ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4321.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4321/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl s senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: a) Ing. O. Č, R., b) M. H., B., a c) J. H., B., zastoupených Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, 623 00 Brno, Stamicova 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 7. 2011, sp. zn. 37 Co 206/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 139/2004 (žalobců Ing. O. Č., M. H. a J. H., zastoupených Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, advokátem, 623 00 Brno, Stamicova 18, proti žalovaným: 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, 2. Jihomoravskému kraji Brno, 600 00 Brno, Žerotínovo náměstí 3, a 3. Statutárnímu městu Brno, 601 00 Brno, Dominikánské náměstí 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městskému soudu v Brně z 27. 11. 2008, č. j. 61C 139/2004-190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se určení, že žalobce Ing. O. Č. a žalobkyně M. H. jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků v katastrálním území K. (označených na geometrickém plánu č. 1395-233/2002, odsouhlaseného Katastrálním úřadem B. dne 21. 11. 2002). Také byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo soudem určeno, že žalobci Ing. O. Č., M. H. a J. H. jsou spoluvlastníky (Ing. Č. a M. H., každý z jedné ideální čtvrtiny a J. H. z jedné ideální poloviny) pozemku parc. v katastrálním území K. (označeného nyní podle již uvedeného geometrického plánu jako parc. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaným se nepřiznává náhrada těchto nákladů.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 12. 7. 2011, sp. zn. 37 Co 204/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 11. 2008, č. j. 61C 139/2004-190, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že se žalovaným náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (podle §212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně učinil náležitá skutková zjištění a věc také správně posoudil.
Předmětem tohoto soudního řízení byly pozemky, o nichž žalobci uváděli, že dne 10. 12. 1980 uzavřel jejich otec O. Č. kupní smlouvu s československým státem, kterou převedl část pozemku (o výměře 228 m2) parc. v katastrálním území K.; pak ještě byla 10. 12. 1980 kupní smlouva převedena O. Č. a spoluvlastnicí Ž. H. na téhož nabyvatele část pozemku parc. (o výměře 307 m2) v katastrálním území K. Dne 17. 8. 1989 potom uzavřeli Ing. O. Č. a M. H. (jako dědici původního vlastníka O. Č., zemřelého) s československým státem, zastoupeným Dopravním podnikem města Brna, kupní smlouvu, kterou převedli další část pozemků (o výměře 724 m2) (o výměře 793 m2) v katastrálním území K. Dne 6. 10. 1989 prodal kupní smlouvou svůj ideální podíl na pozemku čs. státu také J. H. Dne 19. 10. 1989 a 4. 7. 1989 uzavřeli Ing. O. Č. a M. H. další kupní smlouvy, jimiž prodali čs. státu, zastoupenému Dopravní inženýrskou organizací města Brna, každý ideální polovinu části pozemku (o výměře 81 m2) a pozemku (o výměře 86 m2). Všech těchto pozemků se žalobci domáhali zpět již od počátku devadesátých let minulého století s tím, že kupní smlouvy byly uzavřeny pod hrozbou vyvlastnění, tedy vynuceně; smlouvy považují žalobci za neplatné i pro jejich neurčitý obsah (když předmět koupě byl ve smlouvách vymezen neurčitě, pouze převáděnou výměrou).
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že pokud se žalobci domáhali vydání v jejich žalobě uvedených pozemků podle obecných ustanovení o ochraně vlastnictví a nikoli podle speciálních předpisů restitučních, nebylo tu možné hledat řešení v obecném právním předpise, t. j. v ustanovení §126 občanského zákoníku, když tu bylo třeba aplikovat ustanovení předpisu restitučního. Existoval-li tu nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) státem převzat bez právního důvodu, pak se tu na pozemky, uváděné žalobci, vztahovala ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), a to konkrétně ustanovení §4 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Oprávněná osoba se v takovém případě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat (v zákonem stanovené lhůtě) o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud tedy zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu, s uvážením ovšem toho, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 16. 8. 2011 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně dne 7. 10. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především poukazovali na to, že soudnímu řízení v této právní věci předcházelo řízení u Pozemkového úřadu města Brna podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); toto řízení skončilo vydáním rozhodnutí z 5. 8. 2004 (č. j. 1083/93/1-RN), podle něhož restituční důvod uplatňovaný Ing. O. Č. (že jím uváděné převodní smlouvy na pozemky byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek) nebyly naplněny, a M. H. a J. H. „nebylo možné považovat za účastníky správního řízení, když v průběhu řízení nebylo doloženo, že by oni své nároky k pozemkům uplatnili“.
Dovolatelé zastávají názor: „Protože pozemkový úřad restituční důvody na jejich straně neshledal, žalobci pak založili svou žalobu, adresovanou Městskému soudu v Brně na obecné úpravě vlastnického práva, z níž vyplývá i to, že vlastnické právo na jeho soudní ochraně jsou práva nepromlčitelná, přičemž „tvrzení, že vlastnické právo původního vlastníka k předmětným pozemkům jimi uzavřenými kupními smlouvami (na jejichž základě mělo vlastnické právo přejít na stát, ale na stát nepřešlo), opírali o absolutní neplatnost těchto smluv“. Ve všech těchto smlouvách šlo o prodej jen částí původních pozemků, vymezených jen výměrou, a součástí žádné z těchto smluv nebyl geometrický plán; geometrické plány byly sice po letech zpracovány, ale nikdy nebyly uzavřeny dodatky k původním smlouvám; tyto geometrické plány se nikdy nestaly součástí těchto smluv, takže nemohly odstranit jejich neurčitost“. Dovolatelé jsou toho názoru, že „protože tu o své vlastnictví k předmětným pozemkům, respektive k jejich částem, nemohl přijít jejich původní vlastník, po jeho smrti tedy přešly na jeho dědice, t. j. na žalobce“ v tomto soudním řízení.
Podle názoru dovolatelů není ničím doložen závěr soudu o tom, že tu skutečně šlo o restituční nárok, takže tu nelze údajně postupovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně uváděl, že „zde existoval restituční nárok v podobě převzetí věcí (pozemků) státem bez právního důvodu, ale vzápětí uváděl, že žalobci tvrzená neplatnost kupních smluv (která by absenci právního důvodu převzetí věcí státem způsobila) tu zjištěna nebyla“; odvolací soud nedospěl k odlišnému právnímu závěru, takže oba soudy tu došly k závěru o restitučním důvodu „jen na základě posuzování této otázky jen jako otázky předběžné“. Dovolatelé jsou v otázce vzájemného vztahu restitučních zákonů, na straně jedné, a obecné úpravy podle občanského zákoníku, na straně druhé, toho názoru, že tu jde o dva alternativní právní režimy, z nichž restituční nabídl osobám, postiženým na majetkových právech, usnadněnou právní pozici; zákon však nechal na nich, zda této nabídky využijí, anebo zda se budou svého majetku domáhat později, ale již se ztrátou výhod, které by v restitučním řízení měly“.
Dovolatelé také vytýkaly soudům obou stupňů, že „právní závěr o nedostatku věcné legitimace žalobců M. H. a J. H. odbyly stručným konstatováním, že uplatnění nároku v řízení před pozemkovým úřadem nebylo v průběhu soudního řízení ani tvrzeno, ani doloženo“. Žalobce Ing. O. Č. však v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že v řízení před pozemkovým úřadem žalobkyni M. H. i žalobce J. H. zastupoval a v tomto řízení i jejich jménem v uváděném řízení jednal; to že tu není důkaz o plné moci pro Ing. O. Č. od uvedených dvou dalších účastníků, je nedostatkem na straně správního orgánu a nikoli na straně účastníků řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 12. 7. 2011 (sp. zn. 17 Co 206/2009 Krajského soudu v Brně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti i s ustanovením §126 občanského zákoníku a s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám (srov. §4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jiné právnické osoby i v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: Podmínka nabytí vlastnictví státem nemusí být uplatněna např. v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
K vydání věci podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. nestačí vždy jen doložení původního vlastnického práva. Nedojde-li k vydání věci podle předpisů restitučních, zůstává vlastníkem ten, proti němuž byl nárok uplatněn jako proti povinné osobě. Stejně je tomu tehdy, jestliže oprávněná osoba nepožádá povinnou osobu o vydání věci v zákonem stanovené lhůtě (k těmto právním závěrům dospěl např. dovolací soud v evidovaném rozhodnutí 3 Cdon 636/96 Nejvyššího soudu).
V této právní věci (sp. zn. 61C 139/2004 Městského soudu v Brně) se musely soudy obou stupňů zabývat právní otázkou, jak posuzovat žalobu poukazující na ustanovení občanského zákoníku o ochraně práv vlastníka (viz §126 občanského zákoníku), popřípadě na ustanovení občanského soudního řádu o určení práva nebo právního vztahu (viz §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (tedy také s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, t. j. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (zejména podle §126 tohoto zákoníku), ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle předpisů restituční povahy.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 v částce 166 Sbírky zákonů) bylo pak zásadně vyloženo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948, pokud zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 12. 7. 2011 (sp. zn. 37 Co 204/2009 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu