ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.945.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 945/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. V. R., a 2. Mgr. A. R., zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, 602 00 Brno, Pellicova 25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2011, sp. zn. 38 Co 317/2011, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 3/92-433 (žalobkyně J. T., zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, 600 00 Brno, Ponávka 2, proti žalovaným Václavu Ráblovi a Mgr. Aleně Ráblové, zastoupeným JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, 602 00 Brno. Pellicova 25, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 3/92, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 5. 2011, č. j. 31 C 3/92-433. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyní do 15 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání věci (podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), a to žalovaná A. R. spoluvlastnického podílu (1/2) domu č. p. v katastrálním území B. (část obce B.) a pozemků parc. č. 1589, 1591 a 1592/1 v katastrálním území B. (zapsaných na listu vlastnictví č. 961 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj – katastrální pracoviště Brno) a také oba žalovaní V. R. a A. R. spoluvlastnický podíl (1/2) domu č. p. v katastrálním území B. (část obce B.) a pozemků parc. č. 1589, parc. č. 1591 a parc. č. 1592/1 v katastrálním území B. (část obce B.). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 32.214 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že státu se náhrada placených nákladů tohoto řízení nepřiznává.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2011, sp. zn. 38 Co 317/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 19. 5. 2011, č. j. 31 C 3/92-433, změněn tak, že žalovaní jsou povinni uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní dohodou o vydání nemovitostí (podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), a to žalovaná A. R. spoluvlastnického podílu (1/3) domu č. p. v katastrálním území B. (zapsaných na listu vlastnictví č. 961 pro uvedené katastrální území) a pozemků parc. č. 1589, parc. č. 1591 a parc. č. 1592/1 v katastrálním území B. a také oba žalovaní V. R. a A. R. spoluvlastnického podílu (1/3) domu č. p. v katastrálním území B. a pozemků parc. č. 1589, parc. č. 1591 a parc. č. 1592/1 v katastrálním území B. (zapsaných na listu vlastnictví 961 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj – katastrální pracoviště Brno). Byla však zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se domáhala, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, a to žalované A. R. ideální šestiny (1/6) v žalobě žalobkyně uvedených nemovitostí a oběma žalovaným Václavu R. a A. R. pak ideální šestiny uvedených nemovitostí v katastrálním území B. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl pak potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady placených nákladů tohoto řízení státem. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu těchto nákladů 14.178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je částečně důvodné.
Odvolací soud s poukazem na výsledky zjištění učiněných v tomto soudním řízení byl toho názoru, že žalobkyně je v tomto sporu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když odstupní a darovací smlouvou ze 16. 4. 1948 nabyla původní pozemek parc č. 1087 (o výměře 2.959 m²) v katastrálním území K., který však byl vyvlastněn výměrem bývalého Okresního národního výboru Brno z 19. 9. 1951, zn. XI-462-3/9-1951, a to včetně rozestavěného rodinného domu se suterénem; k vyvlastnění došlo podle §20 odst. 1 zákona č. 280/1949 Sb. (ve spojení s ustanovením §40 a násl. vládního nařízení č. 93/1950 Sb.) a to pro Bytový podnik města Brno. Odvolací soud byl toho názoru, že se vyvlastnění týkalo i stavby, která měla charakter rodinného domku, přičemž šlo o volně stojící rodinný domek se suterénem, v němž byly zřízeny dvě kancelářské místnosti, sklep a prádelna. Měl proto odvolací soud za to, že je v tomto případě dán restituční důvod na straně žalobkyně podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nebyl tu však dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobkyni byla vyplacena stanovená náhrada (v částce 491.000 Kč před peněžní reformou z roku 1953), takže tu nešlo o vyvlastnění bez vyplacení náhrady.
Odvolací soud měl rovněž za to, že oba žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona ač. 87/1991 Sb., když nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, získali rodiče žalované A. R. od státu smlouvou, která byla uzavřena bez tehdy potřebného souhlasu nadřízeného správního orgánu (podle dříve platného předpisu o správě národního majetku), a ti je pak kupní smlouvou z 20. 3. 1984 převedli co do jedné ideální poloviny na A. R. (svou dceru) a na V. R. (svého zetě) a darovací smlouvou z 19. 5. 1988 rovněž z jedné ideální poloviny jen na A. R.
Na podkladě výsledků zjištění učiněného v tomto soudním řízení však odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že v rozsahu jedné ideální třetiny ve vztahu k celku nejsou žalovaní A. R. a V. R. povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když tuto ideální třetinu právní předchůdci žalovaných nenabyli od státu, nýbrž od fyzické osoby – A. V.; v tomto smyslu neshledal tedy odvolací soud žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání nemovitostí i co do tohoto spoluvlastnického podílu.
Odvolací soud pokládal rovněž za doloženo, že žalobkyně vyzvala oba žalované v zákonné lhůtě k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se zabýval také otázkou, zda rodinný dům č. p. stojící na pozemku parc. č. 1589 v katastrálním území B., ztratil či neztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; na základě znaleckého posudku znalce Ing. Stanislava Buchty dospěl odvolací soud k závěru, že „v době po převzetí uvedené stavební nemovitosti tu nedošlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru nemovitosti“, neboť tu nedošlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že vyhověl požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovaných k uzavření dohody o vydání nemovitostí v rozsahu 2/3 těchto nemovitostí (ve vztahu k celku) a ohledně zbývající jedné ideální třetiny těchto nemovitostí žalobu žalobkyně zamítl.
Věcně správným byl odvolacím soudem shledán výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení placených v tomto řízení ze státních prostředků, když u žalobkyně i u žalovaných jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 12. 2011 doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo podáno u soudu prvního stupně dne 21. 12. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 12. 2011 (sp. zn. 38 Co 317/2011 Krajského soudu v Brně) i rozsudek soudu prvního stupně z 19. 5. 2011, č. j. 31 C 3/92-433 Městského soudu v Brně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ohledně povinnosti žalovaných vydat žalobkyni 2/3 předmětných nemovitostí a ohledně povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť v této právní věci soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější dva zamítací rozsudky zrušil.
Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali jednak, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Za vadu řízení pokládají dovolatelé to, že si soudy obou stupňů neobstaraly srovnávací sestavení parcel, popřípadě snímek katastrální mapy či geometrický plán, aby mohlo být správně posouzeno, zda předmětem vydání tu nejsou i stavby postavené před odnětím nemovitostí žalobkyni.
Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů, trvají dovolatelé na tom, že v této právní věci soudy obou stupňů nedospěly k tomu, že „žalobkyně není aktivně legitimována a žalovaní nejsou pasívně legitimovaní“, jak to v řízení stále uplatňovali žalovaní. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že žalobkyni byl odňat rodinný dům a že šlo o osobní vlastnictví k nemovitosti; soudy tu zcela pominuly skutečnost, že tu šlo o tzv. černou stavbu domu, když žalobkyni byla povolena pouze stavba zahradního domku; stavba tu tedy neměla mít charakter rodinného domu, když se jednalo o stavbu nepovolenou, která nemohla požívat žádné právní ochrany; uváděná skutečnost vyplývala, podle názoru dovolatelů, např. již z rozhodnutí bývalého Krajského národního výboru v Brně z 21. 2. 1952, zn. XI/2-711.2-21/2-1952, na něž žalovaní poukazovali v tomto soudním řízení, a to jako na výměr, který je platný a účinný, a tedy, podle názoru dovolatelů i pro soud závazný. Dovolatelé dovozovali, že podle tehdy platné právní úpravy i podle tehdejší soudní judikatury „rodinným domkem mohl být pouze dům s dvěma případně třemi byty, ale nemohl jím být dům, ve kterém byly dvě kanceláře“. Nešlo tu tedy o dům v osobním vlastnictví, požívající ochrany osobního vlastnictví, jak nesprávně dovodil odvolací soud v této právní věci ve svém rozhodnutí z 10. 11. 2011. Žalobkyně nad to obdržela ze vyvlastněné nemovitosti plnou náhradu, takže podle názoru dovolatelů by bylo „nemravné, aby žalobkyni byly vydány nemovitosti, které dostala celé zaplaceny“.
Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali, že trvají nadále na tom, že nejsou v této právní věci pasívně legitimování, když tu k nabytí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, právními předchůdci žalované A. R. od státu v roce 1961 nebylo zapotřebí souhlasu nadřízeného správního orgánu k převodu nemovitosti orgánem převádějícím, a to s ohledem na zákon č. 65/1951 Sb., zejména na jeho ustanovení §2 odst. 2, podle něhož přivolení k převodu podle §1 zákona č. 65/1951 Sb. nabylo třeba, převáděl-li se nebo pronajímal národní majetek. Šlo také u smlouvy ze 16. 6. 1961 o smlouvu, podle níž veškeré výlohy a poplatky spojené s uzavřením, vyhotovením a knihovním provedením smluv hradila strana kupující, přičemž faktická kupní cena představovala částku pod 100.000 Kč, takže souhlas tehdejšího národního výboru k převodu nebyl zapotřebí s ohledem na ustanovení článku 25 odst. 3 písm. b) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1958 Úředního listu.
Přípustnost dovolání dovolatelů, směřující proti potvrzujícímu výroku soudu prvního stupně, týkajícího se uzavření dohody o vydání dvou ideálních třetin nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení, bylo třeba posoudit (jak to uváděli i dovolatelé) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Bylo tu třeba přihlížet k dosavadnímu průběhu řízení v této právní věci, v němž soud prvního stupně vydal dne 17. 6. 1997 a 8. 6. 2006 rozsudky o zamítnutí žaloby žalobkyně, ale oba tyto rozsudky byly zrušeny usnesením odvolacího soudu z 19. 5. 2000 a z 15. 5. 2009 (sp. zn. 38 Co 429/2006 Krajského soudu v Brně) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali jednak dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a také dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
V rozhodnutích uveřejněných pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil v průběhu řízení (a nikoli až při rozhodování) a jestliže tento nesprávný postup vedl k odnětí možnosti účastníku řízení (především tomu účastníku řízení, který pak byl dovolatelem v řízení o dovolání) účastnit se jednání před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v řízení o této právní věci nebyla však vada řízení tohoto druhu shledána.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 1, §3 odst. 1, §4 odst. 2, §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. spočívá zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, je-li to v zákoně výslovně stanoveno, ale také šlo-li o důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona ač. 87/1991 Sb., pokud je tato osoba státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví od státu, není osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz č. 34/1993, str. 118/252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.
Protože §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví jako základní povinnost vydání věci, potom především ke splnění této právní povinnosti směřuje žalobní návrh uplatněný u soudu oprávněnou osobou (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), když její nároky nebyly povinnou osobou uspokojeny uzavřením dohody (srov. §34/1993, str. 114/248/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát i vyvlastněním bez náhrady [písm. j) uvedeného ustanovení], popřípadě vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna [písm. i) citovaného ustanovení].
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (srov. k tomu č. 34/1993, str. 105/239/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se rozumí převzetí držby věci a to i držby neoprávněné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 9. 1998, II. ÚS 96/97 (uveřejněném pod č. 94 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a odkazujícím na nález Ústavního soudu ČR z 18. 2. 1997, I ÚS 23/97, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 10 téže Sbírky) byl zaujat právní závěr, podle něhož „soudy jsou oprávněny zkoumat okolnosti spojené s vydáním správních aktů (vydaných např. v letech 1952 – 1955), existuje-li právní skutečnost, která zakládá hmotněprávní předpoklad pro důvodné uplatnění restitučního nároku [zejména podle ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích]; k problematice restitučních předpisů je nutnost přistupovat jako k předpisům speciálním v systému právních předpisů České republiky“.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se podle tohoto zákona nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
O zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat jen tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitostí. Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby (k těmto závěrům dospěl odvolací soud např. v evidovaném rozhodnutí 2 Cdon 1770/96 Nejvyššího soudu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud v tomto případě dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2011 (sp. zn. 38 Co 367/2011 Krajského soudu v Brně), vycházejícím i ze závěrů předchozích rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v téže právní věci, zejména z usnesení z 15. 5. 2009 (sp. zn. 38 Co 429/2006 Krajského soudu v Brně), posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil; týká se to zejména výsledného závěru odvolacího soudu v jeho rozsudku z 10. 11. 2011, že tu je dán restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. [v souvislosti s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona], uplatněný vůči povinným osobám podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo tedy shledáno u rozhodnutí odvolacího soudu z 10. 11. 2011, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, že by šlo o rozhodnutí nesprávné, jež bylo na místě zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Lze ještě poukázat na to, že obsahovalo-li dovolání dovolatelů i výtky nesprávnosti skutkových zjištění v tomto soudním řízení, výtky údajného nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu nemají oporu v provedeném dokazování, pak dovolací soud vycházel při posuzování těchto výtek z výkladových právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž se uvádělo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy v tomto případě neshledal dovolání dovolatelů, byť i šlo o dovolání přípustné, dovoláním důvodným a přikročil k jeho zamítnutí podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu