ECLI:CZ:NS:2012:28.ND.116.2012.2
sp. zn. 28 Nd 116/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing a.s., IČ: 63998980, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, proti žalovanému R. S. , IČ: 75954052, podnikateli s místem podnikání ve Frýdku-Místku, Třanovského 382, o zaplacení částky 120.946,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 ECm 22/2010, o návrhu žalovaného na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 ECm 22/2010 se nepřikazuje Krajskému soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze předložil dne 10. 4. 2012 Nejvyššímu soudu shora uvedenou věc s návrhem žalovaného na delegaci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2011 (č. l. 23). Žalovaný návrh odůvodnil tak, že v obvodu Krajského soudu v Ostravě navrhovaného k delegaci má své bydliště, že žalobkyně má v Ostravě svou regionální pobočku, a že se v obvodu Krajského soudu v Ostravě převážně nacházejí důkazní prostředky. Z uvedených důvodů měl za to, že Krajský soud v Ostravě by věc projednal hospodárněji a rychleji.
Žalobkyně ve svém vyjádření podaném dne 6. 3. 2012 (č. l. 59) s navrhovaným přikázáním věci z důvodu vhodnosti nesouhlasila. Uvedla, že veškeré navržené důkazy spočívají v listinné podobě a nelze tudíž mít za to, že by jejich provedení u jiného soudu bylo vhodnější. Dále uvedla, že sídlo žalobkyně, jakož i umístění všech rozhodných listin v archivu je právě v obvodu Městského soudu v Praze.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. „věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.“
Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. je typicky existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně. Přikázáním věci jinému soudu, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny uvedené podmínky, by došlo k porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 222/1996, N 97/6 SbNU 201, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU 281).
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.) vycházel z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že v souzené věci doposud nebylo prováděno dokazování, že žalobkyně svá skutková tvrzení opírá o doložené listinné důkazy (tj- leasingovou smlouvu, přílohu k leasingové smlouvě, všeobecné smluvní podmínky, splátkový kalendář, protokol o předání a převzetí vozidla, výpověď smlouvy, konečné finanční vyúčtování, protokol o odebrání vozidla, faktury aj.), a že námitky vznesené žalovaným se týkaly především výkladu leasingové smlouvy s tím, že důkazní návrhy z jeho strany doposud učiněny nebyly.
Za dané situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že návrh žalovaného není důvodný.
Z návrhu ani z obsahu spisu nelze dovodit, že by věc mohla být Krajským soudem v Ostravě projednána hospodárněji a rychleji. Pouhá skutečnost, že žalovaný má bydliště v obvodu soudu navrženého k přikázání věci (v daném případě Krajského soudu v Ostravě), důvod pro přikázání věci tomuto soudu ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. nezakládá, neboť samotná zákonná ustanovení §84 in fine ve spojení zejména s §87, §88 a §89a o. s. ř. výslovně připouští možnost žalovat subjekt i u jiného než obecného soudu určeného podle bydliště, místa podnikání či sídla žalovaného (§85 o. s. ř.). S ohledem na výsledky dosavadního řízení se dále Nejvyšší soud ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že těžiště dokazování bude s největší mírou pravděpodobnosti spočívat v provádění listinných důkazů předložených žalobkyní. V tomto směru neměl Nejvyšší soud důvod pochybovat ani o pravdivosti vyjádření žalobkyně, že navržené listinné důkazy (dokumentace leasingové smlouvy) se nachází právě v obvodu Městského soudu v Praze, u něhož žalobkyně podala svou žalobu proti žalovanému. Opačná úvaha by totiž postrádala jakoukoliv logiku, neboť z přístupu žalobkyně k projednávané věci nelze dovodit snahu o obstrukce, ale naopak její zájem na projednání věci v nejkratší možné době. Nejvyšší soud rovněž přihlédl i k tomu, že žalovaný v dosavadním průběhu řízení sám důkazy nenavrhl a své námitky směřoval převážně do roviny právní, zejména výkladu ujednání leasingové smlouvy. Mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly delegaci vhodnou, tak Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. Proto návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu