ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.978.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 978/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Staré Město čp. 545, s. r. o. , IČ 2844 5601, Praha-Staré Město, Ovocný trh 2/580, zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Ovocný trh. č. 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 58 Co 149/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 222/2009 (žalobce Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, proti žalované společnosti s ručením omezeným Staré Město čp. 545, IČ 2844 5601, zastoupené Mgr. Tomášem Horákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Ovocný trh č. 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka v řízení /na straně žalobce/ JAS-export import, s. r. o. , IČ 4530 7709, Praha 1, Železná 5/545, zastoupeného Mgr. Renátou Tunklovou, advokátkou, 301 00 Plzeň, Františkánská č. 7), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího města, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 222/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 12. 2010, č. j. 30 C 222/2009-60. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedeného žalobce, domáhajícího se, aby bylo určeno, že je vlastníkem ideálních 15/36 budovy čp. 545, postavené na pozemku parc. č. 549, jakož i tohoto pozemku parc. č. 549 v katastrálním území S. (obec P.). Žalujícímu městu a vedlejšímu účastníků řízení JAS-export import bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované spolčenosti s ručením omezeným 21.200,- Kč na úhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobce) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 6. 2011, sp. zn. 58 Co 149/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 12. 2010, č. j. 30 C 222/2009-60, a to tak, že bylo určeno, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem ideálních 15/36 budovy čp. 545 a 15/36 pozemku parc. č. 549 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 3987 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci 56.160,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce 54.655,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal odvolání důvodným, když byl toho názoru, že soud prvního stupně v tomto řízení sice správně zjistil skutkový stav, ale nesprávně jej posoudil po právní stránce.
Odvolací soud měl především za to, že soud prvního stupně „nebral v úvahu restituční předpisy, ani související spor (řešený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 130/2001) ohledně spoluvlastnického podílu na týchž nemovitostech“; opomenut byl zejména právní závěr dovolacího soudu z 31. 8. 2005 (30 Cdo 1252/2005 Nejvyššího soudu) „ohledně vyloučení možnosti uplatnění nároku právní předchůdkyně žalované společnosti s ručením omezeným (jíž byla C. F. d. F.) podle obecných předpisů, pokud tato právní předchůdkyně splňovala předpoklady pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když tato uvedená osoba byla (v souladu s ustanovením §3 zákona č. 87/1991 Sb.) v rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) státní občankou České republiky. Pokud tedy svůj nárok neuplatnila podle uvedeného restitučního předpisu, nemohla se již domáhat svého vlastnického práva podle obecných předpisů (v daném případě cestou nesporného dědického řízení, vedeného u Obvodního soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 79/2003); k obnově vlastnického práva zůstavitele i jeho dědičky tu nemohlo dojít. Na majetek nabytý státem v daném případě, kdy stát převzal vlastnické právo k podílu původního vlastníka Dr. B. F v roce 1966 (výměrem finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru Praha 1 z 25. 4. 1966), bylo třeba pohlížet jako na majetek státu. Šlo tu především o obytný dům a o pozemek, na němž se tento dům nachází, tyto nemovitosti spravoval Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 1 a pak jeho právní nástupce Bytový podnik Praha 1, takže tu byly splněny předpoklady podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod tohoto vlastnictví na Hlavní město Prahu.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobě žalujícího města v plném rozsahu vyhověl.
Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 27. 7. 2011 advokátce, která žalovanou společnost s ručením omezeným v řízení zastupovala a dovolání ze strany této dovolávající se společnosti (Staré Město čp. 345, s. r. o.) bylo podáno u soudu prvního stupně dne 26. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel podal své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu a navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 6. 2011 (sp. zn. 58 Co 149/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání bylo co do jeho přípustnosti poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným ve svém dovolání vytýkala rozsudku odvolacího soudu zejména to, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že vlastnictví k domu čp. 545 a k pozemku parc. č.449 v katastrálním území S. svědčí v celém rozsahu žalujícímu Hlavnímu městu Praze, nevyjímaje vlastnictví ideálních 15/36, svědčících žalované s ručením omezeným, a to bez ohledu na zápis vlastnictví sporného podílu v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha) na listu vlastnictví č. 398 pro katastrální území S. (obec P.).
V dalším doplnění dovolání uvedený dovolatel také zdůrazňoval, že podle jeho názoru je nepochybné, že se stát v tomto případě nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, když tu nenastala žádná právní skutečnost, na jejím základě by vlastnictví na stát přešlo či bylo převedeno; nebyl-li stát vlastníkem, nemohlo objektivně dojít k přechodu vlastnictví na žalobce na základě jakéhokoli ustanovení zákona o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Odvolací soud ve svém rozsudku nesprávně rozšiřuje okruh způsobů pozbytí vlastnictví o neuplatnění vlastnického práva cestou restitučních předpisů ve stanovené lhůtě. Lhůta pro uplatnění vlastnictví podle zákona č. 87/1991 Sb. však končila (primárně) dnem 1. 10. 1991, přičemž k přechodu vlastnictví státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo již ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991.
Ve vyjádření žalujícího Hlavního města Prahy k dovolání žalované společnosti s ručením omezeným bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce nemá dovolání žalovaného v daném případě náležitosti řádného dovolání (když v něm není uvedeno podrobněji z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadá a které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodnosti dovolání), neboť dovolatel ve svém dovolání uvádí pouze odkaz na zákonné ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu“ a také „z procesní opatrnosti uvádí, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Žalobce je i toho názoru, že toto dovolání je „podáno neoprávněnou osobou, „ když žalovaná společnost nemá vlastně žádný základní kapitál alespoň ve výši 20.000,- Kč (srov. §108 obchodního zákoníku), neboť u žalované společnosti s ručením omezeným je jen „vklad jediné společnice C. F. d. F. 4.748.000,- Kč, což odpovídá podle znaleckého posudku z 12. 2. 2008 obvyklé ceně spoluvlastnického podílu ideálních 15/36 v tomto případě“ (žalobce ostatně z uvedeného důvodu „podal návrh na zrušení uvedené společnosti s likvidací“). Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukazoval dále na to, že žalující město odvozuje důvodně své vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, od ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když předmětné nemovitosti „se nacházejí v katastrálních územích P. a nepřešly do vlastnictví obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb.“. Ve dvou rozsudcích dovolacího soudu, vydaných v souvislosti s touto právní věcí, byl pak zaujat právní závěr, který je v této právní věci rozhodující, a to že mohla-li C. F. d. F. uplatnit nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. splňovala-li podmínku uvedenou v §3 citovaného zákona) vylučovala by existence tohoto zákona, aby majetkové právo uplatnila podle obecných předpisů!. V této právní věci není, podle názoru žalobce, podstatné, zda byly splněny podmínky uvedené v §453 odst. 2 občanského zákoníku, tj. zda spoluvlastnický podíl na nemovitosti přešel před rokem 1989 na stát na základě platného právního titulu či bez právního důvodu. Co do souvislosti s řízením o dědictví po zůstaviteli Dr. B. F., dovozoval žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované společnosti s ručením omezeným, že je třeba konstatovat, že tento zůstavitel nebyl již ke dni své smrti vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, takže nemohla C. F. d. F. nabýt tento podíl děděním po něm a nemohla jej vložit do základního kapitálu žalované společnosti s ručením omezeným. Pokud by se C. F. d. F. k předmětnému spoluvlastnickému podílu, stala jeho vlastníkem až k datu účinnosti dohody o vydání tohoto podílu či právní mocí rozhodnutí soudu o vydání tohoto podílu, přičemž k tomuto v daném případě nedošlo a stát zůstal vlastníkem podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, až do 24 5. 1991, kdy nemovitosti předly podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce.
Také ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení k dovolání žalovaného bylo poukazováno na to, že toto dovolání nemá odpovídající náležitosti dovolání, když např. „pouhá citace textu §241a odst. 2 občanského soudního řádu v tomto dovolání není řádným uplatněním dovolacího důvodu“; lhůta stanovená v §241b odst. 3 občanského soudního řádu je pak lhůtou, jejímž marným uplynutím se i odstranitelné vady dovolání stávají vadami neodstranitelnými a dovolání už by tu, dovozoval vedlejší účastník tohoto řízení, nemohlo být pozdějším doplněním uvedeno do náležitého stavu (specifikaci dovolacích důvodů provedl žalovaný totiž v tomto případě nikoli ve svém podaném dovolání z 27. 9. 2011, ale až v pozdějším doplňujícím podání z 22. 10. 2011).
Přípustnost dovolání dovolatele v tomto případě je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel v daném případě uplatňoval jako dovolací důvod, že řízení, v této právní věci, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
V rozhodnutích uveřejněných pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se vadný postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a to zejména tak, že tímto vadným postupem došlo k odnětí možnosti účastníku řízení (jmenovitě dovolateli) jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu nelze v daném případě vadu tohoto druhu shledat v postupu některého ze soudů obou stupňů v průběhu řízení o této právní věci.
Dovolatel dále uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §1 a §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto u určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („v rozhodném období“) v rozporu se zásadami v tomto ustanovení uvedenými.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky, tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují tyto podmínky: a) jsou v jejich katastrálních územích, b) jsou ve vlastnictví České republiky, c) právo hospodaření k nim náležíí organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, a d) nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k předpisům o ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že „ oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy“.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jeho zániku došlo před 25. 2. 1948 zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že „restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 6. 2011 (sp. zn. 58 Cdo 140/2001 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v základní otázce tohoto sporu v podstatě z týchž právních závěrů, řešil tuto právní otázku podle nesprávného právního předpisu, nebo, že by si aplikovaná ustanovení právních předpisů nesprávně vyložil (když přihlížel i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány).
Pokud pak byly v dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezeným obsaženy i výtky neúplnosti skutkových zjištění, vadného hodnocení provedeného dokazování či vycházení soudu ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, vycházel dovolací soud při posuzování těchto výtek ze závěrů rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo vyloženo“ Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dovolací soud nedospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně posoudil projednávanou právní věc, když byl toho názoru, že uvedená C. F. žalované společnosti s ručením omezeným „nemohla podíl na předmětných nemovitostech nabýt do svého vlastnictví cestou dědického řízení, když tu neuplatnila řádně restituční nárok, nemohla se tedy stát podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí (podílu na nich), které zůstaly ve vlastnictví státu; nemohla je tedy vložit do základního jmění žalované společnosti“; odvolací soud také opodstatněně vycházel z toho, že nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, nepřešly do vlastnictví obcí podle ustanovení §2zákona č. 172/1991 Sb.
Přikročil proto dovolací soude svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolávající se společnosti s rušením omezeným, a to podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, když toto dovolání bylo sice přípustné, ale nebylo dovoláním důvodným.
Uvedená dovolatelka nebyla v řízení v dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených v tomto dovolacím řízení žalujícím městem a vedlejším účastníkem řízení použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů, vynaložených na vyjádření k dovolání žalované, žalobci ani vedlejším účastníků řízení nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání, rekapitulujících v podstatě to, co již bylo žalobcem a vedlejším účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu