ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.685.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 685/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČ: 00022985, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, proti žalovanému Ing. S. P. , bytem P., zastoupenému JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, o zaplacení částky ve výši 13.196.123,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 255/2008, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 23 Co 130/2010-85, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50.280,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lumíra Mondoka, advokáta zastupujícího žalovaného.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 12. 2007 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 13.196.123,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2003, č. j. 31 C 105/96-186 (dále též jen prvním rozsudkem ze dne 29. 4. 2003), jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.271.575,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1996 do zaplacení, a rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 31 C 105/96-398 (dále jen „druhým rozsudkem ze dne 6. 12. 2005“), jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 3.206.646,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1996 do zaplacení. Na základě prvního rozsudku ze dne 29. 4. 2003 žalobkyně vyplatila dne 13. 12. 2004 žalovanému celkovou částku ve výši 6.362.973,- Kč, když jistina činila 1.271.575 Kč a úroky z prodlení 5.091.398,- Kč. Na základě druhého rozsudku ze dne 6. 12. 2005 pak žalobkyně vyplatila dne 9. 2. 2006 žalovanému částku ve výši 20.045.459,- Kč, když jistina činila 3.206.646,- Kč a úroky z prodlení 16.838.813,- Kč. Na úrocích z prodlení tak žalobkyně žalovanému vyplatila celkem 21.930.211,- Kč. Na základě kontroly závěrečného účtu kapitoly státního rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Nejvyšším kontrolním úřadem (dále jen „NKÚ“) ve dnech od 18. 4. 2007 do 26. 9. 2007 však bylo zjištěno, že žalobkyně omylem vyplatila žalovanému tzv. složený úrok z prodlení ve výši 21.930.211,- Kč namísto jednoduchého úroku z prodlení ve výši 8.734.088,- Kč. Popsaným způsobem došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 2.832.979,- Kč na základě prvního rozsudku a ve výši 10.363.144,- Kč na základě druhého rozsudku, tedy celkem ve výši 13.196.123,- Kč. Podáním ze dne 1. 12. 2008 žalobkyně rozšířila žalobu o úroky z prodlení ze žalovaných částek ode dne jejich poukázání.
Žalovaný navrhl nárok žalobkyně zamítnout. Uvedl, že plnění, které mu bylo na základě dvou výše uvedených rozsudků žalobkyní poskytnuto, obdržel po právu z titulu náhrady škody, která mu vznikla zaviněným jednáním žalobkyně v polovině devadesátých let minulého století, když byla v důsledku mylného rozhodnutí žalobkyně ze sítě škol vyřazena střední škola, kterou žalovaný provozoval. Žalovaný dále vznesl námitku promlčení, pokud jde o první z vyplacených částek, tedy částku ve výši 2.832.973,- Kč, neboť jej žalobkyně uplatnila až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 16 C 255/2008-56, ve výroku I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13.196.123,- Kč, výrokem II. v části, v níž žalobkyně po žalovaném požadovala úhradu úroků z prodlení žalobu zamítl, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zjistil a vzal za prokázané, že žalobci byla rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2003, č. j. 31 C 105/96-186, a ze dne 6. 12. 2005, č. j. 31 C 105/96-398, uložena povinnost vyplatit žalovanému částku 1.271.575,- Kč s 21% úrokem z prodlení a částku 3.206.646,- Kč rovněž s 21% úrokem z prodlení, a to vždy od 1. 7. 1996 do zaplacení příslušných jistin; a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dále vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalobkyně dne 13. 12. 2004 uhradila žalovanému částku 6.362.973,- Kč a dne 9. 2. 2006 částku 20.045.459,- Kč, a konečně že následně na základě kontroly NKÚ ve dnech od 18. 4. 2007 do 26. 9. 2007 žalobkyně zjistila, že žalovanému omylem vyplatila místo jednoduchého úroku z prodlení v částce 8.734.088,- Kč tzv. složený úrok z prodlení v částce 21.930.211,- Kč. Po právní stránce pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 13.196.123,- Kč ve smyslu §451 obč. zák. Uvedl, že z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. způsob hrazení úroků z prodlení bezprostředně nevyplývá, nicméně již římské právo považovalo tzv. anatocismus neboli úrok z úroků za nepřípustný, na což upozornil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, a ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006. Dále uvedl, že ačkoli sám žalovaný k vyplacení úroků z úroků žalobkyni nezadal bezprostřední příčinu, a tudíž sám vznik bezdůvodného obohacení nezavinil, je nárok žalobkyně představující bezdůvodně vyplacený úrok z prodlení v částce 13.196.123,- Kč, důvodný. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovaným, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dvouletá subjektivní lhůta počala běžet až okamžikem provedení kontroly NKÚ, tedy nejdříve dne 18. 4. 2007, zatímco žaloba byla podána již dne 11. 12. 2007, tedy ve dvouleté subjektivní lhůtě. Rovněž pokud jde o objektivní tříletou lhůtu, nepřisvědčil námitce promlčení s tím, že první z částek byla vyplacena 13. 12. 2004 a lhůta uplynula až dne 14. 12. 2007. Ohledně žalovaného příslušenství z uplatněného nároku dospěl soud prvního stupně s odvoláním na §458 odst. 2 obč. zák. k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovaný v době vzniku bezdůvodného obohacení nebyl v dobré víře, neboť byl právně zastoupen, a tudíž měl vědět, že proplacením složeného úroku dochází na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Současně vzal v úvahu, že ani sama žalobkyně, která disponuje nemalým počtem právních expertů, které na různých úrovních zaměstnává, a má tudíž nesporně silnější postavení, si této skutečnosti nebyla až do kontroly ze strany NKÚ vědoma. Soud proto uzavřel, že nároku žalobkyně na vyplacení příslušenství nelze pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Nadto soud prvního stupně uvedl, že by vyhověním žalobě v této části došlo naopak ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně v podobě nepřípustných o úroků z úroků z prodlení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 23 Co 130/2010-85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I. co do částky 10.363.144,- Kč potvrdil a co do částky 2.832.979,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu); dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu). V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že co do částky 2.832.979,- Kč je právo žalobkyně promlčeno, když počátkem běhu dvouleté subjektivní lhůty dle §107 odst. 1 obč. zák. bylo vyplacení částky 5.091.398,- Kč žalovanému dne 13. 12. 2004. Tato částka přitom převyšovala nárok žalovaného, který mu byl přiznán soudním rozhodnutím, právě o 2.832.979,- Kč. Odvolací soud uvedl, že již tehdy měla žalobkyně k dispozici všechny informace, z nichž mohla svůj nárok na bezdůvodné obohacení vůči žalovanému dovodit, a pokud tak neučinila, nemůže jít její nečinnost k tíži žalovaného, zejména nemá-li žádný vliv na počátek běhu výše uvedené dvouleté subjektivní lhůty. Odvolací soud proto uzavřel, že počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty je dán dnem 13. 12 2004 a pokud byla žaloba u soudu podána dne 11. 12. 2007, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty dle §107 odst. 1 obč. zák. a právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.832.979,- Kč je promlčeno.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení
1. Dovolání žalobkyně
Žalobkyně svým dovoláním napadla výrok odvolacího soudu v části výroku I., kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 2.832.979,- Kč zamítá. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že odvolací soud pochybil, když počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení stanovil dnem 13. 12. 2004, kdy žalobkyně uhradila žalovanému částku 5.091.398,- Kč. Uvedla, že z pouhé vědomosti žalobkyně o úhradě částky nelze usuzovat na její vědomost o právní kvalifikaci vyplacených finanční prostředků, resp. o tom, že šlo o jejich bezdůvodné vyplacení. Správně by měla být věc podle názoru žalobkyně po právní stránce posouzena tak, že rozhodnou skutečností pro počátek běhu subjektivní lhůty bylo předání protokolu NKÚ dne 27. 9. 2007, neboť teprve tímto dnem se skutečně o bezdůvodném obohacení dozvěděla.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části (tj. co do částky 2.832.979,- Kč) bylo správné, neboť odvolací soud posoudil začátek běhu subjektivní lhůty v souladu s platnou právní úpravou, jestliže v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně věděla o výplatě předmětné částky i o okamžiku, kdy k ní došlo. Dále uvedl, že žalobkyně jednoznačně zaměňuje vědomost o skutkových okolnostech za vědomost o právních okolnostech. Výslovně uvedl, že běh subjektivní promlčecí doby začíná od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o skutkových okolnostech, tj. o výplatě částky a o tom, že se tato výplata uskutečnila, s tím, že v souzené věci počátek běhu subjektivní a objektivní lhůty nastal v jeden okamžik, neboť byly splněny zákonné předpoklady pro běh obou lhůt. Dále namítal, že běh subjektivní lhůty nemohl nastat od okamžiku předání protokolu NKÚ, jak uvádí žalobkyně, již z toho důvodu, že by to bylo v rozporu se zásadou, dle které neznalost zákona neomlouvá, principem právní jistoty, rovnosti účastníků apod. Vzhledem k tomu, že žalobkyně stále chybně vykládá pojem skutkové okolnosti, které navíc zaměňuje za skutečnosti týkající se toliko právního posouzení, navrhoval, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
2. Dovolání žalovaného
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vycházel z názoru, že odvolací soud změnil dle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s názorem žalovaného, že v dané věci došlo ke změně celého rozsudku a zaujal názor, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné pouze do té části výroku, ve které odvolací soud žalobu zamítl, tj. do částky 2.832.979,- Kč přestože zákonná dikce hovoří o rozsudku jako celku (a nikoli jen o části jednotlivých výroků), dovodil žalovaný přípustnost dovolání v potvrzující části výroku odvolacího soudu, tj. v částce 10.363.144,- Kč z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť Nejvyšší soud dosud otázku složených úroků u případu, jako je případ žalovaného, neřešil, resp. předestřená právní otázka měla být odvolacím soudem řešena jinak. Jako dovolací důvod žalovaný uvedl nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně žalovaný uplatnil následující námitky:
a) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, nijak nevylučuje, právo účastníků dohodnout si, že smluvní úroky se stanou součástí jistiny,
b) na straně žalovaného nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť se nejednalo o plnění bez právního důvodu. Právním důvodem plnění jistiny s úrokem z prodlení byly rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 105/96-186 a č. j. 31 C 105/96-398,
c) dobrovolný úkon žalobkyně spočívající v převedení žalované částky na účet žalovaného je nutné posuzovat jako projev její vůle směřující k uzavření dohody o způsobu úročení, který byl žalovaným akceptován, čímž došlo k uzavření dohody o konkrétní výši úroků z prodlení,
d) odvolací soud pochybil, když změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání žalovaného nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami, řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
1. Dovolání žalobkyně
Žalobkyně prostřednictvím podaného dovolání napadla rozsudek soudu druhého stupně v části, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu s návrhem na zaplacení částky 2.832.979,- Kč zamítl. Protože ohledně tohoto nároku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
2. Dovolání žalovaného
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalovaného. Ve vztahu k výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně napadenému prostřednictvím dovolání žalovaného), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o. s. ř. (srov. též usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Ve vztahu k části výroku I. týkající se nároku na vydání bezdůvodného obohacení v částce 2.832.979,- Kč, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalované se zamítá, není dovolání žalovaného přípustné, neboť konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) vychází ze závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201 376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C. H. Beck, 1994. s. 20-21). V souzené věci proto žalovaný nemůže napadnout dovoláním rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou byla žaloba zamítnuta, tj. ohledně částky 2.832.979,- Kč, neboť k podání dovolání není podmínka subjektivní přípustnosti dovolání splněna.
Přípustnost dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v částce 10.363.144,- Kč, tak může být založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je soudy řešena rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu dovolání žalovaného dospěl k závěru, že žalovaný uvádí následující právní otázky zásadního právního významu, které mají dle jeho názoru založit přípustnost podaného dovolání:
1) Pokud jsou úroky z prodlení placeny na základě pravomocného rozsudku, je možné se domáhat jejich částečného vrácení z titulu bezdůvodného obohacení?
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. též Krčmář, Z. in Drápal,
L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolatelem formulovaná otázka (byť by izolovaně pojímána mohla vyznít jakkoliv) však proti zaujatým závěrům odvolacího soudu nesměřuje. Odvolací soud totiž své rozhodnutí na závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, přestože mu bylo plněno na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nepostavil. Dovolatel přehlíží, že v souzené věci odvolací soud svou argumentaci postavil naopak na závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť mu žalobkyně poskytla peněžité plnění nad rámec povinností stanovených v pravomocných soudních rozhodnutích (konkrétně v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2003, č. j. 31 C 105/96-186, a ze dne 6. 12. 2005, č. j. 31 C 105/96-398). Z uvedeného důvodu dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil.
2) Může zaplacení úroků z prodlení (nad rámec uložené povinnosti) a jejich přijetí v dobré víře představovat uzavření dohody o způsobu úročení?
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3220/2010), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena, pokud se řešení dovolatelem předestřené právní otázky (byť jakkoliv významné z hlediska obecné rozhodovací praxe) nemůže promítnou do poměru účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolatelem předestřená otázka případného uzavření dohody o způsobu úročení však tuto podmínku nenaplňuje. Dovolatel přehlíží, že pokud by mezi účastníky taková dohoda o způsobu úročení vůbec vznikla, jednalo by se o dohodu neplatnou podle §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006), příp. uzavřenou v omylu a tedy neplatnou podle §40a obč. zák. Dovolací soud tudíž uzavřel, že prostřednictvím vznesené otázky by žalovaný nemohl relevantně zpochybnit závěr odvolacího soudu o jeho platební povinnosti vůči žalobkyni. Nadto dovolací soud uvádí, že z pouhého poskytnutí plnění nelze dovozovat vůli k uzavření nové smlouvy (§43a odst. 1 obč. zák.). Při výkladu projevené vůle je totiž nutné vycházet z logiky věci a nelze předpokládat, že se potenciální smluvní strany při uzavření smlouvy logicky nechovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010). Skutečnost, že dlužník splácí svůj dluh, lze vykládat pouze tak, že dlužníkův projev vůle směřuje pouze a jen k zániku jeho dosavadní povinnosti a nikoliv k uzavření nové smlouvy, na jejímž základě by se navíc zavazoval k povinnosti další. S ohledem na předeslané dovolatelem podaný výklad zjevně odporuje představě logicky chovajícího se dlužníka a je rovněž absurdní, neboť za použití takového výkladu by každá osoba, která by přijala plnění, akceptovala pouze ofertu dlužníka k uzavření smlouvy, jež by byla současně právním důvodem plnění – v důsledku toho by se institut bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.) jevil zcela obsoletním. Z výše uvedených důvodů dovolací soud projednání dovolatelem předestřené otázky nepřipustil.
Protože žádná z dovolacích námitek žalovaného nemůže založit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věta první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
D. Důvodnost
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně do měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 2.832.797,- Kč v důsledku promlčení. Dospěl však k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
1. Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“
2. Pokud je oprávněným subjektem z bezdůvodného obohacení stát, je z hlediska vědomosti o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal rozhodující okolnost, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl ten státní orgán (popř. státní organizace), který stát zastupuje a jeho jménem jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98).
3. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, dospěl k závěru: „Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dovědět i dříve.“ Touto vědomostí přitom ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).
4. Podle §14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od 1. 7. 2002 (dále jen „zákona č. 219/2000 Sb.“) „[p]říslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení.“ V souladu s §14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. „[p]říslušná organizační složka průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k promlčení nebo zániku těchto práv.“ Ustanovení §14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. se uplatní i při vymáhání práva na vydání bezdůvodného obohacení.
5. Podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění účinném od 1. 1. 2006 (dále jen „zákona č. 166/1993 Sb.“) vykonává NKÚ „kontrolu hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti.“ Podle §4 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb. „[p]ři kontrole [Nejvyšší kontrolní úřad] prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné a hospodárné.“
6. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000, se podává, že „Nejvyšší kontrolní úřad [...] plní funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu se stávají toliko podnětem, případně podkladem pro další postup orgánů státní moci.“ Jak blíže (ve smyslu čl. 97 odst. 3 Ústavy České republiky) stanoví ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 166/1993 Sb., je výsledkem kontrolní činnosti kontrolní závěr, kterým se rozumí písemná zpráva obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole (srov. Filip, J. in Bahýľová, L. et al. Ústava České republiky. Komentář. Praha : Linde, 2010. s. 1323), resp. popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny (srov. op. cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000).
7. Na základě předeslaných úvah dospěl dovolací soud k závěru, že výše předeslané úvahy konstantní judikatury (viz část D. bod 3. tohoto rozhodnutí), podle které ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, se plně uplatní i v souzené věci, kdy je dovolatelkou nastolena otázka, zda se vědomost žalobkyně může odvíjet od okamžiku provedení kontroly jejího hospodaření NKÚ. Dovolací soud vychází z názoru, že kontrolní závěr NKÚ obsahuje jak popis jím zjištěných relevantních skutkových okolností, tak jejich právní hodnocení ústící v případný závěr o porušení zákonem stanovených povinností. Kontrolní závěr NKÚ tak může u organizační složky státu jako oprávněné zakládat vědomost ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. jen tehdy, pokud se příslušná organizační složka na základě takového kontrolního závěru dozví dosud neznámé skutkové okolnosti, bez nichž nelze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tak tomu může být např. za situace, kdy organizační složka státu na základě kontrolního závěru NKÚ zjistí, že její závazek vůči třetí osobě, byl bez jejího vědomí již v minulosti splněn jinou organizační složkou či zanikl započtením. Naopak z hlediska vědomosti organizační složky ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. nemá kontrolní závěr NKÚ význam, pokud takový závěr obsahuje pouze právní hodnocení vzniklého stavu, a to na základě stejných skutkových zjištění, jež byla známa i příslušné organizační složce státu. Tak je tomu i v souzené věci. Žalobkyni již dne 13. 12. 2004, kdy žalovanému poskytla částku o 2.832.979,- Kč vyšší, než činil soudem přiznaný nárok žalovaného, byly známy všechny rozhodné skutečnosti, na základě kterých mohla a měla uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tak z důvodu právní neznalosti neučinila a svého práva se začala domáhat až po té, co byla na právní stránku věci upozorněna kontrolním závěrem NKÚ, nemůže to mít vliv na její presumovanou vědomost (v souladu se zásadou neznalost zákona neomlouvá) a tedy ani na počátek běhu subjektivní lhůty ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. Uvedený závěr platí tím spíš, že z pozice oprávněné v takových případech vystupuje stát, který je narozdíl od „běžných“ adresátů právních norem vybaven k hájení svých zájmů širokým odborným aparátem finančně i personálně zajištěným ze státního rozpočtu (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, N 167/51 SbNU 65, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp.zn. IV. ÚS 1087/09, N 243/55 SbNU 349). Závěr odvolacího soudu o částečném promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je tudíž správný.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady prokazatelně nevznikly. Žalovaný nemá dle §142 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů v souvislosti se svým dovoláním, neboť toto bylo odmítnuto. Žalovaný má však nárok na náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v řízení o dovolání žalobkyně rozhodováno o části nároku ve výši 2.832.979,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 46.980,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu