ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3728.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3728/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. M. P., bytem v P., S. 1290, zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze, Žerotínova 37, proti žalovanému Jiřímu Vlasákovi, bytem v Pardubicích, E. Košťála 996, IČ 67478441, zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, o zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 105 C 139/2010, o dovolání Hilmo Kolenoviće - RIVA, bytem v Pardubicích, Gorkého 1243, IČ 16769422, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2012, č. j. 23 Co 268/2012-106, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
O žalobě na zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl Okresní soud v Parbubicích usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 105 C 139/2010-93 tak, že připustil, aby na straně žalované přistoupil do řízení Hilmo Kolenović - RIVA, IČ 16769422 (dále jen ,, Hilmo Kolenović - RIVA“). Vyslovil závěr, že z důvodu případného promlčení žalobcova nároku pro případ, že k poškození motoru došlo vadnou napínací kladkou, kterou dodala firma Hilmo Kolenović - RIVA.
K odvolání Hilmo Kolenović - RIVA, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací shora uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný provedl vadnou opravu automobilu, která poškodila jeho motor. Žalovaný se požadavku žalobce brání s tvrzením, že předložil znalecký posudek, podle kterého došlo k havárii motoru v důsledku vadné kladky. Soudem byl zadán revizní posudek ke zjištění příčiny poškození automobilu a žalobce poté podáním ze dne 9. 2. 2012 navrhl, aby do řízení přistoupil Hilmo Kolenović - RIVA, s tím, že pokud ke škodě na vozidle došlo vinou vadné napínací kladky, byl by odpovědným za vzniklou škodu prodejce této kladny, t. j. Hilmo Kolenović – RIVA.
Odvolací soud zaujal názor, že s pohledem na časovou posloupnost výše uvedených skutečností nelze dovodit, že by postup žalobce obcházel institut záměny účastníků, neboť jeho návrh na přistoupení účastníka na straně žalované byl reakcí na průběh soudního řízení. V dané věci byly také splněny formální předpoklady ustanovení §92 o. s. ř. Podle odvolacího k takovému procesnímu úkonu žalobce není třeba souhlasu Hilmo Kolenoviće - RIVA, neboť ten má vystupovat na straně žalovaného a nikoliv na straně žalobce.
Pro úplnost uvedl, že při rozhodování o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení soud neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí o věci a důsledkem je zamítnutí žaloby. Dodal, že důvodem nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, kdy ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení či pokud by byl založen nedostatek soudní pravomoci, věcné příslušnosti nebo překážka věci zahájené či rozsouzené. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2764/2011.
Odvolací soud neshledal, že by žalobce svým návrhem obcházel institut záměny účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.) nebo že by přistoupení Hilmo Kolenoviće - RIVA na stranu žalovaného bránily podmínky řízení. Dospěl k závěru, že nelze ani dovodit, že jde o zjevně neekonomický postup s ohledem na průběh dokazování.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Hilmo Kolenović dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku podmínek vyhovění návrhu o přistoupení dalšího účastníka do řízení v rozporu s ustanovením §92 odst. 1 o. s. ř. a jinak, než ustálená praxe Nejvyššího soudu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3824/2011 a sp. zn. 33 Cdo 321/2010 a na závěry Ústavního soudu upravující otázku zásadního právního významu pro přípustnost dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že se při zkoumání podmínek ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. pro přistoupení dovolatele do řízení na straně žalovaného nezabýval skutečnostmi, že předmětem řízení u soudu prvního stupně je žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 15.000 Kč, které žalovaný jako zhotovitel přijal dne 11. 3. 2010 od žalobce jako objednatele jako zálohu v souvislosti s objednávkou ze dne 11. 3. 2010 opravy poškozeného motoru osobního vozidla žalobce. Podle dovolatele předmětem řízení je tedy po celou dobu až dosud vrácení zálohy z objednávky mezi účastníky. Namítal, že návrhem ze dne 9. 2. 2012 na přistoupení dovolatele do řízení na straně žalované si žalobce vytváří podmínky ke změně žaloby, a to z původního nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému J. V., vč. zpětvzetí žaloby proti J. V., na žalobu o náhradu škody výlučně proti dovolateli - prodejci součástky. Poukazoval na skutečnost, že žalobce návrhem ze dne 9. 2. 2012 sleduje nepřípustný postup - možnost zpětvzetí žaloby proti opravci vozidla - původnímu žalovanému J. V. a pokračování v řízení pouze proti dovolateli - prodejci součástky, a to na základě jiného právního důvodu – odpovědnosti prodejce za škodu. To vše za situace, kdy nárok na náhradu škody z titulu z titulu vadné součástky ani žalobou nepožaduje. Též namítal, že z návrhu žalobce ze dne 9. 2. 2012 nelze jednoznačně dovodit, čeho se žalobce domáhá proti dovolateli jako tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného. Dále tvrdil, že přistoupení dovolatele jako dalšího žalovaného po téměř 2 letech řízení před soudem prvního stupně o takto vymezené žalobě by bylo rovněž v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a vyžádalo by si další dokazování. Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že přistoupivší účastník, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §92 odst. 1, 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §92 o. s. ř., na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).
Přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001 uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006 uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).
O takový případ v dané věci nejde.
Zdůraznit je třeba správnost závěrů odvolacího soudu, podle nichž úvaha o přípustnosti připuštění dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného nepojí se s úvahami z hlediska jeho pasívní legitimace. Tím, zda další žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dořízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka (ať už na straně žalobce či žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotně právní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. Nedostatek věcné legitimace není důvodem ani pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. (srov. k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3824/2011-293 ze dne 1. 12. 2011). K tomu lze připomenout, že v době, kdy soud prvního stupně rozhodl o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, nebyla věcná legitimace prvního žalovaného vyloučena; soud ji musí vyřešit v konečném rozhodnutí o věci. Jinak vyjádřeno, není zde dán žádný prostor k posuzování otázky věcné legitimace dalšího účastníka řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno ( shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 ze dne 7. 12. 2009, případně usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 3069/2009 ze dne 10. 11. 2009 a další).
Dovolací soud proto uzavírá, že projednávané věci v důsledku přistoupení dovolatele do řízení nenastane nedostatek podmínek řízení, z návrhu na přistoupení je zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu Hilmo Kolenoviće - RIVA hodlá domáhat, a přistoupení nebude ani v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když ve věci byly dosud provedeny pouze listinné důkazy. Jsou tak v posuzovaném případě naplněny zákonné předpoklady přistoupení dovolatele do řízení na stranu žalovanou (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděná v dovolání je třeba v dané věci považovat za nepřípadná právě z důvodů rekapitulovaných ve shora uvedených relevantních rozhodnutích dovolacího soudu.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem (§242 odst. 3 o. s. ř.) správné, dovolací soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu