ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.630.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 630/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín IV., Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , sídlem Praha 1, Karmelitská 7, o vyplacení doživotní renty a zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 171/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 13 Co 92/2010-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 11. 8. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 13 Co 92/2010-181, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2009, č. j. 21 C 171/2002-141. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda v případě, že je občanovi způsobena škoda nečinností nebo špatným rozhodnutím školy (školských orgánů), má občan nárok na náhradu této škody, dále pak v tom, zda má občan nárok na náhradu škody v případě, že škola (školský orgán) úmyslně zničí údaje, pročež se občan nemůže dovolat svých práv. Kromě výše uvedeného uvádí dovolatel pod bodem V. svého dovolání další, jim osobně sepsané námitky (k tomu podrobněji níže), odkazuje na svá předešlá podání a navrhuje provést řadu důkazů. Dovolatel rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů nižších stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b)].
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolatel dovozuje svůj nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, jenž spočívá jednak v tom, že žalovaná doposud nerozhodla o jeho odvolání ze dne 7. 5. 1992, které směřovalo proti zamítavému rozhodnutí Školského úřadu hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 1992 (jež se týká studia dovolatele na Gymnáziu pro studující při zaměstnání v Praze), dále pak v tom, že žalovaná doposud nerozhodla o dovolatelem podaném opravném prostředku proti zamítavému rozhodnutí Školského úřadu v Kutné Hoře (jež souvisí s ukončením studia dovolatele na gymnáziu v Kutné Hoře). Dle odvolacího soudu náleží mezi předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nejsou-li tyto předpoklady kumulativně naplněny, nelze dovodit odpovědnost státu za škodu. Nesprávný úřední postup může spočívat i v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (resp. ve lhůtě přiměřené). Rozhodnutí Školského úřadu hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 1992 však dle odvolacího soudu nemohlo být odvoláním vůbec napadeno a žalovaná tudíž ani nebyla povinna o podání učiněném dovolatelem rozhodovat. K druhému dovolatelem namítanému nesprávnému úřednímu postupu odvolací soud uvedl, že žalovaná nebyla orgánem příslušným v dané věci konat a že příslušný orgán (tj. Školský úřad Kutná Hora) o odvolání dovolatele rozhodl. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se žádného nesprávného úředního postupu vůči žalobci nedopustila a její odpovědnost za žalobcem tvrzenou škodu je proto vyloučena. Ačkoliv dovolatel tyto závěry odvolacího soudu žádným způsobem nezpochybňuje (tj. především neuvádí, proč by dle jeho názoru mělo dojít ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu), při formulaci první „otázky zásadního právního významu“ [zda v případě, že je občanovi způsobena škoda nečinností nebo špatným rozhodnutím školy (školských orgánů), má občan nárok na náhradu této škody] vychází z předpokladu, že se žalovaná (či jiný orgán státu) nesprávného úředního postupu dopustila. Jinak řečeno, i kdyby odpověď na dovolatelem položenou „otázku zásadního právního významu“ byla kladná, v projednávané věci by se to nemohlo žádným způsobem projevit, neboť dovolatel nezpochybnil závěr odvolacího soudu, dle kterého rozhodnutí Školského úřadu hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 1992 nemohlo být odvoláním vůbec napadeno. Obdobné platí i pro druhou z dovolatelem formulovaných „otázek zásadního právního významu“ [zda má občan nárok na náhradu škody v případě, že škola (školský orgán) úmyslně zničí údaje, pročež se občan nemůže dovolat svých práv], odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí na tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno, ale nárok dovolatele shledal jako neodůvodněný proto, že žalovaná vůbec nebyla povinna rozhodovat o dovolatelových podáních (a z její strany tak nemohlo vůči dovolateli dojít k žádnému pochybení). Je možno shrnout, že dovolatelem formulované „otázky zásadního právního významu“ jsou toliko hypotetické a proto přípustnost dovolání v posuzované věci založit nemohou.
K námitkám uvedeným v dovolání pod bodem V. nemohl dovolací soud z dále uvedených důvodu přihlížet.
Podle §241 není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání [odstavec 2 písm. a)]. Dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v §21, 21a, 21b, anebo v §26a odst. 3, která má právnické vzdělání (odstavec 4).
Povinné zastoupení dovolatele, jež v sobě zahrnuje nejen samotné podání dovolání, ale rovněž jeho sepsání, je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, jehož smysl je v zásadě dvojí. V první řadě je účelem tohoto požadavku zabezpečit dovolateli účinnou a kvalifikovanou ochranu jeho zájmů v dovolacím řízení. Jen osoba znalá práva (ve většině případů tedy advokát) je totiž zpravidla schopna kvalifikovaně posoudit, zda užití tohoto opravného prostředku vůbec připadá v úvahu [je možno připomenout, že některá, byť objektivně nesprávná rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním být napadena nemohou, srov. např. bagatelní hranici dle §237 odst. 2 písm. a), a je proto namístě zvolit jiný mimořádný opravný prostředek], nakolik je jeho užití v té které věci efektivní (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu), případně jakou argumentaci zvolit (pro právního laika bude např. obtížné rozlišovat mezi přípustností a důvodností dovolání). Jinak řečeno, pro osoby bez právního vzdělání nezastoupené advokátem je zpravidla velmi obtížné respektovat specifická pravidla dovolacího řízení, jimi sepsaná dovolání jsou proto jen těžko projednatelná a naděje, že by jejich prostřednictvím mohlo být napadené rozhodnutí skutečně zrušeno, je v naprosté většině případů zcela minimální. Smyslem požadavku na právní zastoupení je tudíž i zájem na plynulosti a rychlosti dovolacího řízení a na tom, aby stav právní nejistoty, který je podáním dovolání založen a který druhého účastníka zatěžuje (ať již finančně, tak i psychicky), trval co nejkratší dobu. Jinak řečeno, požadavek na povinné právní zastoupení slouží nejen k ochraně dovolatele, ale rovněž k ochraně druhého účastníka řízení (resp. se jedná o zájem veřejný), jehož zájmem je, aby o dovolání bylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů. Nelze proto akceptovat zcela formalistický výklad §241 o. s. ř., podle kterého by činnost právního zástupce v dovolacím řízení spočívala nikoliv v poskytování právního poradenství a sepsání dovolání, ale toliko v propůjčení podpisu. Požadavek na právní zastoupení v dovolacím řízení ostatně není nijak neobvyklý ani v zahraničních právních řádech [srov. např. německou právní úpravu, dle které je k podání dovolání ( Revision ) v civilních věcech v současné době oprávněno jen 39 specializovaných advokátů, čímž má být zabezpečeno, že dovolání budou sepisována kvalifikovaně, blíže srov. internetové stránky Spolkového soudního dvora (www.bundesgerichtshof.de)]. Nelze samozřejmě vyloučit, že v konkrétním (patrně však spíše výjimečném) případě je i dovolatel bez právního vzdělání objektivně schopen dovolání sám sepsat (resp. se na jeho sepsání spolupodílet společně se svým právním zástupcem). Za této situace však zájem druhého účastníka řízení a veřejný zájem vyžadují, aby se právní zástupce dovolatele s takto sepsaným dovoláním seznámil a dal najevo, že se ztotožňuje s argumentací v něm uvedenou. K tomu však v posuzované věci nedošlo (srov. část V. dovolání, která je uvedena větou: „Vzhledem k tomu, že dovolatel trvá na přesném znění svého textu…“ ). Za situace, kdy si právní zástupce dovolatele s ohledem na předmět své činnosti musel být vědom nedostatků části dovolání sepsané samotným dovolatelem (k tomu viz níže), a nechtěl s ním proto spojovat své jméno a svou pověst, lze jim zvolený postup považovat za adekvátní.
Nad rámec je pak možno uvést, že i kdyby dovolací soud k textu dovolání pod bodem V. přihlížel, na závěru o nepřípustnosti dovolání by se to nemohlo žádným způsobem projevit. Tato část dovolání je totiž se zbytkem dovolání nekonzistentní, dovolatel nerozlišuje mezi odvolacím a dovolacím řízením („Dovolací důvody jsou dány §205 osř…“ ), směšuje odpovědnost podle zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a obecnou odpovědnost podle občanského zákoníku ( „Žaloba k os. Praha 1, byla podána s ohledem na okolnost, že dle §420 + 424 oz došlo k nesprávnému úřednímu postupu ČR…“ ), jeho námitky jsou převážně skutkového charakteru (přičemž jak bylo uvedeno výše, v posuzované věci je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním) a nijak jimi nejsou zpochybňovány závěry, na kterých odvolací soud staví svou argumentaci.
Pokud dovolatel ve svém dovolání odkazuje na téměř dvě desítky svých předchozích podání, nezbývá k tomu než uvést, že dovolání je (mimořádný) opravný prostředek směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu a závěry a argumentace odvolacího soudu tak z podstaty věci mohou být jen těžko zpochybněny prostřednictvím podání, která rozhodnutí odvolacího soudu časově předcházejí. V této souvislosti lze rovněž připomenout, že smyslem dovolacího řízení není bezbřehá revize celého soudního řízení. Závěrem lze uvést, že v rámci dovolacího řízení lze provést dokazování jen k prokázání důvodu dovolání (srov. naproti tomu 23 důkazů, které navrhuje provést dovolatel). S ohledem na skutečnost, že v posuzované věci byla žaloba dovolatele zamítnuta a náklady řízení nebyly žádné straně přiznány, odložení vykonatelnosti z podstaty věci vůbec nepřipadá v úvahu a dovolací soud se proto návrhem dovolatele na odložení vykonatelnosti blíže nezabýval.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu