ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1746.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1746/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně BENZINA, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 19 33 28, zastoupené JUDr. Jarmilou Hanykovou, advokátkou, se sídlem v Benešově, Hráského 406, PSČ 256 18, proti žalovaným 1) DUNO s. r. o., se sídlem v Chomutově, Dukelská 1278, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 25 01 84 93 a 2) J. N. , zastoupenému JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 30, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 303/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2011, č. j. 12 Cmo 278/2011-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. dubna 2011, č. j. 24 Cm 303/2009-102, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal ve vztahu k druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. května 2009, č. j. 24 Cm 303/2009-22, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 4,633.516,10,- Kč s 6% úrokem od 10. března 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 15.445,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podpis směnečného rukojmího na směnce, o jejíž zaplacení v dané věci jde, je pravým podpisem druhého žalovaného. Přitom zdůraznil, že uvedený závěr jednoznačně vyplývá jak ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného soudem ustanovenou znalkyní Mgr. Lenkou Plzákovou, tak z výpovědi svědka Ing. M. P., který byl podpisu směnky přítomen.
Odkazuje na ustanovení čl. I. §32 odst. 1 a §70 zákona č. 191/1950 Sb. (zákona směnečného a šekového), přitakal soudu prvního stupně rovněž v závěru ohledně nedůvodnosti námitky promlčení, uzavíraje, že žalobkyně uplatnila v posuzovaném případě práva ze směnky ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby.
K námitkám, které druhý žalovaný vznesl až při jednání konaném před soudem prvního stupně a následně v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud – s odkazem na zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – pro jejich opožděnost nepřihlížel.
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, podle kterých odvolací soud „nesprávně vyhodnotil váhu svědecké výpovědi“ Ing. M. P. (jemuž uvěřil i přesto, že druhý žalovaný podpis směnky popíral) a vycházel též ze znaleckého posudku, ve kterém „sama znalkyně Mgr. Lenka Plzáková ovšem označila materiál ke srovnání jako nedostatečný a obtížně zpracovatelný“, dovolatel ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Zásadně právně významným pak rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrady dovolatele, podle kterých se žalobkyně „dopustila vůči druhému žalovanému zcela nepoctivého obchodního jednání“, když mu „podstrčila ve spěchu“ směnku k podpisu a „zneužila předmětnou blankosměnku i konkludentní způsob uzavření smlouvy o udělení vyplňovacího oprávnění proti osobě druhého žalovaného“. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a nebylo k nim proto možné (jak ostatně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí již soudy nižších stupňů) při rozhodování o tom, zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že směnečný platební rozkaz lze prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek srov. ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, a ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. srpna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu