ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.94.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 94/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně AK cihelna, s.r.o., IČ 26885786, se sídlem v Boskovicích, Chrudichromská 3, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem AK Bezucha, Klimeš, Stratil v.o.s., se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/71, proti žalované R. K. , zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 548/44, o zaplacení částky ve výši 239.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 EC 8/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 3. 2011, č.j. 69 Co 6/2011-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ondřeje Masopusta, advokáta zastupujícího žalovanou.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 11. 2009 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 239.750,- Kč. Uvedla, že žalovaná měla jako osobní známá statutárního orgánu žalobkyně přístup k jejímu bankovnímu účtu a dispoziční oprávnění se složenými finančními prostředky. Dne 24. 11. 2003 vybrala žalovaná z účtu společnosti v hotovosti částku 124.000,- Kč, dne 25. 11. 2003 nejprve v dopoledních hodinách částku 124.000,- Kč a později částku 199.000,- Kč, dne 26. 11. 2003 nejprve v dopoledních hodinách částku 78.000,- Kč a následně částku 199.000,- Kč, dne 28. 11. 2003 nejprve v dopoledních hodinách částku 36.000,- Kč a následně částku 199.000,- Kč; celkem tedy částku 959.000,- Kč. Žalovaná o těchto výběrech žalobkyni neinformovala a výběry zatajila. Protože žalobkyně nikdy k uvedeným výběrům nedala souhlas a neexistoval zde smluvní vztah, představuje vybraná částka 959.000,- Kč bezdůvodné obohacení. Žalobkyně však žalobou uplatnila jen nárok ve výši 239.750,- Kč.
Žalovaná učinila nesporným, že výběr uvedených finančních částek z bankovního účtu žalobkyně provedla. Namítla však, že tyto finanční prostředky byly vždy použity na úhradu závazků žalobkyně, mimo jiné i na úhradu nájemného za pronájem cihelny ve vlastnictví žalované a jejího manžela. Podotkla, že tyto transakce byly žalobkyní odsouhlaseny a pokud by žalobkyně s výběry nesouhlasila, mohla žalované kdykoliv dispoziční oprávnění odebrat. Dále uvedla, že proti její osobě bylo zahájeno v této souvislosti trestní stíhání u PČR, SKPV TO Olomouc pod sp. zn. ČTS: PMS-272/TČ-2008-96, které však bylo skončeno odložením, neboť nebyl prokázán úmysl žalované. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení, když uvedla, že žalobkyně by si výběru finančních částek, resp. rozporu v účetnictví musela všimnout nejpozději do konce června roku 2004 při sestavování daňového přiznání daně z příjmu právnických osob za rok 2003.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 22 EC 8/2009-77, žalobu v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná bez souhlasu žalobkyně v období od 24. 11. 2003 do 28. 11. 2003 opakovanými výběry z účtu žalobkyně získala částku 959.000,- Kč, přičemž o těchto výběrech žalobkyni ani neinformovala. Naproti tomu odmítl tvrzení žalované, že by mezi ní a žalovanou byla uzavřena nájemní smlouva a že by vybírané finanční částky byly započítávány proti dluhu žalobkyně na nájemném. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Uvedl však, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.), když za počátek běhu promlčecí doby označil den 30. 6. 2004, kdy žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání za rok 2003, kterému předcházelo zpracování účetních transakcí, účetní rozvahy, výsledky hospodaření, účetní předvaha a inventarizace účtů. Jestliže za dané situace byla žaloba podána až dne 2. 11. 2009, je právo žalobkyně promlčeno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, č.j. 69 Co 6/2011-113, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002 uvedl, že za počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je nutno označit den, kdy si žalobkyně mohla učinit dostatečně pravděpodobný závěr o tom, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, v jakém rozsahu a kdo se bezdůvodně obohatil. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že dne 30. 6. 2004, muselo být s ohledem na výsledky dokazování žalobkyni známo, že žalovaná v rozhodném období od 23. 11. 2003 do 28. 11. 2003 provedla neoprávněné výběry bankovního účtu v celkové výši 959.000,- Kč. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně je v důsledku marného uběhnutí subjektivní promlčecí doby dne 30. 6. 2006 promlčeno. Nad rámec uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že i pokud by přistoupil na námitku žalobkyně, podle níž nebylo v řízení prokázáno podání daňového přiznání za rok 2003 ke dni 30. 6. 2004, bylo by třeba uvažovat tak, že žalobkyně, resp. její statutární orgán se o bezdůvodném obohacení žalované dozvěděl nejpozději v roce 2004. V takovém případě by den, od něhož by bylo možné nejpozději počítat běh promlčecí doby, představoval 31. 12. 2004 s tím, že dvouletá promlčecí doba by uplynula marně dne 31. 12. 2006, neboť k podání žaloby došlo až dne 2. 11. 2009, takže i za takové situace by bylo právo žalobkyně promlčeno.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) za počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je třeba považovat den, kdy se oprávněný skutečně prokazatelným způsobem dozví, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, a nelze tudíž vycházet jen z vědomosti předpokládané; žalovaná mohla provádět výběry hotovosti z účtu žalobkyně a ta si proto nemohla být vědoma toho, zda jsou výběry oprávněné či nikoliv – z uvedeného důvodu nelze vázat vědomost žalobkyně na pouhou skutečnost výběru finančních prostředků žalovanou,
b) rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, která vychází z názoru, že námitku promlčení může legitimně uplatnit pouze účastník v dobré víře (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 208, sp. zn. II. ÚS 519/08), neboť žalovaná zjevně při výběru peněžních částek v dobré víře nebyla; odvolací soud se s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zopakovala, že měla k účtu žalobkyně přístup a dispoziční právo právě z důvodu, že žalobkyně v roce 2003 užívala cihelnu v Boskovicích v jejím vlastnictví a bylo třeba z účtu hradit nájemné. K námitce promlčení pak dále uvedla, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením soudů nižších stupňů. Poznamenala, že jednatel žalobkyně, který se účastnil zpracování podkladů pro podání daňového přiznání byl sám ekonom a daňový poradce, takže si musel být ke dni 30. 6. 2004, kdy bylo podáno daňové přiznání, vědom uvedených transakcí. V této souvislosti žalovaná odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4545/2010, který dovolání žalobkyně v obdobné věci a s obdobnou právní argumentací odmítl. Dále sdělila, že jednatel žalobkyně byl v souvislosti s podnikáním žalobkyně odsouzen za trestný čin, čímž zanikly i předpoklady pro to, aby nadále zastával funkci jednatele žalobkyně, což svědčí o poměrech v žalující společnosti. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl pro nedostatek zásadního právního významu.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost uvádí, že podle výpisu obchodního rejstříku nemá žalobkyně (v rozporu se zákonem) zapsaného žádného jednatele, který by jako statutární orgán za společnost jednal. Důvody pro ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 2 o. s. ř. však nejsou dány, neboť dovolatelka je zastoupena advokátem zmocněným na základě platné plné moci ze dne 10. 10. 2011 založené na č.l. 142 (k tomu srov. Doležílek, in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 187; nebo Javůrková, N. in David, L. – Ištvánek, F. Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 117). Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009).
S přihlédnutím k obsahu dovolání dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelka uplatňuje následující otázky, které mají dle jejího názoru založit po právní stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:
Otázka posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (ad a)
Otázku běhu subjektivní promlčecí doby po právní stránce řešil Nejvyšší soud v obdobné věci a mezi shodnými účastníky již ve svém usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010. V citovaném rozhodnutí uvedl, že v ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Přitom platí, že ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), dochází již samotným přijetím tohoto plnění; okolnost, jak s takto získaným majetkovým prospěchem obohacený později naloží, rozhodná není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98). Od těchto právních závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci neodchýlil. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě, která se obohatila, žalobkyně vědomost nabyla prokazatelně ke dni 30. 6. 2004, případně 31. 12. 2004, jak dokládá i samotné vyjádření statutárního orgánu žalobkyně učiněné v rámci trestního oznámení, resp. protokolu o trestním oznámení. Námitky žalobkyně, že k tomuto datu na její straně prokazatelná vědomost o bezdůvodném obohacení nebyla, jsou tudíž námitkami směřujícími nikoliv proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však žalobkyni dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž by mohla napadat správnost skutkových zjištění, není k dispozici. Uvedené námitky proto nemohou založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy ani přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka absence dobré víry jako předpokladu legitimního uplatnění námitky promlčení na straně žalované (ad b)
Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka dobré víry jako předpokladu uplatnění námitky promlčení ze strany žalované nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť žalobkyně námitky týkající se této otázky neuplatnila v rámci odvolacího řízení. Za takové situace ovšem nedochází k porušení ústavně zaručeného principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí na straně dovolatelky a naopak se plně uplatní závěr konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 22 EC 8/2009, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku ve výši 239.750,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012; srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu