ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3820.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3820/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. B. , bytem v Č. K., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 249/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 30 Co 449/2010-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 269.354,65 Kč s přísl. s tím, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 103/2000 vznikla škoda. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 20. 1. 2000 a pravomocně skončeno rozsudkem ze dne 5. 11. 2008. Prvostupňový rozsudek byl dvakrát zrušen odvolacím soudem z důvodů nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti. Pokud by doba řízení nebyla nepřiměřená, měl by procesní neúspěch žalobce menší dopad do jeho majetkové sféry, neboť by druhé straně zaplatil nižší částku na nákladech řízení. Žalobci tak vznikla majetková újma ve výši 169.354,65 Kč a nemajetková újma ve výši 100.000,- Kč (v naposled zmíněné částce byla žaloba vzata zpět vzhledem k částečnému vyhovění požadavkům žalobce ze strany žalované v tomto směru, a řízení tak bylo co do této částky zastaveno). Pokud by soud prvního stupně rozhodl hned prvním rozsudkem správně, vznikla by žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 59.442,50 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2010, č. j. 12 C 249/2009-84, řízení co do částky 51.390,25 Kč s přísl. a co do části příslušenství z částky 117.964,40 Kč zastavil (výroky I. a II.), žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 117.964,40 Kč s přísl., zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu co do částky 51.390,25 Kč s přísl. a části příslušenství z částky 117.964,40 Kč zpět, řízení tedy bylo v tomto rozsahu zastaveno. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce spolu se S. Š. na straně žalobců podali celkem dvakrát odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 7 C 103/2000 (odvolací soud tyto napadené rozsudky soudu prvního stupně zrušil vždy pro nesrozumitelnost). V pořadí třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 vyhlášeným dne 8. 2. 2008 byla žaloba zamítnuta, žalobci a S. Š. byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 45.922,50 Kč a žalobci samotnému pak byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 85.394,40 Kč. K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 a žalobci bylo uloženo zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 43.090,- Kč. Dovolání proti uvedenému rozsudku podáno nebylo. Soud prvního stupně konstatoval, že v posuzované věci přichází do úvahy jedině odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). O nesprávný úřední postup se jednat nemůže, neboť postup soudu se vždy odrazil v samotném rozhodnutí, tedy v posledním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a potvrzujícím rozsudku Městského soudu v Praze. Žádné z těchto rozhodnutí tedy nebylo pro nezákonnost zrušeno, proti naposled jmenovanému rozhodnutí navíc ani nebyl podán opravný prostředek (do nákladového výroku by sice dovolání nemohlo být podáno, avšak tento mohl být zrušen v případě, že by dovolací soud rušil rozhodnutí ve věci samé). Ačkoliv obě zmíněná rozhodnutí byla vydána po 27. 4. 2006, kdy bylo do zákona č. 82/1998 Sb. zakomponováno nové znění §31 odst. 2, podle nějž může poškozený uplatnit náhradu nákladů řízení jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána, lze uvedenou logiku obecně vztáhnout i na rozhodnutí vydaná před tímto datem, neboť pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení, nelze se domáhat vlastně nového rozhodnutí o nich, a to cestou žaloby o náhradu škody. Svojí povahou procesní nárok (i procesní povinnost) na náhradu (resp. zaplacení) nákladů řízení může být změněn do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá, proto i z toho důvodu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výší škody či otázkou příčinné souvislosti pak nebylo třeba se zabývat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, č. j. 30 Co 449/2010-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že ne každé „snížení“ majetku je automaticky škodou ve smyslu ust. §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Je-li škoda uplatňována podle zákona č. 82/1998 Sb., pak může být její náhrada přiznána pouze tehdy, došlo-li ke škodě v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. V posuzovaném případě žalobce dovozuje, že zvýšené náklady soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7 vynaložil v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, který shledává v opakovaném vydávání nepřezkoumatelných rozsudků a v důsledku toho v nepřiměřené délce soudního řízení. Podkladem pro to, aby z majetkové sféry žalobce ušla žalobou uplatněná částka, však nebyl samotný průběh specifikovaného řízení, ale teprve rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 103/2000-180, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 11 Co 277/2008-219. Žalobce náklady řízení uhradil na podkladě uvedených rozhodnutí, jež mu povinnost k jejich náhradě ukládala. Soud prvního stupně tedy věc správně hodnotil vzhledem k případnému nezákonnému rozhodnutí ve smyslu ust. §5 písm. a) a §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož příslušná rozhodnutí nebyla změněna či zrušena, nelze je považovat za nezákonná. V situaci, kdy žalobci byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, jež nelze považovat za nezákonné, nelze ani hovořit o škodě ve smyslu ust. §442 obč. zák. Jednalo se o splnění povinnosti stanovené soudním rozhodnutím. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok nelze podřadit pod ust. §31 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukázal na to, že on sám „svůj nárok výslovně v žalobě i v odvolání označoval za tzv. jinou škodu“, avšak odvolací soud jej nesprávně „pokládal jen za nárok na náhradu nákladů soudního řízení spojeného s nezákonným rozhodnutím soudu, které jako nezákonné nebylo zrušeno. Pro takovouto změnu právní kvalifikace nároku však chyběla soudu jako dispozice žalobce v řízení tak i jiný právní důvod.“ Dovolatel je přesvědčen, že „otázkou naléhavého právního významu je zde to, zda-li lze ve smyslu zákona 82/1998 Sb. přiznat osobě vůči které byl uskutečněn nesprávný úřední postup podle §5 písm. b) a §13 odst. 1, 2 nárok na náhradu škody spočívající v nadbytečném rozsahu uhrazených nákladech řízení proti straně v případě nápravy nesprávného úředního postupu“. Stejně tak otázka, zda na danou situaci dopadá ust. §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy zda jde o „odškodnitelné náklady“, a to buď jako náklady řízení účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu, nebo jde o tzv. jinou škodu. Dovolatel zdůraznil, že se v posuzovaném případě nemohlo jednat o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ale nesprávným úředním postupem. Poukázal na to, že žalovaná sama konstatovala, že došlo k zásahu do práv žalobce, a to vzhledem k nepřiměřené délce řízení, přičemž průtahy lze považovat za nesprávný úřední postup. Na základě toho mu žalovaná vyplatila částku 70.000,- Kč coby náhradu nemajetkové újmy. Žalobce požaduje náhradu jiné škody, čímž se soudy nezabývaly. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, uplatňuje podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolatel se mýlí, jestliže se domnívá, že povinností odvolacího soudu bylo právně posoudit žalobou uplatněné právo v souladu s právním názorem žalobce. V duchu zásady iura novit curia je soud tím, kdo věc právně kvalifikuje, a je tedy nerozhodné, jaké právní posouzení prosazuje žalobce. Soud během řízení zkoumá, pod hypotézu které právní normy lze podřadit účastníkem předestřený skutkový stav, a na základě toho rozhodne; není v tomto směru závislý na jakémkoliv dispozičním úkonu účastníka. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, co přesně míní žalobce poukazem na to, že svůj nárok označoval jako tzv. jinou škodu a nikoliv jako náhradu nákladů řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. takový termín nezná, a pakliže dovolatel vzniklou újmu skutkově vymezil tak, že ji představují částky, které zaplatil na nákladech řízení, aniž by hovořil o jakékoliv další újmě, jež mu snad měla vzniknout, není zde prostor pro úvahy o jakési blíže neurčené „jiné škodě“.
První dovolatelem formulovaná otázka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. V posuzovaném případě totiž odvolací soud postupoval správně, jestliže na daný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o nezákonném rozhodnutí, vzhledem k tomu, že o nesprávný úřední postup se zde jednat nemohlo. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003). Brojí-li dovolatel proti tomu, že mu ve specifikovaném řízení bylo uloženo, aby protistraně zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši, která byla negativně ovlivněna nestandardní délkou řízení způsobenou tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dvakrát zrušeno soudem odvolacím, poukazuje de facto na nedostatky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 103/2000-180, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 11 Co 277/2008-219. Jelikož však byla povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci uložena právě v citovaných rozhodnutích, a logicky se tedy projevila v jejich obsahu, nepřichází do úvahy odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu, ale jedině ve formě nezákonného rozhodnutí. V situaci, kdy uvedená rozhodnutí nebyla změněna či zrušena, se dovolatel v podstatě domáhá jejich revize v rámci řízení o náhradu škody, což je však nepřípustné. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 63 – 64).
Ani druhá dovolatelem specifikovaná otázka zásadní právní význam nemá. Ust. §31 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví, za jakých okolností zahrnuje náhrada škody náklady řízení. To znamená, že aplikace tohoto ustanovení je namístě teprve v případě, že je právo na náhradu škody dáno (o tom ostatně svědčí i systematika zákona). Jestliže však nejsou kumulativně dány předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu, tedy existence škody, nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí a příčinná souvislost mezi nimi, je bezpředmětné uvažovat o rozsahu náhrady škody. Citované ustanovení nevytváří samostatný nárok, ale toliko určuje rozsah náhrady prokázané škody. V situaci, kdy zde není nezákonné rozhodnutí, není důvod pro aplikaci předmětného ustanovení, a není možné ani dovodit vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na existenci dalších předpokladů této odpovědnosti, jimiž jsou vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím.
Skutečnost, že žalovaná dovolateli poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neznamená, že konstatovala, že současně došlo ke vzniku hmotné škody, potažmo že za ni odpovídá stát. Právo na přiměřené zadostiučinění vyplývající z ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb. je konstruováno jinak než právo na náhradu majetkové škody dle tohoto zákona. Jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě bylo třeba věc vážit z hlediska případného nezákonného rozhodnutí, avšak relevantní rozhodnutí nebyla změněna ani zrušena, a délka řízení zde proto nemůže mít na existenci odpovědnosti žalované vliv. Ovlivňuje totiž pouze právo na přiměřené zadostiučinění, které však bylo dovolateli žalovanou vyplaceno.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu