ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4493.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4493/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. M. , zast. JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované AEZZ a. s., IČ: 27064611, se sídlem v Praze 4, Petržílova 3300/9, zast. Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 79/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2011, č. j. 22 Co 260/2011-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č.j. 30 C 79/2008-190, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení jdoucími od 22. 12. 2006 do zaplacení (výrok I.). V části o zaplacení úroku z prodlení z částky 1.000.000,- Kč v sazbě 0,03 % denně od 29. 6. 2004 do 22. 12. 2006 a v části, v níž za dobu od 23. 12. 2006 do zaplacení žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení převyšovala zákonnou sazbu, řízení zastavil (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předsedkyně představenstva žalované akciové společnosti, aniž došlo mezi účastníky řízení k uzavření kupní smlouvy, převzala dne 29. 6. 2004 za žalovanou od žalobce v hotovosti částku 1.000.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu apartmánu č. 2, který měl být pro žalobce vystavěn na L. Přijetí dotčené částky žalovanou obchodní společností potvrdila vystavením příjmového pokladního dokladu. Následně (nejdříve v roce 2006) se žalobce dozvěděl, že žalovaná od zamýšlené výstavby upustila. Dopisem ze dne 12. 12. 2006 ji proto vyzval k vrácení poskytnuté zálohy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy k uzavření smlouvy o koupi apartmánu nedošlo, je žalovaná z titulu vydání bezdůvodného obohacení povinna zálohu převzatou předsedkyní jejího představenstva žalobci vrátit (§§498, 451 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanou přitom soud prvního stupně shledal nedůvodnou. Uzavřel, že ke dni zahájení soudního řízení (27. 6. 2007) neuplynula ani objektivní tříletá promlčecí doba, jež počala běžet dnem 29. 6. 2004, kdy žalovaná složenou zálohu převzala, ani subjektivní dvouletá promlčecí doba, která počala běžet v roce 2006, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že z koupě sešlo (§107 obč. zák.). Soud prvního stupně proto žalobě o zaplacení 1.000.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení jdoucími od 22. 12. 2006 do zaplacení vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2011, č.j. 22 Co 260/2011-216, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I potvrdil (s výjimkou části o zaplacení 9 % úroku z prodlení z částky 1.000.000,- Kč za den 22. 12. 2006, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno) a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti (výroky II. – IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám odvolatelky dodal, že tvrzená neplatnost smlouvy, na jejímž základě byla záloha složena, „pro nedostatek podpisu dalšího člena představenstva žalované akciové společnosti“, není pro posouzení věci významnou, neboť záloha byla složena před uzavřením kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – o. s. ř.). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že složení zálohy vyžaduje uzavření dohody, na jejímž základě účastníci sjednají její poskytnutí. V případě složení zálohy před uzavřením vlastní „budoucí hlavní smlouvy“ má být předmětem popisované dohody též příslib uzavření budoucí smlouvy. Obdobně měl nastíněnou právní otázku řešit Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 54/2003. Z okolnosti, že předsedkyně představenstva žalované akciové společnosti ke dni 29. 6. 2004, kdy částku 1.000.000,- Kč od žalobce převzala, nebyla oprávněna za žalovanou samostatně jednat, dovolatelka dále vyvozuje, že předvídaná dohoda o složení zálohy nebyla uzavřena platně. Poskytnuté plnění tudíž není zálohou, nýbrž plněním bez právního důvodu. Subjektivní dvouletá promlčecí doba ohledně nároku na vydání tohoto bezdůvodného obohacení tak měla počít běžet již dnem 29. 6. 2004 a uplynout před zahájením soudního řízení. Z uvedeného důvodu dovolatelka nárok žalobce shledává promlčeným. Dovolatelka rovněž namítala, že předsedkyně představenstva žalované akciové společnosti, jež ke dni 29. 6. 2004 nebyla oprávněna za žalovanou samostatně jednat, nemohla za dotčenou společnost přijmout ani plnění poskytnuté žalobcem. V uvedené skutečnosti dovolatelka spatřuje nedostatek své pasivní legitimace ve sporu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že ustanovení §498 obč. zák. zakládá vyvratitelnou právní domněnku, dle které vše, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, je zálohou, bez ohledu na to, zda poskytnutí zálohy předcházelo uzavření určité dohody či nikoliv. Sdělil rovněž, že se způsobem, jakým předsedkyně představenstva žalované společnosti byla oprávněna za společnost jednat, byl seznámen, až v probíhajícím řízení. Vyjádřil názor, že tvrzený nedostatek pasivní věcné legitimace žalované je nepřípustnou novotou. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž nárok žalobce na vrácení zálohy na koupi apartmánu, kterou složil u žalované, aniž s ní uzavřel kupní či jakoukoliv jinou smlouvu, bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet až okamžikem, kdy se dozvěděl, že z koupě sešlo.
Otázkou promlčení nároku na vrácení složené zálohy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Uzavřel přitom, že dostatečným právním důvodem k poskytnutí zálohy na budoucí koupi je i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví k nemovitosti. Jestliže se zamýšlená koupě později nerealizovala, záloha se stává bezdůvodným obohacením až ve chvíli, kdy odpadl právní důvod, na jehož základě kupující plnil prodávajícímu, tedy kdy prodávající odmítl nemovitost kupujícímu prodat, popřípadě vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Běh dvouleté subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vrácení zálohy tak počíná teprve okamžikem, kdy se kupující dozvěděl, že zamýšlená koupě nebude uskutečněna (§107 odst. 1 obč. zák.). Jelikož ustanovení §498 obč. zák. zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle které se za zálohu považují veškerá plnění, jež byla poskytnuta před uzavřením smlouvy jejími účastníky, je pak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby, v níž je nárok na vrácení zálohy třeba uplatnit u soudu, zcela lhostejno, zda složení zálohy předcházelo určité smluvní ujednání či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 2/2001 pod č. C 107 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005). Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 54/2003, že složení zálohy na úhradu kupní ceny vyžaduje uzavření dohody, na jejímž základě účastníci sjednají její poskytnutí, nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí v souladu s výše vylíčenými judikatorními závěry vyjádřil toliko názor, že v případě plnění týkajícího se budoucí smlouvy lze zálohu poskytnout jak na smluvním základě tak i bezesmluvně, přičemž právní domněnka dle ustanovení §498 obč. zák. se uplatní právě v případě bezesmluvního složení zálohy.
Jestliže se tedy žalobce o tom, že ze zamýšlené koupě apartmánu sešlo, dozvěděl až v roce 2006 (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně), dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na vrácení složené zálohy uplatnit u soudu, ke dni zahájení soudního řízení (27. 6. 2007) dosud neuplynula. Uvedený závěr se přitom uplatní bez ohledu na to, zda složení zálohy předcházelo určité platné smluvní ujednání účastníků či nikoliv. Odvolací soud tudíž počátek běhu subjektivní promlčecí doby posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Namítá-li dovolatelka, že složenou zálohu nepřijala žalovaná akciová společnost, nýbrž toliko předsedkyně jejího představenstva, jež za žalovanou nebyla oprávněna samostatně jednat, sluší se uvést následující. Závěr o tom, že záloha byla složena u žalované akciové společnosti, je výsledkem hodnocení provedeného dokazování (pravosti příjmového pokladního dokladu vystaveného za žalovanou předsedkyní představenstva, věrohodnosti výpovědí svědků Ing. O. O., JUDr. A. V., CSc., H. B. atd.), a to i se zřetelem k okolnostem, jež vyšly v řízení najevo (prodej apartmánů byl nabízen žalovanou akciovou společností, jejímž jménem byl vystaven i příjmový pokladní doklad apod.). Jde tudíž o závěr skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a nikoliv o závěr právní, coby výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Brojí-li tedy dovolatelka proti závěru odvolacího soudu, že zálohu na koupi předmětného apartmánu přijala žalovaná, tvrdíce, že jejím příjemcem byla toliko předsedkyně jejího představenstva, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). Bez ohledu na to, zda si předsedkyně představenstva žalované akciové společnosti následně přijatou zálohu ponechala pro sebe nebo ji odevzdala žalované, je pak v řízení o vrácení zálohy z titulu vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována žalovaná právnická osoba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 305/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2938).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu