ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1357.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1357/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Horizont marketing - finance - logistika, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou, se sídlem v Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 787 01, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6.440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 200/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 23 Co 526/2009-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. února 2007, č. j. 16 C 200/2005-61, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně (JUDr. Ivanu Hejlovi, správci konkursní podstaty úpadkyně TRANSPONAUTO, s. r. o.) 6,160.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 280.000,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům a „v jejich plném rozsahu“, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Brojí-li dovolatel i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku ve věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 280.000,- Kč s úrokem z prodlení, napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto v jeho prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je pak dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů tak napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným dovolatelem vytýkaná vada řízení, jež měla spočívat v tom, že soudy neodstranily tvrzené vady žaloby a rozhodly o uplatněném nároku, ačkoliv žalobce dostatečně nevylíčil všechny skutečnosti a předmět řízení tak zůstal „nevyjasněn“; tato tvrzená vada žádnou právní otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právě významným, nezahrnuje. Jakkoliv se dovolatel snaží formulovat obecnou otázku, ve skutečnosti pouze soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, spočívající v tom, že ve věci rozhodly, přestože žaloba neobsahovala (podle názoru dovolatele) potřebná skutková tvrzení.
Nehledě k tomu a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud podotýká, že žaloba – oproti názoru dovolatele – jím vytýkanými vadami netrpí. Původní žalobce uplatněný nárok odůvodnil tím, že žalovaný jakožto jednatel pozdější úpadkyně vybral z bankovních účtů pozdější úpadkyně finanční prostředky (jejichž výše, stejně jako forma a datum výběru, jsou v žalobě uvedeny) a tyto jí nepředal, ačkoliv šlo o prostředky pozdější úpadkyně a žalovaný k tomu byl povinen. Tato tvrzení i podle přesvědčení Nejvyššího soudu postačují k vymezení skutku, na jehož základě se původní žalobce domáhal zaplacení částky v celkové výši 6,440.000,- Kč s příslušenstvím; to, jak po právní stránce žalobce svůj nárok odůvodnil, je (z hlediska vymezení skutku) nepodstatné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 8, §10 odst. 3, §14 ods.t 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupkyně žalobkyně učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu