ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.511.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 511/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Náboženské matice , se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, č. j. 11 Co 380/2011-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni shora označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. 4. 2011, č. j. 5 C 1/2011-42, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně na určení vlastnického práva k nemovitostem pro překážku věci rozhodnuté. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že je v posuzovaném případě dána existence překážky věci pravomocně rozsouzené. Nižší instance vyšly ze zjištění, že o tomtéž nároku bylo již rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 184/2000 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 528/2001). Na podkladě této skutečnosti shledaly, že ve věci je dána totožnost nároku (určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 151/1 a parc. č. 151/2, nacházejícím se v kat. úz. L., obci Blížejov), dále shoda účastníků řízení (na straně žalované figuroval stát – není rozhodné, který subjekt vykonával správu nemovitostí) a rovněž totožnost skutku (namítána neplatnost darovací smlouvy ze dne 28. 3. 1961 pro absenci předchozího souhlasu státní správy podle §10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž tomuto soudu vytkla, že zaujal nesprávný závěr, usuzoval-li na překážku rei iudicatae. V tomto směru odkázala na judikaturu Ústavního soudu – především nález ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a dále nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07, II. ÚS 528/02, II. ÚS 2326/07 – z níž plyne, že vzhledem k uplynutí adekvátní doby pro přijetí restitučního zákona o vypořádání církevního majetku, předpokládaného v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, se žaloba opírá o dnes již existující majetkový nárok (s ohledem na protiústavní nečinnost Parlamentu České republiky). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
V ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. je obsažen příklad neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v tom, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
K otázce existence překážky věci pravomocně rozsouzené, jež byla určující pro právní posouzení věci ze strany nižších instancí, Nejvyšší soud uvádí, že její řešení považuje za adekvátní současnému stavu.
Z konstantní judikatury (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009) se podává, že o stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob, resp. též jiných osob, pro které je výrok rozhodnutí závazný. V posuzované věci bylo zjištěno, že o tomtéž nároku žalobkyně – při shodě účastníků řízení a totožnosti skutku – již bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 184/2000.
Změna právního stavu, kterou dovolatelka argumentovala, založená na vývoji judikatury týkající se církevních restitucí, nenachází v daném případě z hlediska posouzení překážky rei iudicatae opodstatnění. Žalobkyní namítaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, má za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou (protiústavní) nečinností zákonodárce, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989. V případě sporného majetku se však nejedná ani o zemědělskou či lesní půdu (srov. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě), ani o pozemky sloužící církevním účelům (např. tvořící součást areálu římskokatolické farnosti apod.). Předmětné nemovitosti jsou zastavěny stavbou – objektem k bydlení – ve vlastnictví fyzické osoby (parc. č. 151/1) a společným dvorem (parc. č. 151/2). Smysl a účel restituce by proto v této věci pouhou aplikací citovaného nálezu nemohl být naplněn.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl o předmětné procesní otázce správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu