ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1569.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1569/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, PSČ 400 01, proti žalovanému JUDr. V. M. , jako správci konkursní podstaty úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státního podniku, identifikační číslo osoby 14798131, zastoupenému JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem, se sídlem v Plaňanech, Pražská 115, PSČ 281 04, za účasti 1/ Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 457 97 072, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce a 2/ CORSAIR (Luxembourg) N˚ 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 445/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 15 Cmo 92/2011-258, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. července 2011, č. j. 45 Cm 445/99-219, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě, kterou se žalobce (Ing. J. J.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státního podniku) za účasti 1/ Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce a 2/ CORSAIR (Luxembourg) N˚ 11 S. A., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, tak že:
1/ Z konkursní podstaty úpadce vyloučil parcelu č. 130/85, zapsanou na listu vlastnictví č. 387, pro obec a katastrální území Ch., okres B., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Beroun (bod I. výroku).
2/ Ve zbývající části, ohledně objektu bydlení se stavební parcelou č. 293, zapsaných na témže listu vlastnictví pro stejnou obec a katastrální území u téhož katastrálního úřadu (dále jen „sporné nemovitosti“), vylučovací žalobu zamítl (bod II. výroku).
Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a jinak jej zrušil a věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ohledně zamítavého výroku o věci samé oba soudy shodně uzavřely, že důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že žalovaný sporné nemovitosti v průběhu řízení vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je polemikou se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého vylučovací žalobě nelze vyhovět, není-li předmět vyloučení ke dni rozhodnutí soudu sepsán v konkursní podstatě úpadce. V závěru, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce nelze prostřednictvím vylučovací žaloby dle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vyloučit to, co v ní není sepsáno (co správce konkursní podstaty sám vyloučil před rozhodnutím soudu o vylučovací žalobě), jsou ovšem napadená rozhodnutí v souladu s letitou a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2005“). Důvod připustit dovolání za účelem prověření těchto ustálených judikatorních závěrů Nejvyšší soud nemá.
Dovolatel v dovolání sám argumentuje R 9/2005 (jež nesprávně označuje pod chybným číslem senátu jako rozhodnutí sp. zn. „23 Odo 604/2001“). Uvádí-li ovšem, že podle tohoto rozhodnutí může být vylučovací žaloba úspěšná i když právní důvod soupisu později odpadl, pak tím ve skutečnosti závěry obsažené v R 9/2005 zkresluje, neboť tam je jednoznačně uvedeno, že předpokladem takového úspěchu je okolnost, že předmět vyloučení zůstal sepsán v konkursní podstatě i poté, co důvod jeho soupisu odpadl. Závěrům obsaženým v R 27/2003 a R 9/2005 neodporují ani další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná dovolatelem v dovolání.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno a povinnost rozhodnout o těchto nákladech bude mít soud prvního stupně v konečném rozhodnutí).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za součást dovolacích nákladů dovolatele nebude možné pokládat část zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 5.000,- Kč. Žalobce (dovolatel) uhradil podle výzvy soud u prvního stupně opírající se o položku 23 odst. 6 Sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. č. l. 269 p. v.), na soudním poplatku z dovolání částku 10.000,- Kč (srov. č. l. 270). Ve světle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněném pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se ovšem pro spor vyvolaný konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. uplatní jako „dosavadní právní předpis“ ve smyslu §432 odst. 1 insolvenčního zákona také příslušná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007. Tomu ve shodě s položkou 18 písm. písm. b/ Sazebníku poplatků a poznámkou č. 2 k této položce (ve znění účinném do 31. prosince 2007) odpovídá soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč. Soud prvního stupně je tudíž povinen neprodleně vrátit žalobci přeplatek soudního poplatku z dovolání, zaplacený na základě jeho nesprávné výzvy, postupem dle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu