ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3881.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3881/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hlavačkou, advokátem v Mikulově, Pod hájkem 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 62.609,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 5/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 151/2010-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.280,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Vlastimila Hlavačky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 2. 2010, č. j. 13 C 5/2008-55, a to tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 62.609,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí potvrzen v zamítavé části ohledně úroku z prodlení za období od 1. 7. 2006 do 26. 3. 2007. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy obou nižších instancí, které byly (v částce 20.205,- Kč za prvostupňové řízení a v částce 21.208,- Kč za odvolací řízení) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Vlastimila Hlavačky.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 62.609,- Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Břeclavi v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. E 1803/2004. Zde byl vůči žalobci usnesením ze dne 20. 5. 2005, č. j. E 1803/2004-5, nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, a to mj. pro uspokojení pohledávky výživného za období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 2003 v celkové výši 54.600,- Kč (dlužné výživné) a pro náklady vykonávacího řízení v částce 6.495,- Kč, které vznikly osobě oprávněné. Proti tomuto usnesení podal žalobce „odvolání“, o němž však bylo rozhodnuto autoremedurou pouze v části týkající se běžného výživného pro dobu od 1. 12. 2004. O výkonu rozhodnutí ohledně dlužného výživného však z podnětu tohoto podání rozhodnuto nebylo a v této části tedy usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Přesto došlo ze strany plátce mzdy – po jeho vyrozumění soudem – ke sražení příslušné částky výživného a nákladů řízení ze mzdy povinného (žalobce). Z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu ve vykonávacím řízení dovozuje žalobce vznik majetkové škody.
Soud prvního stupně návrh žalobce na náhradu škody zamítl, neboť dospěl k závěru, že přes evidentní nesprávný postup Okresního soudu v Břeclavi v řízení o výkon rozhodnutí nebyl naplněn žádný z důvodů, pro který by soud mohl na podkladě žalobcova „odvolání“ zastavit výkon rozhodnutí.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou části požadovaného příslušenství změnil a žalobě vyhověl (měnící výrok I.). Usuzoval na splnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Shledal, že pokud by bylo rozhodnuto o podání povinného označeném jako „odvolání“ (exekučnímu soudu došlo dne 23. 6. 2005), mohl žalobce dosáhnout zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. („rozhodnutí, které je podkladem výkonu, se stalo neúčinným“) s ohledem na obnovení společné domácnosti s matkou nezletilého syna v rozhodném období pro platbu dlužného výživného, tj. od 1. 1. 1997 do 30. 6. 2003. Skutečnost, že žalobce v této době zabezpečoval výživu svého syna a jeho potřeby, a ze svého příjmu financoval domácnost, potvrdila ve své výpovědi jeho bývalá manželka (matka nezletilého).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž tomuto soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítala, že spor o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není řízením revizním, v němž by byly soudy oprávněny převzít roli orgánu, u kterého k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a vyhodnocovat tak samy důvodnost k tomuto státnímu orgánu podaných opravných prostředků. Žalovaná zdůraznila své přesvědčení o předčasnosti podané žaloby, neboť do doby, než bude příslušným (exekučním) soudem rozhodnuto o podaném odvolání, není možné o vzniku škody a její výši učinit jednoznačný závěr. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem (§21a odst. 3 o. s. ř.), podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Za nesprávný úřední postup vedoucí k odpovědnosti státu je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 804/96 a sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Pro vznik odpovědnosti státu za škodu bylo v dané věci rozhodné, že se soud v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. E 1803/2004 dopustil pochybení, pokud řádně nerozhodl o „odvolání“ podaném žalobcem proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 20. 5. 2005, č. j. E 1803/2004-5. Protože toto podání obsahovalo vady a nebylo z něj patrno, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno, měl soud prvního stupně žalobce vyzvat k jeho doplnění a následně o něm rozhodnout za současného posouzení, zdali nemá být podle obsahu hodnoceno jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 o. s. ř. Napadené usnesení bylo přezkoumáno z podnětu odvolání pouze v části týkající se běžného výživného. U dlužného výživného byl však nařízený výkon rozhodnutí realizován bez dalšího, aniž by bylo k žalobcovu podání jakkoli přihlédnuto. V současné době již náprava vadného postupu soudu není možná, neboť vykonávací řízení je již v celém rozsahu pravomocně skončeno. Opomenutí soudu ve vykonávacím řízení a jeho nečinnost tak představuje odpovědnostní titul státu ve formě nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Nevydáním rozhodnutí bylo žalobci upřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž právě tato nečinnost měla za následek vznik majetkové škody na jeho straně. V případě, že by o jeho podání bylo řádným způsobem rozhodnuto, lze usuzovat na možnost žalobce docílit zastavení výkonu rozhodnutí z titulu §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle citovaného ustanovení vede k tomuto postupu neúčinnost rozhodnutí, které je podkladem výkonu. Taková situace může podle judikatury nastat v případě obnovení soužití rozvedených manželů, v jehož průběhu otec podstatným způsobem přispívá na domácnost a výživu dětí. V posuzované věci bylo prokázáno, že žalobce v době vedení společné domácnosti s bývalou manželkou – tedy i v období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 2003, za které byl nařízen výkon rozhodnutí pro dlužné výživné – přispíval na úhradu potřeb nezletilého syna nesporně vyšší částkou, než jaká mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 C 1178/94 (výživné ve výši 700,- Kč měsíčně). Z řečených právních závěrů a skutkových zjištění vyplývá, že došlo i k naplnění ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy příčinné souvislosti a vzniku majetkové škody.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobce má podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §3 odst. 1 bodu 4 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 17.950,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 8.980,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.); advokát žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty (DPH tedy součástí nákladů řízení není). V součtu tedy náklady řízení o dovolání přiznané žalobci činí 9.280,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu