ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4494.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4494/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky Jednoty – Jedność, spotřebního družstva , IČ 0003 2387, Český Těšín, Tovární 13, zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 2. 2011, sp. zn. 42 Co 476/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 18 C 135/2008 (žalující Jednoty – Jedność, spotřebního družstva, Český Těšín, Tovární 13, zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalovaným: 1. A. S. , 2. M. J. , a 3. A. P. , zastoupeným JUDr. Michalem Krčmaříkem, advokátem, 733 00 Karviná – Fryštát, ulice K. Slivky 125, o poskytnutí náhrady podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatelky Jednoty – Jedność, spotřebního družstva, Český Těšín, proti výroku (odstavec I., část druhá) rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 2. 2011, sp. zn. 42 Co 476/2009, pokud jím byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově z 28. 5. 2009, č. j. 18 C 135/2008-355, co do zamítnutí části žalobního návrhu žalobce.
II. Odmítá se dovolání uvedené dovolatelky proti výrokům (v odstavci I., část první, a v odstavci II.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 2. 2011, sp. zn. 42 Co 476/2009, potvrzujícím výroky rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově z 28. 5. 2009, č. j. 18 C 135/2008-355, co do uložení platební povinnosti žalovaných jen částkami 282.237,50 Kč a co do zamítnutí uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 11% úrok z prodlení z částky 694.572,- Kč.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího spotřebního družstva, podané u soudu v roce 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově z 28. 5. 2009, č. j. 18 C 135/2008-355 (ve znění opravného usnesení z 15. 3. 2010, č. j. 18 C 135/2008-392). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným A. S., M. J. a A. P. uloženo zaplatit žalujícímu spotřebnímu družstvu Jednota – Jedność Český Těšín, 684.572,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalujícího spotřebního družstva, aby žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uloženo zaplatit mu každá z těchto žalovaných 172.253,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11% ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 19989 do zaplacení také z částky 694.572,- Kč. Žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uloženo zaplatit žalujícímu spotřebnímu družstvu na náhradu nákladů řízení 84.493,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalující Jednotě – Jedność Český Těšín bylo uložené zaplatit na účet Okresního soudu v Karviné 2.542,- Kč na úhradu nákladů placených v tomto řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uložené zaplatit na účet Okresního soudu v Karviné 5.203,- Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobkyně i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 10. 2. 2011, sp. zn. 42 Co 476/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově z 28. 5. 2009, č. j. 18 C 135/2008 (ve znění opravného usnesení z 15. 3. 2010, č. j. 18 C 135/2008-392) potvrzen (v odstavci I. výroku rozsudku), pokud byla žalovaným A. S., M. J. a A. P. uloženo, aby každé z nich zaplatila žalujícímu spotřebnímu družstvu 282.237,50 Kč, jakož i pokud byla další částí výroku tohoto rozsudku zamítnuta žaloba žalujícího spotřebního družstva, aby mu každá ze žalovaných zaplatila částku 412.334,50 Kč. Potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně (v odstavci II.), pokud jím byla zamítnuta žaloba žalujícího spotřebního družstva, aby mu žalované zaplatily 11% úrok z prodlení z částky 684.572,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení. Žalujícímu spotřebnímu družstvu bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně 100.656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Dále bylo žalující Jednotě – Jedność, Český Těšín, uloženo zaplatit žalovaným A. S., M. J. a A. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.144,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo žalujícímu spotřebnímu družstvu uloženo zaplatit státu úhradu placených nákladů tohoto řízení v rozsahu 69 %; žalovaným bylo uloženo zaplatit státu úhradu těchto placených nákladů řízení v rozsahu 31 % (o konkrétní výši nákladů těchto placených nákladů řízení bylo pak rozhodnuto samostatným usnesením z 15. 3. 2010, a to částkou 2.542,- Kč u žalujícího spotřebního družstva a částkou 5.203,- Kč u každé ze žalovaných).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po provedeném doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě potvrdit rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný v té části výroku rozsudku jíž soud prvního stupně uložil žalovaným, aby každá z nich zaplatila žalujícímu družstvu částku 282.237,50 Kč; změněn byl (a to zamítnutím žaloby) výrok rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalovaných zaplatit žalující Jednotě – Jedność, Český Těšín, další částku 412.334,50 Kč. Potvrzen byl výrok rozsudku soudu prvního stupně (v odstavci II.) co do zamítnutí žalobního návrhu na zaplacení 11% úroku z prodlení z částky 684.572,-Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení, když se odvolací soud „ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zde jsou dány důvody, pro které požadavek na zaplacení úroku z prodlení je tu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“.
Odvolací soud nejprve poukazoval na to, že v předchozím průběhu tohoto soudního řízení bylo rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze 4. 7. 2003, č. J. 18 C 245/99-106 (tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem odvolacího soudu). Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu si žalované podaly ústavní stížnost, o které Ústavní soud ČR rozhodl svým nálezem ze dne 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/2006, tak, že zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 7. 2003 (ve výroku IV.) a rozsudek odvolacího soudu krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2006 (ve výroku II.) a dále zrušil související výroky o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Ve svém nálezu Ústavní soud ČR uvedl, že dokazování o stavu nemovitosti v roce 1973, kdy byla nemovitost, o niž jde v tomto řízení, převzata státem, bylo dostatečné a že obecné soudy se rovněž správně vypořádaly s námitkou promlčení a s námitkou pohledávky k započtení; Ústavní soud ČR nepřiznal relevanci ani námitce žalovaných, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou rozporu žalobního nároku žalobce s dobrými mravy, kterou stěžovatelky ve své ústavní stížnosti spatřovaly ve skutečnosti, že žalobce sám nemovitost nezhodnotil. Oproti tomu Ústavní soud ČR, uváděl dále odvolací soud, dovodil, že vzhledem ke zcela specifickým okolnostem daného restitučního případu výkon práva žalobce na příslušenství žalobního nároku může porušovat dobré mravy, když žalobci svou povinnost vydat předmětné nemovitosti splnil až na základě pravomocného rozsudku po uplynutí téměř 8 let od okamžiku, kdy oprávněné osoby o vydání nemovitosti požádaly, a po celou dobu přitom byly nemovitosti neoprávněně užívány. Ústavní soud ČR také dovodil, uváděl odvolací soud, že v průběhu dokazování v této právní věci při vypracování znaleckého posudku byla použita analytická metoda pro výpočet výchozího opotřebení stavby pro účely ocenění nemovitosti k 12. 4. 1991, a to podle vyhlášky č. 540/2002 Sb.; podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se však rozdíl mezi cenami má stanovit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona, jimiž tu byla vyhláška č. 182/1988 Sb.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR zůstaly v tomto řízení jeho účastníky žalující spotřební družstvo Jednota – Jedność, Český Těšín a žalované A. S., M. J. a A. P., neboť vůči žalovaným (J. N., J. R. a P. N.) nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 23. 8. 2006. Předmětem řízení zůstal nárok žalujícího spotřebního družstva vyplývající z §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. na zaplacení částky 806.825,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do zaplacení ze strany tří žalovaných. Zásadní otázkou pro nové rozhodnutí ve věci zůstala otázka ceny nemovitosti ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti ve srovnání s cenou nemovitosti v době přechodu na stát a stanovení rozdílu mezi těmito cenami a dále otázky posouzení dobrých mravů ve vztahu k žalobcem požadovanému příslušenství uplatněného nároku.
Odvolací soud ve svém rozhodování vycházel z názoru, že zatím co odvolání žalujícího spotřebního družstva není důvodné, odvolání žalovaných nelze upřít důvodnost.
Odvolací soud měl za to, že „základ nároku žalobce je dán“, když z provedeného dokazování vyplynulo, že zde existuje podstatný rozdílů mezi cenami nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, a to v době přechodu nemovitosti na stát a v době výzvy k vydání nemovitosti. Podle názoru odvolacího soudu „žalované, které setrvaly na požadavku na vydání nemovitosti, jsou povinny podle ustanovení §7 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. nahradit žalujícímu spotřebnímu družstvu rozdíl mezi těmito cenami. Ceny nemovitosti pokládal odvolací soud za zjištěné z provedeného znaleckého posudku. Jestliže cena nemovitosti činila ke dni 5. 1. 1973 285.970,- Kč a ke dni 12. 4. 1991 částku 1.414.920,- Kč, činí rozdíl mezi těmito cenami 1.128.998,- Kč. Odvolací soud dospěl k výslednímu závaru, že závisel-li rozdíl náhrady ze znehodnocení nemovitosti na velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti a původně nabyly nemovitost čtyři oprávněné osoby rovným dílem, pak připadá každé žalované k zaplacení ¼ zjištěného rozdílu mezi uvedenými cenami nemovitosti, tedy 282.237,50 Kč. Proto v rozsahu přesahujícím tuto částku pokládal odvolací soud žalobu žalobce za nedůvodnou.
Ohledně zaplacení 11 % úroků z prodlení z částky 694.572,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení dospěl odvolací soud k výslednímu právnímu závěru, že „pokud by odvolací soud uložil žalovaným zaplacení požadovaných úroků z prodlení, které dnes dosahují téměř shodné částky jako nárok samotný, ocitly by se žalované v nevýhodnějším postavení, než kdyby k řádnému vypořádání nároku došlo na počátku restitučního procesu; takovým postupem by byl zmařen i základní cíl restituce samotné“.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 489/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující spotřební družstvo v řízení zastupoval, dne 24. 3. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poště dne 19. 5. 2011 k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel ve svém dovolání napadal rozsudek odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 412.334,50 Kč u každé ze žalovaných A. S., M. J. a A. P., avšak jen v rozsahu 306.782,50 Kč u každé ze žalovaných (když každá z nich měla být zavázána k zaplacení čtvrtiny z částky 2.356.080,- Kč, tj. k zaplacení částky 589.020,- Kč, a žalobě bylo vyhověno jen co do částky 282.237,50 Kč) a ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, již se žalobce domáhal i zaplacení 11 % úroku z prodlení z částky 694.572,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacená a v rozsahu 11 % úroků z prodlení z částky 580.020,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení.
Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel uváděl, že výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 306782,50 Kč je výrokem měnícím a přípustnost dovolání tu vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; výrok o zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení je výrokem potvrzujícím a přípustnost dovolání dovolatele se tu opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Ohledně dovolacích důvodů dovolatel uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu); u dovolání směřujícího proti zamítnutí žaloby co do částky 306.782,50 Kč dovolatel uváděl, že uplatňuje jako dovolací důvod, že řízení je tu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud vycházel co do ceny nemovitosti ze znaleckého posudku, který byl vadný, když tu šlo o revizní znalecký posudek (týkající se přezkoumání závěrů předchozího znalce, ustanoveného v této právní věci, tj. Ing. A. J., i posudku znaleckého ústavu – Ústavu pro oceňování majetku při ekonomické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava), který však nebyl vypracován uvedeným znaleckým ústavem, když znalecký posudek nevypracovali pracovníci uvedeného Ústavu pro oceňování majetku, nýbrž vypracování posudku bylo zadáno tímto ústavem Ing. Vladimíru Kulilovi, který je uveden v seznamu znalců, vedeném Krajským soudem v Ostravě jako znalec pro základní obor ekonomiku, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a pro základní obor ekonomiku, odvětví ceny a odhady podniků. Nešlo tu tedy o posudek vědeckého ústavu ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu a posudek není opatřen řádnou znaleckou doložkou. Uvedená skutečnost tvoří, podle názoru dovolatele, vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud dále pochybil, podle názoru dovolatele, i tím, „jestliže od znalce převzal nekriticky uvedený způsob interpretace a aplikace cenové vyhlášky č. 82/1989 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.)“; dovolatel zdůrazňoval, že i cenová vyhláška je právním předpisem, takže její aplikace je otázkou právního posouzení a nikoli otázkou znaleckou. jak již žalobce v této právní věci uváděl ve svém vyjádření z 24. 11. 2010 k uvedenému znaleckému posudku, nebylo v tomto soudním řízení přihlíženo k tomu, že „stavba je věcí v právním smyslu do dosažení tzv. mezního stavu, který nastává, když z bezpečnostních i dalších hledisek již ztrácí způsobilost k obvyklému užívání a že tedy v daném případě i nemovitost, o niž šlo v tomto řízení, uvedeného mezního stavu dosáhla již před jejím přechodem na stát“. Tento postup odvolacího soudu je, podle dovolatele, rovněž vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci.
Soudy v této právní věci odůvodnily své rozhodnutí o úrocích z prodlení tím, že jsou vázány názorem Ústavního soudu ČR. Taková argumentace je však nesprávná, neboť Ústavní soud ČR jen formou poznámky v bodě 46 svého nálezu uvedl, že vzhledem ke zvláštnímu charakteru daného restitučního případu výkon práv tu dobré mravy porušovat může, jakkoliv konečné slovo k této otázce přísluší k zaujmutí obecným soudům; nevyslovil tu tedy Ústavní soud ČR žádný právní závěr o tom, jaký konkrétní závěr by měly soudy zaujmout v uvedené otázce. Odvolací soud tedy vycházel, dovozoval dovolatel, jen ze své argumentace, že pokud by odvolací soud uložil žalovaným zaplacení úroků z prodlení, které dnes dosahují téměř shodné částky jako nárok samotný, žalované by se ocitly v nevýhodnějším postavení, než kdyby k řádnému vypořádání došlo na začátku restitučního procesu, čímž by byl znemožněn i základní cíl restituce samotné.
Soudy v daném případě vycházely z názoru, že tu musí poskytnout ochranu proti výkonu práva, který se ocitl v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru dovolatele však soudní praxe v této otázce vychází z názoru, že dobré mravy jsou souhrnem obecně zachovávaných a uznávaných zásad, které mají povahu zásad základních; takové zásady však žalobce svým postupem v daném případě neporušil.
Soudy tu v řízení o této právní věci vůbec nepřihlížely, podle názoru dovolatele, ke skutečnosti, že otec žalovaných koupil v roce 1945 rozlehlý obytný dům, který již v té době byl na pokraji životnosti, na jeho opravy a údržbu neměl finanční prostředky; vlastník proto hodlal přistoupit k jeho demolici, která mu však nebyla povolena. Žalované tedy darovaly státu zchátralý objekt, který byl již v roce 1991 označen místním národním výborem za bouračku, ale nyní se u toho objektu současná cena řádově pohybuje v desítkách milionů korun.
Došlo tu také, podle názoru dovolatele, k povrchnímu a nesprávnému posouzení právní otázky, zda uplatnění nároku na zákonné úroky z prodlení měla ze strany žalobce povahu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, když totiž soudy nevycházely z konkrétních skutečností, které se týkaly přechodu nemovitosti na stát, jakož i následků vydání nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, oprávněným osobám.
Ve vyjádření žalovaných A. S., M. J. a A. P. k dovolání Jednoty – Jedność, spotřebního družstva, Český Těšín bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Pokud jde o výši náhrady podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě vycházel odvolací soud z podrobného a přesvědčivého znaleckého posudku znaleckého ústavu, který byl zadán i vypracován v intencích nálezu Ústavního soudu ČR, který byl vydán na základě ústavní stížnosti podané v této právní věci; tento znalecký posudek plně respektuje ustanovení právní úpravy podle tehdy platné cenové vyhlášky. Také v otázce požadovaných úroků z prodlení vycházely soudy v této právní věci ze závěrů Ústavního soudu ČR, který zdůraznil, že je tu třeba vzít v úvahu smysl a účel restitučních předpisů, tedy dosažení alespoň částečné nápravy majetkových křivd vzniklých v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) a že tu není na místě interpretace restitučních předpisů způsobem, který maří jejich účel a smysl.
Přípustnost dovolání dovolatele v tomto případě, pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o neuložení povinnosti žalovaných zaplatit další částku 412.334,50 Kč, je dána podle ustanoven §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání dovolatele proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu z 10. 2. 20911 (sp. zn. 42 Co 476/2009 Krajského soudu v Ostravě) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolávající se spotřební družstvo uplatňovalo ve svém dovolání jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
O vadu řízení (ve smyslu uvedeného ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil již v průběhu řízení (a nikoli až při rozhodování), a to zejména tehdy došlo-li v důsledku tohoto nesprávného postupu v řízení k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, a to zejména dovolateli (viz k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudu). – Takový postup soudu v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nebylo však možno, podle názoru dovolacího soudu, v daném případě shledat.
Dovolatel dále ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tomto případě na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) a také podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde-li o nemovitost, vydávanou podle tohoto zákona, která je zhodnocena tak, že její cena, určená ke dni podání písemné výzvy oprávněné osoby k vydání věci, podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat vydání nemovitosti nebo zda bude požadovat finanční náhradu za ni podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi uvedenými cenami v předchozí větě uvedeného ustanovení. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Zhodnocením věci (§7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředníků (nákladů) na nemovitost. Jak cena původní, tak i cena ke dni podání výzvy k vydání věci oprávněnou osobou, se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., takže rozdíl v těchto cenách spočívá v amortizaci (viz č. 34/1993, str. 119-120 /253-254/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 3. 2001, II. ÚS 544/2001 (uveřejněném pod č. 41 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „nepřiměřená hodnota, jež může vzniknout realizací práva může být zmírněna postupem podle §3 odst. 1 občanského zákoníku“. To musí být posuzováno z hledisek konkrétního případu. – Lze tu jen odepřít ochranu výkonu práva, nikoli právo podle §3 odst. 1 občanského zákoníku založit“ (k tomu závěru dospěl dovolací soud např. v nepublikovaném rozhodnutí 22 Cdo 1148/99 Nejvyššího soudu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran právního vztahu k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi případu naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.“
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo pro posuzování dovolacích důvodů v dovolacím řízení: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu (nyní v §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a vzhledem k nálezům Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovolání dovolávajícího se spotřebního družstva je v obou dovolacích návrzích přípustné a v části dovolání nepochybně přípustné také opodstatněné.
Pokud se uvedený dovolatel svým dovoláním (přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) domáhal zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 412.334,50 Kč žalobci ze strany každé ze žalovaných, neshledal dovolací soud, že by, jak již bylo uvedeno, řízení o tomto žalobním návrhu bylo postižené vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu), a také že by o této právní otázce rozhodl odvolací soud po posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil; v podstatě se tu výtky dovolatele týkaly hodnocení závěrů provedeného znaleckého posudku ohledně ceny nemovitosti v době přechodu věci na stát a ceny v době výzvy oprávněných osob k vydání nemovitosti, a podle názoru dovolacího soudu tu nešlo o vycházení ze skutkového zjištění, jež by nemělo oporu v provedeném dokazování v tom smyslu, že by soud tu vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto dovolací soud část dovolání dovolatele v jeho přípustné části dovolání (podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Pokud pak se uvedený dovolatel domáhal zrušení výroků odvolacího soudu, kterými byly postiženy výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) neshledal dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti tohoto dovolání podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, neboť tu nebylo možné dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 (sp. zn. 42 Co 476/2009 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i občanského zákoníku). Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k dovolání dovolatele, směřujícího proti výrokům rozsudku odvolacího soudu z 10. 2. 2011, jimiž byly (v odstavci I. výroku rozsudku odvolacího soudu a v odstavci II. výroku rozsudku odvolacího soudu) potvrzeny výroky rozsudku prvního stupně z 28. 5. 2009, č. j. 18 C 135/2008-355 Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově (v odstavcích I. a II. výroku tohoto rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání žalobce, použil soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel, jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalobce, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo jimi uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku dovolacího soudu (vydanému ve smyslu ustanovení §243b odst. 6 občanského soudního řádu a rozhodujícímu zároveň i o odmítnutí nepřípustné části dovolání dovolatele) není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu).
V Brně dne 10. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu