ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.399.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 399/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně JAJA spol. s r. o. se sídlem v Praze 9, Letovská 556, IČ: 44223234, zast. JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 73.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 45/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2011, č. j. 61 Co 231/2010-551, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2011, č. j. 61 Co 231/2010-551, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. února 2010, č. j. 11 C 45/2006-520, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 2. 2010, č.j. 11 C 45/2006-520, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 73.850,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, pověřený na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 12 Nc 5286/2003, provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněného P. P. vůči povinné obchodní společnosti LANDIA s. r. o. ve výši 999.858,- Kč s příslušenstvím, vydal dne 14. 3. 2003 exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinné. Do soupisu majetku postiženého dotčeným exekučním příkazem byl dne 25. 7. 2003 pojat mimo jiné horkovodní ponořovací tank zn. BOSS, typ AT 46, výrobní číslo 59507. Sepsaná movitá věc byla ponechána ve výrobních prostorách užívaných povinnou na základě podnájemní smlouvy uzavřené s nájemkyní Thus s. r. o. Předmětná movitá věc byla ve výrobní hale uskladněna ještě ke dni 25. 11. 2003. Následně v období do 24. 2. 2004 byla dotčená věc blíže nezjištěného dne zašantročena, příp. zničena, neznámou osobou. Rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 18 C 183/2003, jenž nabyl právní moci dne 6. 2. 2004, přitom uvedená movitá věc na návrh žalobkyně, coby její vlastnice, byla ze soupisu věcí postižených předmětnou exekucí vyloučena.
Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, který vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009, č.j. 61 Co 434/2008-468, dovodil, že věc pojatou do soupisu majetku sloužícího k exekučnímu uspokojení pohledávky oprávněného je soudní exekutor povinen zajišťovat před ztrátou, zničením či poškozením pouze do pravomocného skončení řízení, v němž byla věc ze soupisu vyloučena (§66 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen – „ex. ř.“). Za situace, kdy žalobkyně v projednávané věci neprokázala, že sepsaná movitá věc byla zničena či ztracena dříve, než byla ze soupisu pravomocně vyloučena, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že pro neunesení důkazního břemene stran dotčené okolnosti významné pro právní posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora při zajišťování sepsané movité věci žalobě nelze vyhovět. Odvolací soud dále doplnil, že se zřetelem k charakteru sepsané movité věci (výrobní stroj) a jejímu umístění v nebytových prostorách, ve kterých byla používána k výrobní činnosti, se její ponechání v dotčených prostorách jeví vhodným a účelným. Učinil proto právní závěr, že se soudní exekutor při zajišťování předmětné sepsané věci nesprávného úředního postupu nedopustil (§13 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Z okolnosti, že v řízení nevyšlo najevo, kdy a jakým způsobem ke zničení či ztrátě sepsané věci došlo, odvolací soud rovněž dovozuje, že příčinná souvislost mezi postupem soudního exekutora a vzniklou škodou by nebyla prokázána ani pro případ, že by bylo zjištěno, že ke ztrátě či zničení věci došlo dříve, než byla pravomocně vyloučena ze soupisu. Z uvedených důvodů odvolací soud dovodil, že zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou na majetku žalobkyně v důsledku ztráty či zničení sepsané věci v posuzovaném řízení dány nejsou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že movitou věc pojatou do soupisu věcí sloužících k exekučnímu uspokojení pohledávky oprávněného je soudní exekutor povinen řádně opatrovat i po právní moci rozhodnutí, jímž byla ze soupisu vyloučena, a to až do okamžiku, kdy je mu oprávněným nebo osobou, jež dosáhla vyloučení věci, sděleno, že vylučovací žalobě bylo pravomocně vyhověno. Do uvedeného okamžiku soudní exekutor, dle názoru dovolatelky, též odpovídá za škodu vzniklou na sepsaných věcech. Pro posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku ztráty či zničení sepsané věci tudíž není právně významné, kdy (zda před či po právní moci rozhodnutí o vylučovací žalobě) a jakým způsobem ke ztrátě či zničení věci došlo. Dovolatelka zpochybnňovala též správnost postupu soudního exekutora při zajištění sepsaných movitých věcí, poukazujíc na okolnost, že věci v rozporu s ustanovením §66 odst. 1 ex. ř. ponechal v objektu, který povinná nevlastnila a který byla povinna do 15. 11. 2003 vyklidit, aniž sjednal jakoukoliv dohodu o jejich uskladnění. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 4. 2008, č.j. 11 C 45/2006-418) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v právních otázkách označených dovolatelkou (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle §4 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
Podle §4 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. činnost notáře a soudního exekutora podle odstavce 1 se považuje za úřední postup
.
Podle §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena.
Podle §66 odst. 1 ex. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2009 při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele.
Úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti (nucený výkon exekučních titulů, který exekutor na základě pověření soudem provádí postupem podle ustanovení §35 až 73 ex. ř.) představují úřední postup (§4 zák. č. 82/1998 Sb.). Mezi případy nesprávného úředního postupu se přitom řadí též poškození věci v době, kdy ji státní orgán (soudní exekutor vykonávající exekuční činnost) odňal z dispozice vlastníka. O kolnost, že věc po dobu zajištění soudním exekutorem nebyla chráněna před poškozením či ztrátou, tak představuje nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1016/2003 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle právní úpravy účinné do 31. 10. 2009, tj. v době, kdy byla předmětná movitá věc sepsána, byl soudní exekutor pověřený výkonem exekuční činnosti vždy povinen sepsané movité věci zajistit převzetím do své úschovy nebo uložením u vhodného schovatele (§66 odst. 1 ex. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2009). Účelem zajištění přitom bylo poskytnout sepsaným věcem takovou ochranu před poškozením či ztrátou, aby se ve stavu, v němž byly sepsány, mohly stát předmětem dražby. Soudní exekutor, jenž v posuzovaném případě předmětnou sepsanou movitou věc, která měla být zajištěna podle §66 odst. 1 ex. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2009, nepřevzal do své úschovy ani ji neuložil u jiného vhodného schovatele, a ponechal ji v prostorách vlastněných třetím subjektem, aniž dojednal způsob jejího uskladnění, se tudíž dopustil nesprávného úředního postupu.
Poté, co sepsaná movitá věc byla z exekuce pravomocně vyloučena, se obnovilo právo žalující vlastnice disponovat předmětem svého vlastnictví a domoci se vůči soudnímu exekutorovi, v důsledku jehož procesního úkonu (zařazení věci do soupisu) došlo k omezení jejího vlastnického práva, vydání věci. Jestliže věc vydána nebyla (z důvodu zničení či ztráty), zůstává v posuzované věci na žalovaném státu, jenž ve smyslu ustanovení §§4, 13 zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá za nesprávný úřední postup soudního exekutora, aby tvrdil a prokazoval, jaký osud předmětná movitá věc, jež měla být opatrována soudním exekutorem (§66 odst. 1 ex. ř.), po svém zařazení do soupisu sdílela, event. kdy a jakým způsobem byla zničena či ztracena. Se zřetelem na nesprávný úřední postup při zajištění věci je totiž z hlediska hmotného práva v zájmu žalované, aby tvrdila a prokazovala okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit, zda se předmětné věci po jejím pravomocném vyloučení z exekuce (vzhledem k jejímu uložení) mohla fakticky chopit žalující vlastnice (zda měla zajištěn přístup k věci), na kterou by tak přešlo nebezpečí škody na věci, eventuelně, zda škoda na sepsané věci nevznikla v důsledku konání či opomenutí třetího subjektu (např. povinného). Důkazní břemeno ohledně uvedených skutkových okolností tak zde spočívá na žalované.
Závěry odvolacího soudu, že se soudní exekutor v souvislosti se zajištěním předmětné sepsané movité věci nedopustil nesprávného úředního postupu a že je důkazní povinností dovolatelky prokázat, kdy a jakým způsobem ke zničení či ztrátě věci došlo, tudíž neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu