ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.499.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 499/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: TONA, a. s. - v likvidaci, se sídlem Praha 4, Türkova 2319/5b, zastoupen Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou v Kolíně III, Legerova 148, proti žalovaným: 1) Ing. J. S. , 2) F. L. , zastoupen JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou v Praze 8, Na Truhlářce 13, 3) N. Z. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 222/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 28 Co 117/2011-140, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky Mgr. Michaely Bartošové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byly ve výroku II. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 4. 2011, č. j. 7 C 222/2010-58, ve znění opravného usnesení (č. l. 105) a ve spojení s doplňujícím usnesením (č. l. 102). Soud prvního stupně ve výroku I. rozhodl, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 255 na pozemku st. parc. č. 1858/1 a pozemku st. p. č. 1858/1, v kat. úz. P., okres K. Dále byl ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu změněn nákladový výrok II. soudu prvního stupně; ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla druhému žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 25.680,- Kč. Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětná věc již byla Nejvyšším soudem rozhodována dne 15. 7. 2010 pod sp. zn. 28 Cdo 2042/2009. Nejvyšší soud tímto rozsudkem zrušil rozsudky soudů obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že se soudy nižších instancí v řízení nevypořádaly s obsahem zápisu v katastru nemovitostí (s ohledem na sporné nemovitosti), resp. tvrzeným vlastnickým právem ve vztahu k nemovitostem na straně druhého žalovaného v důsledku rozhodnutí o dědictví po J. L. Soudy nižších instancí měly v dalším řízení zejména posoudit konkurenci soudy dovozovaného vlastnictví na straně žalobce a skutečností, které ve svůj prospěch (včetně dědictví) tvrdil druhý žalovaný.
Soud prvního stupně s ohledem na právní závěry Nejvyššího soudu věc znovu posoudil a dospěl k závěru, že druhému žalovanému nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud si pro stručnost dovoluje na jeho rozhodnutí, jakož i na předchozí rozhodnutí nejvyšší instance v předmětné věci odkázat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, doplněné dne 29. 5. 2012. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci označil dovolatel za neúplné, při opětovném projednání věci podle něj nedošlo k odstranění pochybností o tom, zda se soudy náležitě vypořádaly s předmětem řízení. Svá tvrzení dovolatel v textu dále rozvedl. Na závěr navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce. Odkázal přitom na rozhodnutí, kterým byl zamítnut restituční návrh žalovaných ohledně předmětných nemovitostí (sp. zn. 8 C 42/1992) a navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dále se k dovolání vyjádřil první žalovaný, který odkázal na svá předchozí tvrzení, a též i třetí žalovaná, která se s procesními úkony druhého žalovaného neztotožnila.
Nejvyšší soud zjistil, že druhý žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.
Nejvyšší soud se ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2042/2009 pokusil o vyjasnění podmínek případného vzniku nároku druhého žalovaného. Nicméně závěry, ke kterým dospěl odvolací soud v nyní předcházejícím řízení, považuje dovolací soud za dostatečně přesvědčivé, a proto mu nezbývá nic jiného, než těmto závěrům přisvědčit. Ostatně je též zřejmé, že o restitučním nároku, uplatňovanému žalovanými, bylo rozhodnuto již dříve, a to i Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 1636/1998, přičemž dovolání F. L. proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 28 Co 72/98-172 (potvrzen rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 8 C 42/92), bylo odmítnuto. Od nabytí právní moci rozhodnutí nejvyšší instance, kterým byl návrh na vydání nemovitostí zamítnut, neměl již druhý žalovaný nárok na naturální restituci, tedy na vrácení nárokovaných nemovitostí. Nejvyšší soud v tomto ohledu předpokládá, že druhý žalovaný byl o této skutečnosti již dříve v rámci právního zastoupení poučen.
Závěry soudů o nemožnosti poskytnutí naturální restituce jsou podloženy skutkovými zjištěními, které nemá Nejvyšší soud oprávnění jakkoliv přezkoumávat. Dovolací instance předpokládá, že druhý žalovaný byl poučen o tom, že existují určité limity přezkumu dovolacím soudem. Je přípustné přezkoumávat pouze právní aspekty věci, nikoliv její skutkovou stránku, která byla před více než 10 lety vyčerpána v rámci rozhodnutí nižších instancí. Není v pravomoci nejvyšší instance na tomto cokoliv měnit.
Nejvyšší soud proto nyní rekapituluje, že již soud prvního stupně ve věci uvedl, že ze strany druhého žalovaného nebyly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Druhý žalovaný ani jeho právní předchůdce nemohl mít založenu dobrou víru jako podmínku pro vydržení vlastnického práva, jelikož si musel být vědom, že předmětné nemovitosti byly jeho právnímu předchůdci na základě správního rozhodnutí ze dne 28. 1. 1960 státem odňaty. Tvrzení druhého žalovaného, že nedošlo k platnému převodu vlastnického práva z jeho právního předchůdce na stát, ale že se stát předmětných nemovitostí toliko chopil a okupoval je, je podřaditelné pod restituční důvod uvedený v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb. (srov. též rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 206/98, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). S ohledem na skutečnost, že nárok druhého žalovaného byl pravomocně zamítnut, soud dovodil, že případné nedostatky přechodu vlastnického práva k nemovitostem na základě rozhodnutí z 28. 1. 1960 byly tímto odklizeny. Nadále se tedy vycházelo z toho, že stát se stal vlastníkem předmětných nemovitostí.
Po smrti právního předchůdce druhého žalovaného, který byl dříve vlastníkem předmětných nemovitostí, nebyly v rámci dědického řízení nemovitosti vůbec projednávány (D 275/99). Až teprve v žádosti o dodatečné projednání dědictví ze dne 10. 2. 1999 byly tyto nemovitosti navrhovány do (dodatečného) dědického řízení; to skončilo u Okresního soudu v Kolíně dne 19. 2. 2001, č. j. D 275/99-128, zastavením řízení, protože ke dni své smrti nebyl J. L. (právní předchůdce druhého žalovaného) vlastníkem předmětných nemovitostí.
V ostatních závěrech odkazuje Nejvyšší soud, jak je již uvedeno výše, na své předchozí rozhodnutí v téže věci.
Nejvyšší soud uzavírá, že druhý žalovaný nemůže být v nyní projednávané věci úspěšný, když není ani v postavení restituenta, ani v roli dědice původního vlastníka předmětných nemovitostí. Proto mu nezbývá nic jiného, než druhého žalovaného odkázat na to, aby požadoval příslušnou finanční náhradu tak, jak je tomu u prvního a třetího žalovaného.
Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti druhému žalovanému byl žalobce v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč. Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč
První žalovaný a třetí žalovaná sepsali vyjádření k dovolání druhého žalovaného sami, tj. bez součinnosti s advokátem; náklady jim tudíž nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu