ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3563.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3563/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. Z. A. , proti žalovanému S. A. P. , zastoupenému Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem se sídle v Praze 1, Ovocný trh 2/580, o určení neexistence vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 206/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 19 Co 65/2011-65, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 27. 8. 2010, č. j. 33 C 206/2006-51, rozhodl, že v řízení bude na místo zemřelého prof. Ing. J. H. P., narozeného X a zemřelého 20. 5. 2008, naposledy bytem v N. Y.,, E. S., USA, pokračováno se S. A. P., nar. X bytem v USA, N. Y., E. S., zastoupeným Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 2. Obvodní soud přihlédl k tomu, že původně žalovaný v průběhu řízení zemřel a že z dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1432/2008 vyplývá, že jeho dědicem je S. A. P. Soud tedy shledal naplněny podmínky pro rozhodnutí o procesním nástupnictví dědice původně žalovaného dle §107 o. s. ř.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 3. 3. 2011, č. j. 19 Co 65/2011-65, potvrdil. Odvolací soud zrekapituloval výsledky šetření soudu prvního stupně, jenž jak ze sdělení notářky pověřené jako soudní komisařky, tak i právního zástupce syna zůstavitele zjistil, že jediným nabyvatelem spoluvlastnického podílu na nemovitostech, jež jsou předmětem projednávaného sporu, se stal zůstavitelův syn S. A. P., což bylo stvrzeno pravomocným usnesením o dědictví, jímž byla schválena dohoda dědiců, dle níž je S. A. P. jediným dědicem po zůstaviteli. Za procesního nástupce je přitom třeba považovat toho z dědiců, jenž převzal právo, o něž v řízení jde (v daném případě spoluvlastnické právo k označeným nemovitostem). Je-li tedy syn zůstavitele podle dědické dohody jediným dědicem předmětných nemovitostí, je také jediným v úvahu přicházejícím procesním nástupcem v tomto řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že usnesení soudů obou stupňů porušují jeho právo na spravedlivý proces. Soudy přehlédly, že podle nezpochybnitelných, soudu předložených důkazů prof. arch. J. H. P. nebyl státním občanem České republiky. Tato okolnost zpochybňuje předpoklad, že se pozůstalostní řízení řídí právem České republiky. Navíc i podle českého práva, jež v souladu s §17 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, není v tomto případě aplikovatelné, je dohoda uzavřená právním zástupcem obou pozůstalých mezi nimi právně neúčinná pro kolizi zájmu klientů. Především tyto úvahy dovolatele vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a splňující podmínku obsaženou v §241 odst. 2 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Dle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Již z tohoto ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí o procesním nástupnictví dle §107 odst. 1 o. s. ř. je třeba činit právě s přihlédnutím k dědickému řízení. Ostatně je-li právním řádem předvídáno zvláštní řízení o dědictví, v němž by měly být objasněny všechny významné skutečnosti pro posouzení, koho je třeba považovat za dědice zůstavitele, odporovalo by právní jistotě účastníků, jakož i třetích osob, byl-li by institut procesního nástupnictví konstruován zcela nezávisle na tomto řízení a byla-li by hledána odpověď na otázku, kdo je dědicem zůstavitele, bez přihlédnutí k jeho výsledkům. Jak dále již dříve připomněl Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009), výroky usnesení v dědickém řízení týkající se dědického práva (určující, kdo je zůstavitelovým dědicem) jsou závazné pro každého, ostatní výroky usnesení soudu v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení a v tomto rozsahu také (dle §159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy. Pravomocné rozhodnutí o tom, kdo se stal dědicem původního žalovaného, tedy vylučuje, aby se zhodnocením právně relevantních skutečností pro určení dědice zůstavitele soudy znovu zabývaly při řešení otázky procesního nástupnictví v jiném řízení. Vyšly-li tedy soudy obou stupňů z usnesení o dědictví, jímž byl S. A. P. označen za jediného dědice zůstavitele – původního žalovaného, aniž by samy blíže přezkoumávaly, zda je v dědickém řízení uzavřená dohoda dědiců platným právním úkonem či zda byl zůstavitel občanem České republiky, nelze jejich postupu nic vytknout. Není přitom sebemenšího důvodu se domnívat, že by tímto postupem mohlo být zasaženo právo dovolatele na spravedlivý proces, a to nejen proto, že rozhodnutí o procesním nástupnictví s ohledem na výše uvedené obstojí jako správné, ale i proto, že určení procesního nástupce původního žalovaného není zásadnějším způsobem schopné ovlivnit postavení dovolatele v řízení o původním předmětu daného sporu, tedy o určení neexistence vlastnického práva. Na straně odvolacího soudu tudíž nelze spatřovat jakékoliv pochybení, pročež Nejvyšší soud dovolání dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu