ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4257.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4257/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. K., bytem W., zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem v Děčíně, Masarykovou nám. 20, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, a 2) Městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 39/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 54 Co 87/2011-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 15 C 39/2009-39, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k budově na pozemku, k pozemku (zastavěné ploše) a k pozemku, vše v kat. úz. V., obec P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba opřená o tvrzené vlastnické právo. Žalobkyně byla nucena převést ideální ½ nemovitostí na stát v roce 1961 a další ½ vyvlastnil stát výměrem již v roce 1952. Požadováno tedy bylo navrácení (restituce) nemovitostí, i když nepřímo, nejprve cestou určení vlastnictví.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně postrádá naléhavý právní zájem na určovací žalobě (srov. §80 písm. c/ o. s. ř.). Nestala se občankou ČSFR ani České republiky a její nárok tedy nemá oporu v zákoně. Odvolací instance citovala též judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu na podporu svých závěrů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež opřela o tvrzený naléhavý právní zájem – a tedy i zásadní právní význam – napadeného rozsudku. Uvedla, že byla nucena emigrovat se svým druhem panem K. K. (významným dirigentem) a její nárok by měl být podepřen jak zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, tak i dalšími prameny – dobrou vírou v restituci, legitimním očekáváním, stanoviskem Výboru OSN pro lidská práva. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a je požadováno jeho zrušení s tím, že se tomuto soudu věc vrací k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnila podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí – jak se tomu stalo v daném případě.
Zákon č. 87/1991 Sb., který zjevně přichází v úvahu z hlediska meritorního posouzení věci, má již ve svém ustanovení §1 zakotveno, že jde o „zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd“, nikoli tedy o úplnou restituci (či určení vlastnictví) vůči majetku, resp. nemovitostem, neprávem odňatých za komunistického režimu. Navrácení - jen některých věcí - je vázáno na rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jakož i na další podmínky, z nichž žalobkyně nesplňuje jednu z nejzákladnějších – znovunabyté české (československé) státní občanství (§3 odst. 1 cit. zák.). Morální axiom „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, se tedy v restitučních věcech uplatňuje jen ve velmi omezené míře a mnohé osobně bolestivé restituční požadavky, mezi něž patří i požadavek žalobkyně, tak zůstávají bez odezvy a bez uspokojení ze strany orgánů nynějšího již demokraticky založeného státu.
Dovolatelka nemůže oprávněně argumentovat stanoviskem příslušného Výboru OSN; česká judikatura se s tímto aspektem věci již vypořádala; ostatně ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu nezakládá jakýkoli civilisticky podložený (dobrá víra atd.) restituční nárok. Ani Evropský soud pro lidská práva tu nezaložil nějaké „nadzákonné“ právo na restituce pro bývalé občany československé – ratione temporis i ratione materiae byla dána přednost české pozitivněprávní regulaci.
Argumentace odvolacího soudu se tak důvodně opírá o tamtéž citovanou judikaturu; především stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 zdůraznilo, že žalobou na určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nesvědčí-li žalující osobě splnění podmínek některého z restitučních zákonů. Toutéž interpretační cestou se vydal i Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a v dalších judikátech zejména senátu 28 Cdo, jenž má v rozvrhu práce věci restituční.
Z pohledu těchto aplikačních i interpretačních závěrů, zřetelně vykazujících neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné se zabývat všemi jednotlivými tvrzeními podle dovolání. Přípustnost dovolání nelze ze shora citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. dovodit. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu