ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3851.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3851/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Dipl. Ing. J. C. M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem 110 00 Praha 1, Palackého 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 2. 2011, sp. zn. 24 Co 202/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 107/2006 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi 15, a dalších účastníků řízení: 1. Ing. J. C. M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 1, 2) K. C. M., zastoupené JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem, 517 21 Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí č. 232, 3. Bytového podniku Praha 10 (v likvidaci), IČ 0006 3916, Praha 10, Sokolská 49, 4. Technické správy komunikací hlavního města Prahy, IČ 6383 4197, 150 00 Praha 5, Štefánikova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou, 170 00 Praha 7, Schnirchova 1449/19, a 5. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy (podané 17. 3. 2006 jeho právním předchůdcem IROP, inženýrskou a realitní organizací Praha), bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 5. 5. 2010, č. j. 11 C 107/2006-177. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba domáhající se určení, že Ing. C. M. a K. C. M. nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 2523/5 (o výměře 36 m2), parc. č. 2523/4 ( o výměře 793 m2), parc. č. 2523/3 (o výměře 131 m2) a parc. č. 2523/2 (o výměře 262 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 14 katastru nemovitostí pro katastrální území Vršovice. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. J. C. M. na náhradu nákladů řízení 5.820 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit účastnici řízení K. M. na náhradu nákladů řízení 10.116 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Bytovým podnikem Praha 10, Technickou správou komunikací hlavního města Prahy a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O dovolání žalujícího Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 2. 2011, sp. zn. 24 Co 202/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 5. 5. 2010, č. j. 11 C 107/2006-177, změněn tak, že se určuje, že Ing. J. C. M. a K. C. M. nejsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 2523/5 (o výměře 36 m2), parc. č. 2523/4 (o výměře 793 m2), parc. č. 2523/3 (o výměře 131 m2), parc. č. 2523/4 (o výměře 131 m2) a parc. č. 2523/2 (o výměře 262 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 14 katastru nemovitostí pro katastrální území Vršovice (obec Hlavní město Praha). Bylo také vysloveno, že „v tomto rozsahu se nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 5. 1. 2006, č. j. PÚ 3224/05. Účastníkům řízení Ing. J. C. M. a K. C. M. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.000 Kč a nákladů řízení před odvolacím soudem 7.920 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Bytovým podnikem Praha 10 (v likvidaci), Technickou správou komunikací hlavního města Prahy a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (§212, §214 odst. 1 občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že žalující město se svou žalobou podle páté části občanského soudního řádu domáhalo, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 5. 1. 2006, č. j. PÚ 3224/05, jímž bylo určeno, že Ing. J. C. M. a K. C. M. jsou vlastníky pozemků uvedených v žalobě žalobce; pozemkový úřad tu posoudil tyto pozemky jako parkoviště, zatím co podle vyjádření Technické správy komunikací hlavního města Prahy jde o komunikaci a chodníky.
Odvolací soud pokládal za zjištěno, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly v řízení před pozemkovým úřadem odděleny geometrickým plánem z komunikace V., když totiž pozemkový úřad měl za to, že kolmá parková stání jsou parkovištěm a pozemky, na nichž se tato stání nacházejí, hodnotil jako nezastavěné pozemky. Ve zprávě odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy bylo naproti tomu uvedeno, že kolmá parkovací stání jsou součástí komunikace V., která je zařazena do sítě místních komunikací III. třídy. Komunikace a parkovací stání tvořily původně jeden celek; v průběhu řízení o restituční nárok došlo z původního pozemku k oddělení pozemků, na nichž se nacházejí parkovací stání.
Odvolací soud poukazoval na ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož jsou součástmi místních komunikací přilehlé chodníky, chodníky pod podloubím, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce. Zároveň odvolací soud vycházel z konkrétního právního závěru, obsaženého v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 10. 2006, 31 Cdo 691/2005, že totiž „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Odvolací soud dovozoval, že je-li komunikace stavbou ve smyslu občanskoprávním, pak i parkoviště, které je podle §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. součástí místní komunikace, je na místě považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním; taková stavba je pak podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. překážkou vydání pozemku, na němž je umístěna“.
Odvolací soud, který tedy vycházel z jiného právního závěru než soud prvního stupně, změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V důsledku změny výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§224 odst. 2 občanského soudního řádu) a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval účastníka řízení Ing. J. C. M. dne 28. 3. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně 26. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání poukazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel má za to, že se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že kolmá parkovací stání jsou v daném případě součástí místní komunikace ve smyslu ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o místních komunikacích, a tedy jsou stavbou (ve smyslu občanskoprávním), která je překážkou pro vydání pozemků, na nichž jsou umístěna. Naproti tomu dovolatel má za to, že kolmé parkovací plochy nejsou nezbytné k provozu místní pozemní komunikace; nejde tu o zastavěnou část pozemku, nezbytně nutnou k provozu komunikace. Na místě je tu výklad související s primárním účelem zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); tomuto účelu pak neodpovídá výklad ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., který zaujal odvolací soud v tomto případě. Předmětné parkovací plochy, o něž jde v tomto případě, nemají povahu stavby, která by měla bránit vydání pozemku. Odvolací soud se ostatně vůbec nezabýval ani tím, zda tu nejde o stavbu drobnou nebo jednoduchou (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.); odvolací soud se rovněž nezabýval srovnáním kolmých parkovacích ploch v daném případě se stavbou tzv. propustků (ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. d/ vyhlášky č. 85/1976 Sb.), která výslovně nebrání vydání pozemku. Parkoviště nemá povahu stavby a nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Nelze pokládat za správné, že se soud ztotožnil s postupem pozemkového úřadu, který nechal oddělit geometrickým plánem od pozemku, na kterém se nachází místní komunikace, tu část, která s místní komunikací bezprostředně nesouvisí a není nezbytná k jejímu provozu.
Dovolatel má za to, že odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu; „nedostatečně zohlednil specifika restitučního řízení, když zákon o půdě sleduje především cíl, aby byl původní majetek vydán oprávněným osobám“.
Ve vyjádření žalujícího Hlavního města Prahy k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud tu správně vycházel při posouzení projednávané právní věci i ze znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. i z konkrétně citované judikatury dovolacího soudu. V daném případě nešlo o místní komunikaci s pouhým navršením štěrkového materiálu bez zpevnění, nýbrž o komunikaci tvořenou asfaltem na několika vrstvách zpevněného podlaží, spojených se zemí pevním základem, tudíž zásadně šlo o nemovitou věc v občanskoprávním smyslu. Místní komunikaci na pozemku, o něž jde v tomto řízení, tedy odvolací soud správně považoval za stavbu, jejíž existence tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spořívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Podle tohoto ustanovení nelze pozemky nebo jejich části vydat oprávněným osobám v tom případě, že pozemek byl po přechodu nebo po převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Uváděné ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na toto ustanovení také ve svých vyjádřeních poukazovali. Rovněž dovolatel měl za to, že na projednávanou právní věc bylo správně aplikováno ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ale byl toho názoru, že si odvolací soud toto ustanovení nesprávně vyložil.
Odvolací soud svůj výkladový závěr k aplikovanému ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. dovozoval z rozhodnutí dovolacího soudu a Výslovně uváděl: „Odvolací soud při posouzení dané věci vyšel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.), a to z rozsudku z 11. 10. 2006, 31 Cdo 691/2005, jímž bylo rozhodnuto, že místní komunikace ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je zásadně samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a zaujal právní názor, že „místní komunikace může tedy být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Odvolací soud k tomu ještě s poukazem na ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dodával, že „je-li komunikace stavbou ve smyslu občanskoprávním, pak i parkoviště, které je součástí místní komunikace, je třeba považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním; taková stavba je pak ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. překážkou vydání pozemku, na němž je umístěna“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 17. 2. 2011 (sp. zn 24 Co 202/2010 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku s použitím nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil, když totiž výslovně vycházel z uvedeného speciálně zaměřeného výkladu, k němuž dospěl velký senát Nejvyššího soudu (srov. §19 zákona č. 6/2002 Sb.), řešícího v podstatě tutéž právní otázku jako odvolací soud v daném případě.
Dovolací soud proto v tomto dovolacím řízení neshledal, že by uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, bylo tu na místě posoudit jako rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolání dovolatele bylo tedy přípustné, ale nebylo shledáno jako dovolání důvodné, takže nezbylo než toto dovolání zamítnout rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud šlo o náklady vynaložené v dovolacím řízení žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšném účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů žalobce nepřiznal k úhradě žalobci od dovolatele. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě jen to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu