ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.590.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 590/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. D. , bytem v S., S. 1099, zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1. H. M. , 2. P. M. , a 3. L. M. , všech bytem v R. u J. n. N., L. 796, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídle v Liberci III, 1. máje 535/50, o zaplacení 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 45/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. dubna 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, doplněnému usnesením ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, doplněný usnesením ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 12 C 45/2008-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných coby právních nástupců - dědiců zůstavitele P. M. v důsledku toho, že žalobce od zůstavitele v roce 2004 koupil motocykl, jenž posléze musel vydat orgánům činným v trestním řízení, neboť se ukázalo, že tento motocykl pochází trestné činnosti a byl odcizen jeho řádnému vlastníku, jemuž (příslušné pojišťovně) byl následně orgány činnými v trestním řízení vrácen. Z těchto důvodů je dle žalobce třeba pokládat předmětnou kupní smlouvu na motocykl za absolutně neplatnou, a tedy mající za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně prodávajícího, respektive jeho právních nástupců. Okresní soud přisvědčil tvrzení žalobce o absolutní neplatnosti kupní smlouvy plynoucí ze skutečnosti, že prodávající nebyl vlastníkem prodávaného motocyklu, a mající za následek v souladu s §457 obč. zák. vznik povinnosti smluvních stran vrátit si poskytnutá plnění. Soud dále přihlédl k ustanovení §107 obč. zák. upravujícího promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a shledal právo žalobce na vrácení plnění z kupní smlouvy promlčené s ohledem na synallagmatický vztah účastníků, neboť žalobce mohl žádat vrácení kupní ceny až po té, co splnil svou povinnost vrátit věc, jež byla předmětem kupní smlouvy. Promlčecí doba přitom v tomto případě běží až od okamžiku, kdy byl motocykl žalobcem vydán na výzvu policie. Byl-li motocykl vydán dne 19. 10. 2005 a žaloba byla podána dne 18. 2. 2008, je zřejmé, že došlo k uplynutí dvouleté promlčecí doby. Na základě této úvahy soud přikročil k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na ustanovení §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), zdůraznil, že vydáním věci dle tohoto ustanovení nemusí být postaveno najisto, že věc patří jinému vlastníkovi a že byla získána trestnou činností, což platí i v posuzovaném případě. Připomněl dále, že při posouzení, kdy se oprávněný ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, je nutné vycházet ze skutečné vědomosti oprávněného. Je tedy bez právního významu, že se žalobce od policie již dne 9. 10. 2005 v souvislosti s vydáním motocyklu dozvěděl, že zakoupený motocykl patrně pochází z trestné činnosti, když v té době orgány Policie ČR samy neměly zjištěné podklady pro závěr, že tomu tak vskutku je. Teprve v usnesení Policie ČR o vrácení věci jejímu skutečnému vlastníku ze dne 18. 4. 2006 byly uvedeny veškeré rozhodné skutečnosti a až na základě tohoto usnesení mohl žalobce důvodně dospět k závěru, že od prodávajícího P. M. zakoupil motocykl, jenž nebyl v jeho vlastnictví. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva z bezdůvodného obohacení počala běžet dne 18. 4. 2006 a skončila dne 18. 4. 2008, tudíž až po podání žaloby dne 18. 2. 2008. Za zachovanou je třeba pokládat i tříletou objektivní promlčecí dobu dle §107 odst. 2 obč. zák. Výzva k vrácení plnění z neplatného právního úkonu je hmotněprávním úkonem, který žalobce ve vztahu k P. M. učinil již dopisem ze dne 24. 8. 2006 a dále dopisem ze dne 24. 1. 2007. Z obsahu dědického spisu je zřejmé, že žalobce i v rámci řízení o dědictví po P. M. přihlásil svou pohledávku ve výši 170.000,- Kč, jež takto byla ve vztahu k dědicům zůstavitele P. M. uplatněna dne 6. 3. 2007, tudíž v tříleté objektivní promlčecí době počítané od data uzavření smlouvy dne 29. 6. 2004. S ohledem na tyto úvahy a to, že v ostatním přitakal závěrům okresního soudu, odvolací soud shledal žalobu včasně podanou, pročež přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost zjevně dovozují s ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání přitom spatřují v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na rekapitulaci závěrů soudů obou stupňů dovolatelé navázali zpochybněním správnosti názoru odvolacího soudu, dle nějž byla pohledávka uplatněna včas, neboť byla uplatněna v dědickém řízení. Dovolatelé upozornili na to, že dle konstantní judikatury se za řádné uplatnění pohledávky považuje pouze žaloba na plnění a přihlášku do dědického řízení za postačující pokládat nelze (v tomto směru odkázali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4086/2009). Poukázali dále na to, že dle rozhodovací praxe soudů vycházející z rozsudku NS SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Názor, dle nějž je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodující okamžik vydání věci, byl potvrzen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, z nějž vyplývá, že okolnost, kdy bylo v rámci trestního řízení vydáno usnesení o vrácení věci jejímu vlastníku, je pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy zcela bez významu. Dle dovolatelů je tedy zřejmé, že počátek běhu promlčecí doby nastal dne 19. 10. 2005, kdy byl žalobce Policií ČR vyzván k vydání předmětného motocyklu, a kdy se tedy žalobce dozvěděl o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy i o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Dovolatelé završili svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, čímž patrně rovněž zamýšleli vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost výtek dovolatelů proti posouzení věci odvolacím soudem, připomněl své v řízení vznesené argumenty, především ty z nich, jež se týkaly aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jakož i zohlednění institutu dobrých mravů, a navrhl, aby bylo dovolání dle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či aby bylo dle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Opodstatnění je možno přiznat především výtkám dovolatelů týkajícím se posouzení běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, dle nějž lze tříletou promlčecí dobu ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. považovat za zachovanou s ohledem na to, že žalobce se uspokojení svého nároku domáhal jak dopisem adresovaným obohacené osobě, tak především uplatněním své pohledávky ve vztahu k dědicům P. M. v rámci dědického řízení, nemůže obstát jako správný. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že ke stavení promlčecí doby uplatněním práva u soudu dle §112 obč. zák. dochází především, jde-li o návrh mající charakter žaloby na plnění (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 611/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 5/2008). S ohledem na charakter dědického řízení jako řízení nesporného, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž se upravují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, nemůže mít probíhající dědické řízení vliv na běh promlčecí doby k uplatnění daného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4086/2009), a to ani v případě, že věřitel oznámí svou pohledávku do řízení o dědictví po dlužníku, neboť nejde o uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2600/11). Pro zachování promlčecí doby jsou přitom bez významu jakékoliv výzvy nemající formu uplatnění práva u soudu či jiného orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3752/2009). Byla-li tedy absolutně neplatná kupní smlouva uzavřena dne 29. 6. 2004 (přičemž téhož dne byla dle v řízení učiněných skutkových zjištění žalobcem zaplacena kupní cena) a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z této smlouvy byla vůči dědicům obohaceného podána až dne 18. 2. 2008, je zjevné, že žalobce své právo u soudu uplatnil až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.
Třebaže nelze zcela vyloučit, že v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech případu se žalobce mohl dozvědět o všech rozhodných skutečnostech pro uplatnění svého nároku až z usnesení vydaného Policií ČR dne 18. 4. 2006, jímž bylo rozhodnuto o vrácení věci jejímu vlastníku, je-li možné shledat právo žalobce promlčené již s ohledem na uplynutí objektivní promlčecí doby, pak, aniž by bylo nutno blíže řešit otázku zachování subjektivní promlčecí doby, není pochyb o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu označující právo žalobce za nepromlčené je zjevně nesprávné. Dovolání bylo tedy podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení by přitom odvolací soud neměl opomenout vypořádat se s výtkami žalobce vztahujícími se k námitce promlčení, zopakovanými i ve vyjádření k dovolání, a s názory Nejvyššího soudu zaujatými v naznačeném směru (zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 32/2011).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu