ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1227.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1227/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně INFOLAND s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Tovačovského 92/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 49615394, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze - Vinohradech, Balbínova 223/5, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ Ing. M. K. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně TANARI a. s., identifikační číslo osoby 25087401, 2/ Léčebné lázně Jáchymov a. s. , se sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, PSČ 362 51, identifikační číslo osoby 29211808, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, 3/ České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, PSČ 110 00, a 4/ EPIS PRAHA, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Kučerové 173, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 25609271, zastoupené Mgr. Rostislavem Trávníkem, obecným zmocněncem, bytem v Hostivicích, Zimní 1581, PSČ 263 01, za účasti společnosti CADMORE LIMITED , se sídlem v Limassolu, Vasili Vryonidi 6, Gala Court Chambers, 1st floor, Flat/Office 101, 102, P.C. 3095, Kypr, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, opatrovnicí, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, PSČ 371 22, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 118/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 125/2009, 15 Cmo 126/2009-686, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 13 Cm 118/2005-629, ve znění usnesení ze dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Cm 118/2005-646, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 343,918.087,10 Kč jakožto pohledávky druhé třídy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. – V.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I., II., IV. a V. a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výše těchto nákladů činí 61.294,52 Kč, jinak jej potvrdil (výrok první), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý a třetí).
Žalobkyně napadla výrok první a třetí rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že pro skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž skutečným účelem smlouvy o úplatném převodu akcií společnosti KTP Quantum, a. s. uzavřené mezi Ing. J. M. (jako prodávajícím) a pozdější úpadkyní (jako nabyvatelkou) dne 17. září 1997 (dále jen „smlouva“) bylo vytvoření pohledávky za pozdější úpadkyní, stejně jako pro závěr, podle něhož stranám této smlouvy muselo být známo, že ztráta společnosti KTP Quantum, a. s. činí přibližně 40 milionů Kč, „není dán reálný podklad“, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění tohoto ustanovení), a přípustnost dovolání jejím prostřednictvím proto založit nelze.
Důvodná není ani výtka dovolatelky zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož uvedený účel smlouvy odporuje zákonu, a způsobuje tak neplatnost článku 6 smlouvy obsahujícího ujednání o smluvní pokutě podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), opírající se o argument, podle něhož na neplatnost právního úkonu (smlouvy) ve smyslu §39 obč. zák. nelze usuzovat ze způsobu či okolností, za nichž byla smlouva uzavřena.
To, že okolnosti, za kterých byla smlouva sjednána, mohou být pro posouzení její platnosti významné, se podává např. z rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Na to, že platnost ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích by měla být posuzována právě z pohledu okolností, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, upozornil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, podle níž závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě popírá zásadu smluvní volnosti, neboť je dle názoru dovolatelky „věcí účastníků smlouvy ... jakým způsobem stanoví svá práva a povinnosti z určité smlouvy a jakým způsobem jejich splnění následně zajistí“.
Jak totiž Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, též „smluvní volnost“ vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle ustanovení §39 obč. zák. a nelze dospět k závěru, podle něhož obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. K tomuto závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil v dalších rozhodnutích; za mnohá srov. rozsudky ze dne 25. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, či ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009. O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, ostatním účastníkům řízení však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu