ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3700.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3700/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně GRANIT HOLDING, spol. s r.o. , IČ 25156209, se sídlem v Táboře, Světlogorská 2769, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 375/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 23 Co 535/2010-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 25.480.120,- Kč z titulu náhrady škody s tím, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 K 40/2001, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně KAVEX GRANIT, spol. s r.o. a žalobkyně přihlásila do konkursu své pohledávky za úpadkyní ve výši žalované částky, které správce konkursní podstaty popřel. Žalobkyně tedy podala žalobu na určení pravosti a existence pohledávky u jmenovaného soudu, kde řízení probíhalo pod sp. zn. 13 Cm 932/2004. Žaloba byla dne 15. 6. 2006 zamítnuta s odůvodněním, že přihlášku pohledávky i žalobu podala neoprávněná osoba, JUDr. M. K. Ta však byla dle tvrzení žalobkyně její jednatelkou, a měla proto oprávnění činit procesní úkony ve vztahu k soudům. Nesprávným postupem soudu tak byla žalobkyně krácena na svých právech a vznikla jí škoda v žalované výši. Nesprávný úřední postup se pak týkal i Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o opravném prostředku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 18 C 375/2009-36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zdůraznil, že v daném případě tvrzený nesprávný úřední postup přímo vyústil ve vydání rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobkyně se v tomto řízení nemůže domáhat revize takto vydaného rozhodnutí, to mohla učinit pouze prostřednictvím zákonem předvídaných opravných prostředků v rámci příslušného řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Odvolání žalobkyně však bylo Vrchním soudem v Praze odmítnuto. Pro úplnost soud též dodal, že nesprávný úřední postup nelze shledat ani v činnosti správce konkursní podstaty, a uzavřel, že i v případě, že by odpovědnost státu byla dána, by se právo žalobkyně na náhradu škody promlčelo (vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 23 Co 535/2010-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, a to včetně posouzení otázky promlčení. Zdůraznil, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že v daném případě nelze shledat odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť postup soudu vedl k vydání rozhodnutí. V rámci řízení o náhradu škody nelze dosáhnout změny pravomocných rozhodnutí vydaných v jiném řízení, v němž měla žalobkyně možnost využít příslušných opravných prostředků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový i právní stav věci. Vytýkala soudu v původním řízení, že její jednatelce JUDr. K. neumožnil za žalobkyni jednat, ačkoliv ta její jednatelkou byla a je. Žaloba tedy byla neoprávněně zamítnuta a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto. Není pravdou, že právo na náhradu škody je promlčeno, neboť počátek promlčecí doby nelze spatřovat v právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ale v okamžiku doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odmítnutí odvolání žalobkyně. V původním řízení se jednalo o nesprávný úřední postup, neboť v jeho rámci bylo provedeno jednání bez žalobkyně, resp. jejího statutárního orgánu či opatrovníka. Odvolací soud pak „zcela formálně“ odmítl projednatelné odvolání žalobkyně. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil „Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu k novému řízení“.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí dle jejího názoru netrpí žádnými vadami a plně se ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a jednající osobou s právnickým vzděláním (ust. §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, by mohla být žalobkyni přiznána pouze v případě, že by byly kumulativně splněny tři podmínky, a sice existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem (viz ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb.) prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, jako tomu bylo bezesporu i v posuzovaném případě, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (dle ust. §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb.; viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Dovolatelka se v řízení o náhradu škody de facto domáhá revize rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na určení pravosti a existence pohledávky, což však zákon neumožňuje.
Pokud jde o námitku dovolatelky týkající se případného promlčení práva, tato nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud (především) uzavřel, že žalobkyně právo na náhradu škody nemá. To, že právo (pokud by bylo dáno) by bylo promlčeno, podotkl odvolací soud spíše okrajově, odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. I kdyby dovolací soud nesouhlasil s posouzením otázky promlčení provedeným soudy nižších stupňů, nemohlo by to na výsledku sporu nic změnit, když soudy správně dovodily, že dovolatelka právo na náhradu škody nemá.
I v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti a důvodnosti dovolání, nemohl by po zrušení napadeného rozsudku věc vrátit Vrchnímu soudu v Praze, jak se domáhá žalobkyně, ale toliko odvolacímu soudu, který v této věci rozhodoval, tedy Městskému soudu v Praze (případně soudu prvního stupně, tedy Obvodnímu soudu pro Prahu 2). Jak již bylo uvedeno výše, nemůže soud v tomto řízení zasahovat do jiného řízení pravomocně skončeného.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu