ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1636.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1636/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Dům Fügner s. r. o., se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 3/1808, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 63 46 31, zastoupené Mgr. Šárkou Pilečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 3, PSČ 120 00, proti žalovanému N.T., jako správci konkursní podstaty úpadkyně DESTA-NOVA, a. s., identifikační číslo osoby 25 04 91 43, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 164/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. 15 Cmo 194/2010-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 14. února 2011, č. j. 15 Cmo 194/2010-201, potvrdil usnesení ze dne 18. června 2010, č. j. 68 Cm 164/2007-186, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl (žalobkyní podanou) žalobu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 15/2002.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení §228 odst. 1 a §235d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že žalobkyní uváděný důvod obnovy řízení nebyl prokázán.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 30. srpna 1999, č. j. 18 K 89/99-82, prohlásil konkurs na majetek DESTA-NOVA, a. s. (dále jen „úpadkyně“) a správcem její konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
2) Dne 1. října 1999 byla konkursnímu soudu doručena přihláška pohledávky věřitele KOMERO s. r. o., identifikační číslo osoby 45 31 25 08 (dále jen „společnost“) ve výši 14,249.468,- Kč s příslušenstvím (dále jen „první přihláška“), jejímž právním důvodem byla smlouva o půjčce ze dne 9. února 1998 ve výši 7,000.000,- Kč (dále jen „první smlouva o půjčce“) a smlouva o půjčce z března 1998 ve výši 5,000.000,- Kč (dále jen „druhá smlouva o půjčce“), přičemž pohledávka z první smlouvy o půjčce včetně úroků z prodlení činila 9,249.468,- Kč.
3) Dne 19. prosince 2001 byla konkursnímu soudu doručena přihláška pohledávky společnosti ve výši 15,266.410,- Kč (dále jen „druhá přihláška“), jejímž právním důvodem byly obě smlouvy o půjčce, s tím, že výše pohledávky z titulu první smlouvy o půjčce byla vyčíslena částkou 8,925.095,- Kč a z titulu druhé smlouvy o půjčce včetně úroku z prodlení 6,341.315,- Kč.
4) Žalovaný na přezkumném jednání dne 5. listopadu 2001 popřel pravost pohledávky dle první přihlášky a na zvláštním přezkumném jednání dne 15. dubna 2002 popřel pravost pohledávky dle první přihlášky, s tím, že druhou přihlášku považoval (jen) za doplnění první přihlášky.
5) Řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 208/2001 o žalobě na určení pravosti pohledávky dle první přihlášky bylo vzhledem ke zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 24. října 2003 zastaveno.
6) Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 15 Cmo 205/2005-202, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 44 Cm 15/2002-162, „ve znění, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 15,266.410,- Kč“.
7) Konkursní soud usnesením ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 18 K 89/99-2372, připustil, aby z konkursního řízení úpadkyně vystoupila ve výši pohledávky 15,266.410,- Kč společnost a na její místo vstoupila žalobkyně. U spisové značky tohoto usnesení je v závorce uveden údaj „přihláška – č. 29“.
8) Usnesením ze dne 10. dubna 2007, č. j. 18 K 89/99-2489 (dále jen „opravné usnesení“), konkursní soud opravil usnesení shora v záhlaví tak, že správně má znít „18 K 89/99-2372 přihláška pohledávky č. 128“.
Na tomto základě soudy obou stupňů uzavřely, že vzhledem ke shodě právních důvodů pohledávek přihlášených oběma přihláškami ve skutečnosti nejde o dvě různé přihlášky různých pohledávek, nýbrž druhá přihláška je podle svého obsahu toliko doplněním první přihlášky, na což konkursní soud také reagoval v rámci zvláštního přezkumného jednání konaného 15. dubna 2002, při kterém „byla podruhé přezkoumána“ a žalovaným popřena první přihláška v upravené výši. Opravné usnesení, jímž žalobkyně odůvodňovala požadovanou obnovu řízení, ani údaje v seznamu přihlášek vedeném konkursním soudem na těchto skutečnostech ničeho nemění; není tak rozhodnutím podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které by mohlo přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. K výše uvedenému pak odvolací soud – pro úplnost – uvedl, že podle ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a o. s. ř. je pro účastníky řízení závazný pouze výrok usnesení soudu a nikoli jeho záhlaví či jeho odůvodnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zastávajíc názor, že napadené rozhodnutí má po právní stránce „zásadní resp. závažný právní význam, neboť právní otázku (patřící k vadám, jež mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) vyřešil rozdílně odvolací soud napadeným rozhodnutím a rozdílně dovolací soud v judikovaných rozhodnutích s právním názorem, že rozhodnutí v incidenčních sporech – o řádně v konkursních řízeních nepřezkoumaných pohledávkách – mají být zamítnuty pro předčasnost pro řízení ve stadiu incidenčního sporu, s tím následkem, že takové přihlášené pohledávky budou v konkursním řízení dodatečně přezkoumány správcem konkursní podstaty“.
Podle dovolatelky již na základě zjištění, že pohledávka dle druhé přihlášky nebyla nikdy „pravomocně přezkoumána“, soudy obou stupňů pochybily, když nepřipustily obnovu řízení, aby „až pak v řízení o obnově soud mohl rozhodnout tak, že incidenční žaloba se zamítá pro předčasnost, pokud ovšem na základě neplatného či neexistujícího úkonu byla dotyčná incidenční žaloba podána předčasně“.
„Žalobkyni bylo napadeným rozhodnutím odepřeno právo domoci se zákonem předvídaného přezkoumání pohledávky přihlášené do konkursu“ a „napadené rozhodnutí ke dni podání dovolání nevedlo k tomu, aby žalovaný správce konkursní podstaty přezkoumal předmětnou pohledávku“.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ve věci samé (srov. §228 odst. 1 o. s. ř.) a jelikož v dané věci se tento mimořádný opravný prostředek týká sporu o popření pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu (sporu vyvolaného konkursem), uplatní se i pro dovolací řízení v této věci občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. v obdobných souvislostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, uveřejněné pod číslem 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno první usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, může být přípustné jen podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (na něž odkazuje i dovolatelka), avšak (prostřednictvím odkazu na ustanovení §237 o. s. ř., obsaženého v ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř.) jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) zásadně právně významným neshledává již proto, že dovolatelka snáší argumenty proti závěrům, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 15/2002 (tj. v řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhá); proti právnímu posouzení, na němž spočívá dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, podle něhož opravné usnesení není rozhodnutím podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které by mohlo přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, však nebrojí.
Navíc je zcela zjevné, že oběma přihláškami byla uplatněna táž pohledávka, tj. pohledávka z obou smluv o půjčce (s tím, že druhá přihláška byla vskutku jen „doplněním“ první přihlášky o úroky z jistiny ve výši 5,000.000,- Kč), kterou žalovaný řádně přezkoumal a popřel.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelka právo na jejich náhradu podle §25a odst. 1 ZKV nemá a tím, že procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu