ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1019.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1019/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. M. F. , zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti společnosti RAVIN HOLDING a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 26 71 86 69, zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Karolínská 661/4, PSČ 186 00, o přezkoumání výše vypořádání v penězích, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Cm 63/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 14 Cmo 218/2009-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit zúčastněné společnosti na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud nepřipustil změnu návrhu, jíž navrhovatel požadoval, aby bylo určeno, že doplatek na jednu akcii činí 2.746,- Kč a aby mu bylo zaplaceno za jednu akcii 2.746,- Kč (výrok I.), potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 54 Cm 63/2003-202, kterým tento soud zamítl „žalobu“ o určení, že vypořádání poskytnuté společností RAVIN HOLDING a. s., jako hlavním akcionářem při převzetí „základního“ jmění společnosti PPF investiční holding, a. s. (dále jen „společnost“), je nižší než přiměřené a že navrhovateli náleží právo na dorovnání v penězích ve výši 3.486,- Kč na jednu akcii (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu dovolání lze dovodit, že jej napadá v plném rozsahu, tj. včetně výroku I. o tom, že změna návrhu se nepřipouští a výroku III. o náhradě nákladů odvolacího rozhodnutí. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když přípustnost dovolání v tomto směru nelze z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. dovodit (viz např. – obdobně – usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 203/2003, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), proto je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé (výrok II.) může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že §220p odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nezakládá právo menšinových akcionářů podat žalobu o určení přiměřené výše vypořádání. Rozsáhle přitom argumentuje závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 (uveřejněném pod číslem 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), při výkladu ustanovení §183k obch. zák., kterými měl být podle dovolatele překonán dosavadní závěr Nejvyššího soudu k §220p odst. 4 obch. zák. vyjádřený v usnesení ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako jeho ostatní rozhodnutí dále citovaná – na jeho webových stránkách, na něž se odvolací soud odvolává.
Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010 vyslovil názor, že důvody, pro které výše uvedeným rozhodnutím připustil určovací žalobu podanou podle §183k odst. 1 obch. zák., nejsou dány v případě práva na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši podle §220p odst. 4 obch. zák. Nejvyšší soud totiž neshledal, že by úprava zániku tohoto práva vyžadovala takový výklad, jež by akcionáři umožnil kromě žaloby na plnění podat též určovací žalobu.
Od tohoto závěru neshledává Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dále podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti vadám řízení, jež předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatelem tvrzené procesní vady spočívající v „nespojení řízení“ a v nepřipuštění změny návrhu, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Právo navrhovatele na spravedlivý proces (konkrétně dovolatelem označené právo „vyslovit své námitky k meritu věci“) ostatně nebylo v řízení porušeno. Nepřipuštění změny návrhu v části, kterou navrhovatel žádal o určení výše doplatku na jednu akcii ve výši 2.746,- Kč, nemělo s ohledem na věcně správný názor odvolacího soudu o nepřípustnosti určovacího návrhu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Změna návrhu v části, kterou navrhovatel žádal o zaplacení 2.746,- Kč za jednu akcii, pak byla nepřípustným uplatněním nového nároku v odvolacím řízení ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř. K tomu dovolací soud poznamenává, že tvrzení dovolatele, že opožděná změna návrhu je „omluvitelná“ vzhledem ke změně judikatury, je nepřípadné, neboť soud prvního stupně ve věci meritorně rozhodl dne 19. ledna 2009 a v té době již byla známa judikatura Nejvyššího soudu k §220p odst. 4 a §220k obch. zák. – srov. např. usnesení ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005.
Důvod připustit dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být nemůže.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, 3.750,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 810,- Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 11. dubna 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu