ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1622.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1622/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 52, PSČ 674 01, proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu Miroslav „v likvidaci“ , se sídlem v Miroslavi, Nádražní 1207, PSČ 671 72, identifikační číslo osoby 26304031, a 2/ Zemědělskému obchodnímu družstvu Miroslav , se sídlem v Miroslavi, Nádražní 1207, PSČ 671 72, identifikační číslo osoby 26304104, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, PSČ 251 01, o zaplacení 320.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 1414/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 21 Co 304/2008-177, takto:
I. Dovolání Zemědělského obchodního družstva Miroslav se odmítá.
II. Zemědělské obchodní družstvo Miroslav je povinno zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 11 C 1414/2005-132, zavázal Okresní soud ve Znojmě oba žalované zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 320.851,-Kč společně s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších úroků z prodlení, blíže určených ve výroku rozhodnutí (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok první), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Oba žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. září 2012, č. j. KSBR 40 INS 14860/2012-A21, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 27. září 2012, v 16.34 hodin, zjistil úpadek Zemědělského družstva Miroslav „v likvidaci“ (prvního žalovaného) a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Jelikož v projednávané věci jde o spor o pohledávku, která má být uspokojena z majetkové podstaty Zemědělského družstva Miroslav „v likvidaci“, přičemž žalovaní vystupují v tomto řízení jako samostatní společníci, je dovolací řízení od okamžiku zveřejnění usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku ve vztahu k prvnímu žalovanému přerušeno (§263 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. prosince 2012, č. j. 29 Cdo 1622/2011-207, vyrozuměl účastníky o přerušení řízení a vyzval insolvenčního správce družstva JUDr. Ladislava Pauluse a žalobkyni, aby sdělili, zda podali návrh na pokračování v řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému. Jelikož insolvenční správce družstva ani žalobkyně daný návrh na pokračování v řízení dosud nepodali, resp. o pokračování v řízení ve vztahu k Zemědělskému družstvu Miroslav „v likvidaci“ insolvenčním soudem dosud (podle insolvenčního rejstříku) rozhodnuto nebylo, projednal Nejvyšší soud ve smyslu §263 odst. 3 insolvenčního zákona pouze dovolání Zemědělského obchodního družstva Miroslav (druhého žalovaného).
Dovolání Zemědělského obchodního družstva Miroslav odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Závěr, podle něhož přešly-li závazky právního předchůdce obou žalovaných Zemědělského družstva Miroslav, identifikační číslo osoby 00142816, vůči osobám oprávněným z transformace po jeho zániku na prvního žalovaného, stal se druhý žalovaný jakožto další nástupnické družstvo ze zákona ručitelem těchto závazků, vyplývá přímo z ustanovení §220x odst. 1 ve spojení s §256 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni rozdělení právního předchůdce (11. prosince 2002). Námitka zpochybňující tento závěr proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož právnímu předchůdci žalobkyně L. Š. vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace prvního žalovaného, neboť rozhodnou skutečností je, že ke dni účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., tj. ke dni 28. ledna 1992, splňoval podmínku členství v družstvu, je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 29 Cdo 1353/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 49). O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaných částku 12.360,- Kč.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu