ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4090.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4090/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky Ing. K. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, 602 00 Brno, Kotlářská 51a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 11. 2010, sp. zn. 13 Co 159/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 147/95 (žalobkyně Ing. K. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, 602 00 Brno, Kotlářská 51a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu dne 23. 1. 1995 původním žalobcem M. B., bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2007, č. j. 16 C 147/95-169. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice – Ministerstvu financí ČR uloženo „poskytnout žalobci M. B. finanční náhradu ve výši 175.482 Kč formou cenných papírů, které mají povahu dluhopisů, do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Zamítnut byl žalobní návrh žalobce, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu další náhradu 1,063.300.71 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání nynější žalobkyně Ing. K. Š. (právní nástupkyně původního žalobce M. B.) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského osudu v Praze z 19. 11. 2010, sp. zn. 13 Co 159/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7. 11. 2007, č. j. 16 C 147/95-169 (ve znění doplňujícího usnesení z 22. 7. 2008, č. j. 16 C 147/95-353), potvrzen v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu, a to po zopakování dokazování listinnými důkazy (§213 odst. 2 občanského soudního řádu), ale odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že původní žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení 1,238.782,71 Kč jako finanční náhrady za pozemky, jež byly zapsány v pozemkové knize pro katastrální území Ž. (obec B.) pod č. 3057, 3085 a 2953, které mu nebylo možná vydat pro zastavění pozemků; přitom šlo o pozemky, které přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) na základě kupních smluv ze 7. 5. 1986, 9. 10. 1986 a z 18. 3. 1981, jež byly původním vlastníkem F. B., otcem žalujícího M. B., uzavřeny, jak bylo uváděno v žalobě, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a jednak i bez právního důvodu.
Podle zjištění soudu prvního stupně byla F. B. za pozemky převedené na stát smlouvou z roku 1981 vyplacena kupní cena v souladu s tehdejšími cenovými předpisy ve výši 0,40 Kč za jeden m2 a za pozemky převedené smlouvou z roku 1986 (ze 7. 5. 1986) vyplacena kupní cena v částce o 25 % nižší, než stanovily tehdy platné cenové předpisy, a také za pozemky převedené smlouvou z 9. 10. 1986 kupní cena o 98 % nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy.
F. B. zemřel 24. 4. 1988, jeho manželka Fr. B. zemřela 17. 2. 1997 a restituční nárok za zemřelého F. B. uplatnil z jeho dědiců pouze jeho syn M. B. Žádost M. B. o poskytnutí finanční náhrady za ideální podíly na nevydaných pozemcích, vlastněných původně F. B., byla žalované doručena 27. 2. 1992, a když tato žádost byla zamítnuta, uplatnil žalobce M. B. svůj nárok žalobou u soudu dne 23. 1. 1995. Všechny zmíněné pozemky jsou nyní zastavěny brněnským sídlištěm Vinohrady I. a II., stavbou odkaliště popílku a trafostanicí. Finanční náhrada za pozemky, převedené kupními smlouvami ze 7. 5. 1986 a z 9. 10. 1986, ocenil soudem ustanovený znalec podle cenových předpisů, platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, částkou 559.000 Kč (za pozemky převedené uvedenými smlouvami bylo F. B. zaplaceno pouze 21.615,10 Kč). Soud prvního stupně tu dospěl k závěru, že pozemky byly převedeny na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. (šlo o pozemky vyňaté ze zemědělského půdního fondu), ale podmínky převodu, tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, byly prokázány jen u smluv z roku 1986; proto s poukazem na ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla finanční náhrada přiznána pouze ohledně těchto pozemků, jichž se týkaly smlouvy z roku 1986.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatováním obsahu uvedených smluv o převodu nemovitostí dospěl k závěru, že právní závěry učiněné soudem prvního stupně jsou správné a že nad rámec právem přiznaného plnění by bylo poskytnutí finanční náhrady vyšší částkou. Nešlo tu, dovozoval odvolací soud, o převzetí věcí státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát převzal pozemky na základě existujících právních úkonů. Šlo tu o převody nemovitostí ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona ač. 87/1991 Sb., u nichž byly nepochybně naplněny okolnosti, které lze podřadit pod zákonný pojem tísně, v níž byly smlouvy uzavřeny, avšak podmínky nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání těchto smluv byly splněny ve vztahu ke kupní smlouvě z 9. 10. 1986, u níž kupní cena byla stanovena v částce o 90 % nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy, a také ve vztahu ke smlouvě ze 7. 5. 1986, kdy kupní cena byla stanovena o 25 % nižší, než stanovily tehdy platné cenové předpisy. Odvolací soud dovozoval, že takový nepoměr kupních cen v porovnání s cenou, na jejíž zaplacení měl F. B. tehdy právo, lze kvalifikovat jako nápadný. Hodnota pozemků, převedených kupními smlouvami ze dne 7. 5. 1986 a ze dne 9. 10. 1986 činila 554.000 Kč, přičemž žalujícímu náležela pouze ideální 1/3 těchto pozemků, což odpovídá finančnímu ekvivalentu ve výši 186.333 Kč; po odečtení plnění, které se F. B. dostalo, tj. částky 10.764,78 Kč a dále ještě částky 85,60 Kč, činil tu rozdíl částku 175.482 Kč. Tato částka byla soudem prvního stupně žalujícímu přiznána oprávněně. Nárok na zaplacení úroků z prodlení z přiznané finanční náhrady, nebyl, podle názoru odvolacího soudu, v řízení před soudem prvního stupně uplatněn; stejně tak tomu bylo ohledně nároku původního žalobce „na stejný rozsah výhod jako v případě příslušníků odboje“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu (a contrario), když žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 19. 1. 2011 k rukám jejího zmocněnce pro toto řízení, a dovolání ze strany žalobkyně, zastoupené advokátem, bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 21. 3. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v ustanoveních §240 odst. 1 a §57 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 13 Co 159/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2007, č. j. 16 C 147/95-169 (ve znění doplňujícího usnesení ze 22. 7. 2008, č. j. 16 C 147/95-353), a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadami a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu], a to co do aplikace nesprávné právní normy na zjištěný skutkový stav i co do výkladu pojmů „plnění bez právního důvodu“ a „nápadně nevýhodných podmínek“ právního úkonu učiněného v tísni.
Ohledně vad řízení v této právní věci má dovolatelka za to, že tu došlo ke „střetu odlišných právních názorů na výklad procesních předpisů, a dále že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když v odůvodnění rozsudku zcela chybí právní závěry, o něž soud prvního stupně svůj výrok opřel“ a tento nedostatek odvolací soud neodstranil. Dovolatelka rovněž uváděla, že „rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu druhého stupně obsahuje celou řadu chyb (např. ve výměrách pozemků, v označení pozemků, v označení kupních smluv) i tvrzení v rozporu s provedenými důkazy (např. tvrzení soudu druhého stupně, že účastníci nezpochybňovali pravost a věcnou správnost kupních smluv).
Za nesprávný právní názor soudů obou stupňů tu dovolatelka pokládá právní závěr, že „převzetím věci bez právního důvodu není převzetí věci na základě existujícího právního úkonu, byť i úkonu neplatného“; soudy tu tedy nezkoumaly žalobkyní uváděné kupní smlouvy z pohledu jejich platnosti, a to i přes skutkové zjištění, že původní vlastník F. B. byl v rozhodné době podle zákona č. 87/1991 Sb. nucen k podpisu smluv a bylo mu vyhrožováno i stíháním pro maření úředního výkonu, takže tu šlo o bezprávnou výhrůžku, kterou bylo vynucováno něco, co vynucováno být nesmělo. Soudy obou stupňů se tedy odmítly zabývat posouzením neplatnosti kupních smluv o převodu pozemků, o něž šlo v tomto řízení, ačkoliv takové posouzení je důležité pro subsumpci zjištěného skutkového stavu pod příslušnou normu a pro rozhodnutí ve věci samé.
Za nesprávný lze považovat, podle názoru dovolatelky, i výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. ze strany odvolacího soudu, když se vedle nedodržování cen nemovitostí (stanovených tehdy platnými cenovými předpisy) „nezabýval dalšími právně významnými skutkovými okolnostmi, ze kterých lze usuzovat na nápadnou nevýhodnost podmínek, za nichž došlo k uzavření kupních smluv“. Odvolací soud takto postupoval, třebaže „učinil skutkové zjištění, že F. B. byl nucen uzavřít nevýhodné kupní smlouvy za nízké ceny, což mělo za následek i zhoršení jeho zdravotního stavu“, kdy mu bylo vyhrožováno vyvlastněním pozemků a vedle toho i jeho případným trestním stíháním. Ve smlouvách byl obsažen i nevýhodný závazek pro převodce, a to neprodleně zrušit a vypořádat svým nákladem případné nájemní smlouvy ohledně převáděných pozemků. Šlo tu tedy, podle názoru dovolatelky, nepochybně o smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek pro převodce.
Dovolatelka dále vytýkala, že soudy obou stupňů nebylo bráno v úvahu, že v uzavřených kupních smlouvách v tomto případě šlo také o pozemky č. 3058 (o výměře 1559 m2) a č. 3057 (o výměře 550 m2), které sloužily už k výstavbě sídliště Vinohrady II (nikoliv Vinohrady I.); přitom u těchto pozemků mělo být s ohledem na druh pozemků (šlo o zastavěné pozemky) aplikováno ustanovení §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a cena za výkup těchto pozemků měla být 15 Kč (a nikoliv 0,40 Kč) za m2.
Zcela nesprávně, podle názoru dovolatelky, dovozoval odvolací soud ve svém rozhodnutí, že v daném případě nebyly v řízení před soudem prvního stupně požadovány ze strany žalující úroky z prodlení, třebaže tento nárok naopak v řízení před soudem prvního stupně výslovně uplatněn byl.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR (za žalovanou Českou republikou) k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť není důvodné. Je třeba, podle názoru žalované, zdůraznit, že v tomto řízení bylo zjištěno, že u kupních smluv o převodu nemovitostí na stát, které byly uzavřeny s původním vlastníkem F. B. v roce 1981 (s dodatky v roce 1983), byla cena nemovitostí stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, a to na rozdíl od kupních smluv, uzavřených s týmž převodcem v roce 1986. Nelze také tvrdit, že stát tu převzal nemovitosti bez právního důvodu, když tu byla o převodu nemovitostí uzavřena kupní smlouva, byť i na základě neplatného právního úkonu, když takový převod není v restitučních předpisech stanoven jako majetková křivda, jež má být restitučním předpisem odčiněna. Při prodeji pozemku v roce 1981 (s dodatkem z roku 1983) bylo postupováno přesně podle cenové vyhlášky a tuto cenu bylo třeba při výkupu nemovitosti považovat za cenu obvyklou. Podle názoru žalované se soudy důvodně nezabývaly tím, zda převodce tu údajně měl na svůj náklad vypořádat nájemní smlouvy ohledně převáděných pozemků, když ze strany žalující v daném případě nebyla tato okolnost v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v řízení před odvolacím soudem uváděna, včetně toho, že by bylo dokládáno, že by převodce F. B. musel skutečně nést nějaké náklady spojené s vypověděním smluv nájemních. Rovněž tak nemohl soud prvního stupně rozhodovat o nároku na úrok z prodlení z požadované finanční náhrady, neboť až do skončení jednání u soudu prvního stupně a do vyhlášení jeho rozhodnutí neupravil původní žalobce svůj žalobní návrh tak, že by žádal i o úroky z prodlení; nic takového nebylo uvedeno v žalobě původního žalobce z 23. 1. 1995, ani v úpravách a opravách žalobního návrhu žalobce ze 14. 9. 1999, z 30. 8. 2000, z 19. 3. 2001 a z 21. 6. 2001. Podle názoru žalované mohl ostatně žalobce uplatnit nárok na úrok z prodlení z požadované finanční náhrady jen v době od 15. 12. 1994 (kdy reagoval na nevyhovění jeho žádosti o přiznání finanční náhrady) do 14. 12. 1997 (tj. v tříleté promlčecí lhůtě), což však neučinil, takže tento nárok je třeba považovat za promlčený, což žalovaná svou námitkou namítá.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě uplatňovala dovolatelka ve svém dovolání jako dovolací důvody jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a jednak to, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k nesprávnému postupu soudu došlo v průběhu řízení (nikoliv až při rozhodování), zejména došlo-li v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, jmenovitě dovolateli (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedeném smyslu nedošlo, podle názoru dovolacího soudu, k vadě řízení v této právní věci (sp. zn. 16 C 147/95 Obvodního soudu pro Prahu 1).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu], jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) a §6 odst. 2 i §13 odst. 3 zákona č. 8/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem i s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předchozím stavem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 11. 2010 (sp. zn. 13 Co 159/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, tu nelze označit jako rozhodnutí vydané v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích); toto rozhodnutí také neřešilo právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (zejména v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), anebo právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem nebo měla být posouzena dovolacím soudem jinak. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu