ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.52.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 52/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. M. , bytem B., zastoupeného Mgr. Luďkem Helešicem, advokátem v Praze 5, U Trojice 1042/2, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 2) Ing. P. M. , bytem P., o náhradu škody ve výši 22.089.920,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 234/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 68 Co 539/2010-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2010, č. j. 60 C 234/2008-58, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně uhradili částku 22.089.920,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výroky II., III.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody (majetkové a nemajetkové újmy) způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Boskovicích, kterým byla žalobci v roce 1999 vyměřena daň z převodu nemovitostí. Žalobce namítal, že příslušný správní orgán měl vymáhat úhradu daně po kupujícím jako ručiteli, nemohl-li žalobce (prodávající) daň zaplatit sám. V důsledku daňového dluhu nemohl žalobce podle jeho tvrzení uplatnit svůj patent (registrovaný až v roce 2005), ani jej prodat či realizovat, neboť k tomuto účelu nezískal půjčku – k žádosti o bankovní půjčku bylo zapotřebí vystavení živnostenského listu, čehož žalobce nedosáhl, protože byl pro nedoplatek daně z převodu nemovitostí veden v registru finančního úřadu jako dlužník. Vůči žalovanému ad 2) byl škodní nárok uplatněn z titulu neproplacení směnky vystavené v roce 1996 (splatné roku 1997), které mělo mít za následek neschopnost žalobce dostát předmětné daňové povinnosti.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh žalobce na náhradu škody není důvodný. Nárok žalobce proti žalované ad 1) byl odvolací instancí posouzen podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud se k věci vyjádřil tak, že za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 citovaného předpisu nelze považovat postup finančního úřadu předcházející jinak správnému vyměření daně z převodu nemovitostí. Daňová povinnost byla oprávněně uložena žalobci jako převádějící osobě, a nikoli kupujícímu jako ručiteli (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb.). Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. byl zamítnut již pro absenci nesprávného úředního postupu státního orgánu. Tvrzení žalobce, že byl poškozen v rodinných vztazích, pročež požadoval náhradu imateriální újmy ve výši 20.000.000,- Kč, navíc nebylo podloženo žádnými dalšími skutkovými zjištěními ani důkazy. Jde-li o nárok na plnění vůči žalovanému ad 2), nižší instance shodně uzavřely, že žalobce neprokázal vznik škody, jež mu měla být tímto žalovaným způsobena – tvrzené neproplacení směnky by nemělo vliv na jeho zákonnou povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí (žalobce mimoto mohl daň uhradit, neboť obdržel kupní cenu za převedené nemovitosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím ustanoveného právního zástupce dovolání. Namítal především, že pokud soud dospěl k závěru, že výše nároku na náhradu škody nebyla náležitě prokázána (byla-li pouze doložena výpočty žalobce), měl za tímto účelem doplnit dokazování o provedení znaleckého posudku. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – jakož i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaná ad 1) se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí považovala za věcně správné a navrhovala, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený ustanoveným advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a na základě ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku zásadního významu nelze považovat takovou právní otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se podává, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Soudní praxe považuje za nesprávný úřední postup porušení pravidel předepsaných státnímu orgánu při jeho činnosti , tj. nejrůznější vady ve způsobu vedení řízení, za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích) či imateriální újma, jež je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný úřední postup orgánu státu se vznikem škody nebo nemajetkové újmy ve vztahu příčiny a následku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, a ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, pod poř. č. 4 a 5). Žalobci – jako osobě prodávající z kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 13. 2. 1996 – byla finančním úřadem vyměřena daň z převodu nemovitostí v souladu s platnou právní úpravou. Na straně státu nelze v dané věci usuzovat na existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podmínky vzniku odpovědnosti za výkon veřejné moci nejsou naplněny.
Přiléhavá je rovněž argumentace soudů o nedostatku odpovědnosti za škodu na straně žalovaného ad 2). Žalobce měl zákonnou povinnost k platbě daně z převodu nemovitostí, tuto měl splnit nezávisle na jím namítaných vnějších okolnostech, přičemž bylo prokázáno, že s ohledem na uhrazení kupní ceny ze strany osoby kupující (jež byla účastníkem převodní smlouvy ze dne 13. 2. 1996) jí také dostát mohl. Eventuální neproplacení směnky žalovaným ad 2) by tedy ani nemohlo být s žalobcem tvrzenou újmou ve vztahu příčiny a následku, a nemohlo by založit odpovědnost za škodu ve smyslu §420 obč. zák.
Kromě toho je třeba připomenout, že při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.) – otázka, zda v řízení došlo k vadě, pokud nebylo dokazování doplněno o provedení znaleckého posudku za účelem prokázání výše škody, zásadní právní význam věci založit nemůže. Žalobci mimoto náhrada škody vůči žalovaným nebyla soudy nižších stupňů přiznána z jiných (shora předestřených) příčin.
Ze všech výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a straně žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu