeno. Úvahy žalobce o tom, že již z aktuálního stavu konkursního řízení je zřejmé, že pohledávky za podstatou nebudou uspokojeny, žalovaný označil za předčasné.
Soud prvního stupně žalobu zamítl pro její předčasnost. Uvedl, že nelze postavit najisto, že žalobce nebude vůbec z majetku úpadce uspokojen; takový závěr je možné učinit až po vydání konečného rozvrhového usnesení. Odvolací soud se se závěry osudu prvního stupně ztotožnil a podepřel je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). V rámci dosud probíhajícího konkursního řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (sp. zn. 43 K 21/2004) nebylo ve vztahu k žalobci vydáno rozvrhové usnesení; vydáno bylo pouze jedno částečné rozvrhové usnesení dne 21. 12. 2007, které nabylo právní moci dne 22. 1. 2008 a jež se týkalo dvou jiných věřitelů. Žalobce prokazuje vznik škody z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2009, č. j. 43 K 21/2004-8, v němž byl zamítnut návrh žalobce – věřitele na vydání závazného pokynu správci konkursní podstaty k vyplacení nájemného. Odvolací soud k tomu doplnil, že ani z odůvodnění posledně jmenovaného usnesení není možné učinit závěr o neuspokojení pohledávky žalobce v konečném rozvrhovém usnesení. Po dalším podrobném rozboru právních aspektů problematiky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu uvedl okamžik vzniku posuzované škody; zda je tímto okamžikem nutně až pravomocné skončení konkursního řízení, nebo vydání (splnění) rozvrhového usnesení, případně zda může být okamžikem vzniku škody již situace, kdy je již v průběhu konkursního řízení zcela zřejmé, že pohledávky žalobce nemůže být uspokojena. Žalobce též uvedl otázku, zda je soud povinen provádět dokazování o tvrzení žalobce, že v konkursní (majetkové) podstatně není dostatek prostředků ani na částečnou úhradu pohledávky za podstatou. V rámci vylíčení dovolacích důvodů tvrdil, že již konkursní soud v pravomocném usnesení ze dne 13. 11. 2009 potvrdil nedostatek prostředků v konkursní podstatě. V dalším textu rekapituloval skutkový i právní stav věci a navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, bylo uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti podaného dovolání dospěl k závěru, že ve věci není dán potřebný judikatorní přesah rozhodnutí odvolací instance. Dovolání proto posoudil jako nepřípustné.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že odvolací soud ve věci rozhodl správně, když navíc aplikoval na předmětnou problematiku přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu – sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011. Podle něj nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.
Žalobce v dovolání tvrdí, že z citovaného rozhodnutí „naprosto jednoznačně vyplývá, že škoda nastává v okamžiku, kdy bude zřejmé, že pohledávku žalobce již nebude možné uspokojit“. Dovolací soud však s tímto závěrem nemůže souhlasit. Citované rozhodnutí jako okamžik vzniku škody jednoznačně stanovuje (ne)obdržení plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení; to však v projednávané věci v konkursním řízení vydáno nebylo a žaloba je tudíž podána předčasně.
Nejvyšší soud též dodává, že ani z rozhodnutí nižších instancí mu nejsou známy jiné takové konkrétní okolnosti případu, jejichž důsledkem by mohl být závěr o pochybení státu, resp. konkursního soudu.
Dovolací soud na základě uvedeného uzavírá, že řešení nyní rozhodných právních otázek je v souladu s citovanou judikaturou; odvolací soud tedy rozhodl správně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniká podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však žádné náklady v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu