ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.366.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 366/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: DOLPHINS CORPORATION LTD. , se sídlem Suite 13, Oliaji Trade Centre, First Floor, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, SEYCHELLS, zastoupen Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem ve Velké Bíteši, Masarykovo nám. 81, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupen JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, 1. pluku 206/7, o náhradu škody ve výši 804.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 24/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 16 Co 264/2011-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 16 Co 264/2011-163, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2011, č. j. 27 C 24/2009-118, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2011, č. j. 27 C 24/2009-118, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 804.000,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě je vůči žalovanému povinen žalobce ve výši 64.776,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 804.000,- Kč, a to z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalovaného. Žalobce je přitom ve věci v pořadí již třetím postupníkem pohledávky zajištěné zástavním právem k objektu na pozemku, zapsaném na LV, v kat. úz. O. (dne 23. 9. 2010 uzavřena Smlouva o postoupení pohledávky mezi původním žalobcem, společností CENTRAL EUROPEAN FINANCIAL MANAGEMENT, a. s.; pozn. - vlastníkem pozemku, na němž je, resp. byl objekt umístěn, je Statutární město Opava), přičemž dlužníkem – povinným ze smlouvy - je tu společnost CONTACT Opava, s. r. o. Vlastníkem zástavy je společnost MATHIOLA, s. r. o. Dne 1. 11. 1999 nastaly účinky konkurzu prohlášeného na majetek společnosti CONTACT Opava, s. r. o. (sp. zn. 95 K 43/99). Dne 10. 11. 1999 podala První městská banka a. s. (v pořadí vůbec první věřitel společnosti; postupitel pohledávky dalším společnostem) přihlášku pohledávky do konkurzního řízení pro 26.699.477,01 Kč (smlouva o úvěru ze dne 15. 5. 1995). Předmětný objekt byl dne 13. 9. 2005 vyloučen správcem z konkurzní podstaty úpadce z důvodu jeho nařízené demolice. Dne 31. 3. 2006 nabylo právní moci usnesení, kterým byl zrušen konkurz na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení .
Žalobce tvrdil, že škoda mu byla žalovaným způsobena nesprávným úředním postupem Magistrátu města Opavy, který dne 7. 9. 2005 vydal rozhodnutí o odstranění stavby – předmětné zástavy. Výkon rozhodnutí byl proveden v prosinci téhož roku přesto, že rozhodnutí nenabylo právní moci v důsledku chyby v doručování. Dne 2. 11. 2006 bylo rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje rozhodnutí Magistrátu města Opavy o demolici objektu zrušeno, současně bylo řízení zastaveno právě pro již provedený výkon rozhodnutí demolicí objektu. Výši škody žalobce dovozuje ze znaleckého posudku , kterým byl v roce 2002 objekt rozestavěné smuteční síně ohodnocen na 800.000,- Kč.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu absence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem státu. Procesní pochybení státního orgánu podle něj nemělo vliv na výsledek řízení o odstranění stavby, protože demolice objektu byla nutná s ohledem na jeho havarijní stav, což bylo dokladováno znaleckým posudkem z roku 2005. K demolici objektu navíc došlo podle soudu zaviněním jeho vlastníka, který zanedbal péči o budovu, která jako zástava postupně ztrácela na ceně. Žalobce pohledávku převzal v době, kdy byla na dlužníka prohlášena konkurz, a musel si tedy být vědom obtížnosti a nižší pravděpodobnosti dobytnosti pohledávky.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti v projednávané věci. Podle soudu odpovídá vlastník nemovitosti za škodu, která vznikla v důsledku porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. tím, že objekt nechal 15 let chátrat. Tento stav vyústil v řízení o odstranění stavby, zástava se stala neprodejnou (?) a žalobce nemohl být uspokojen ani v rámci konkurzního řízení proti dlužníku, neboť konkurzní správce za souhlasu věřitelů vyloučil nemovitosti z konkurzu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. V textu zpochybňoval zejména závěry odvolacího soudu o bezcennosti objektu, pro něž neměl žádný podklad. Jednalo se tak podle něj o subjektivní úsudek, navíc zřejmě argumentačně opřený o rozhodnutí správního orgánu, které bylo odvolacím orgánem označeno za nezákonné a jako takové bylo zrušeno. Na závěr proto navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolání se vyjádřil prostřednictvím advokáta žalovaný. Plně se v něm ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným a též důvodným pro nesprávné, resp. neúplné právní posouzení věci.
II.
Odvolací soud a současně i soud prvního stupně své rozhodnutí opřely o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem státu. Příčinnou souvislost naopak oba soudy dovozovaly z chování vlastníka objektu, který způsobil zmenšení jeho hodnoty a následně i nutnost demolice. Nižší instance se však k překvapení nejvyšší instance opomněly zabývat okolností prohlášení konkurzu na majetek úpadce – zástavního dlužníka.
Původní věřitel - První městská banka a. s. – svou pohledávku do konkurzního řízení přihlásil, přičemž se jednalo o pohledávku „v širším slova smyslu“, nikoliv pouze předmětný objekt. Následné opětovné postupování pohledávky se týkalo mj. i smlouvy o úvěru, zajištěné zástavou – předmětným rozestavěným objektem smuteční síně v O. Soudy nižších instancí opomněly zkoumat, zda v konkurzním řízení byl věřitel či jeho postupníci (nikoliv již současný žalobce) uspokojeni a v jakém poměru, jelikož konkurz byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Přestože byl předmětný objekt ze soupisu majetku konkurzní podstaty vyškrtnut, nic to nezměnilo na skutečnosti, že pohledávka – dlužná finanční částka - byla přihlášena.
Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka, vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu (R 48/2011).
V souvislosti s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je vhodné dále upřesnit otázku posouzení výše tvrzené škody . Žalobce se při jejím vyčíslení opírá o znalecký posudek z roku 2002, odvolací soud bez dalšího uvedl, že hodnota objektu byla s ohledem na jeho stav nulová. Podle názoru Nejvyššího soudu – v tomto se shoduje s tvrzením dovolatele – neměl podle obsahu spisu k tomuto závěru odvolací soud žádnou oporu. Hodnota objektu byla naposledy zjišťována znaleckým posudkem v roce 2002. V roce 2005 byl znaleckým posudkem posouzen pouze stav objektu, přičemž bylo znalcem konstatováno, že demolice objektu bude prováděna postupným způsobem, aby bylo možné využít zachovalejší části konstrukcí k případnému dalšímu využití. Vyčíslení hodnoty objektu v roce 2005 nebylo nikde v posudku uvedeno; proto není možné vycházet ani z částky uplatňované v probíhajícím řízení, stanovené právě s ohledem na znalecký posudek na hodnotu objektu v roce 2002. To ovšem pouze v případě, kdy by soudy dospěly k závěru, že právě žalobci byla v projednávané věci škoda opravdu způsobena.
Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudků obou nižších instancí, neboť se prozatím neztotožnil s jejich závěry o neexistenci příčinné souvislosti mezi škodou a neoprávněnou demolicí objektu, resp. s odůvodněním těchto závěrů. Nejvyšší soud nevylučuje existenci této příčinné souvislosti. Je však nutné zvážit, zda může postupník pohledávky zajištěné zástavním právem žalovat stát o náhradu škody za nesprávný úřední postup státního orgánu vůči objektu, jež je předmětem zástavy ve vlastnictví jiné společnosti, aniž by bylo postaveno najisto, že v konkurzním řízení nebyla pohledávka věřitele uspokojena či dokonce projednána.
III.
Důvody, pro které zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil a na nějž ze široka odkazuje, a proto dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedené (pod bodem II.) závazné právní názory Nejvyššího soudu (§243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu