ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1752.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1752/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) SOLARIS, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Svojsíkova 1436/9, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27 12 44 28, b) R. M. , c) Ing. K. R. , d) Ing. T. H. , e) J. S. , f) Ing. M. K. , g) J. H. , h) M. S. , a ch) M. S. , všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti 1) společnosti Moravské naftové doly, a. s. , se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6, PSČ 695 30, identifikační číslo osoby 46 34 63 33 a 2) společnosti MND a. s. (dříve Moravské naftové doly, a. s dříve MND Holding a. s.), se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6, PSČ 695 30, identifikační číslo 28 48 30 06, o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a určení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 40/2004, o dovolání všech navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 5 Cmo 188/2007-212, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně společnosti MND a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2007, č. j. 50 Cm 40/2004-194, kterým tento soud zastavil řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se navrhovatelům vrací soudní poplatek 1.000,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal postupu soudu prvního stupně, který z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddílu B, vložce 724, zjistil, že společnost Moravské naftové doly, a. s., se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6, PSČ 695 30, identifikační číslo osoby 46 34 63 33 (dále jen „zanikající společnost“) byla k datu 30. června 2004 vymazána z obchodního rejstříku. Právním důvodem výmazu bylo, že společnost zanikla s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře, společnost Moravské naftové doly, a. s. (původně MND Holding a. s.) se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6, identifikační číslo 26 28 85 83 (dále jen „přejímající společnost“). Nastala tedy situace předpokládaná ustanovením §107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
V dané věci bylo řízení zahájeno dnem 1. června 2004, navrhovatelé se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zanikající společnosti, kterým bylo schváleno usnesení o zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře, a určení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem. Řízení byla zahájena před zápisem zániku zanikající společnosti do obchodního rejstříku.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení §220h odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v řízení o neplatnost usnesení valné hromady (smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem) zahájeném před zápisem této skutečnosti do obchodního rejstříku lze po tomto zápisu pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení podle §220k obch. zák., jestliže takové řízení neprobíhá.
Soud prvního stupně vyzval navrhovatele ke změně předmětu řízení na řízení o právu na dorovnání podle ustanovení §220k odst. 1 obch. zák., neboť takové řízení doposud nebylo zahájeno, avšak navrhovatelé, ač jim tato výzva, včetně poučení o následcích jejího neuposlechnutí, byla doručena dne 24. dubna 2006, předmět řízení nezměnili a nedostatek podmínky řízení neodstranili.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zanikající společnosti nelze pokračovat, neboť s ohledem na zápis převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku neumožňuje povaha věci v řízení pokračovat s právními nástupci vymazané společnosti. Z téhož důvodu nelze ani pokračovat v řízení o určení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem.
Nadto odvolací soud dodal, že platná právní úprava (zejména ustanovení §220k obch. zák.) poskytuje akcionářům společnosti zaniklé převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře dostatečnou právní ochranu, aby v důsledku této skutečnosti neutrpěli škodu. Proto považoval námitky navrhovatelů, že zastavení řízení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a rovněž i s Dohodou o ochraně investic uzavřenou mezi Československou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo, za nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Dovolací důvod spatřují v posouzení otázky, zda je vyloučení žalobního práva po zápisu usnesení valné hromady do obchodního rejstříku konformní s ústavními principy proporcionality, stejného zacházení a spravedlivého procesu. Namítají, že stávající právní úprava je v rozporu s ústavními principy a že je nutné ji předložit k posouzení Ústavnímu soudu. Ustanovení §131 odst. 3 písm. c) obch. zák. ve spojení s §220h odst. 4 obch. zák. vytváří podle dovolatelů situaci, kdy akcionář, o jehož právu se rozhoduje, nemá vůbec žádná efektivní procesní práva, aby mohl brojit proti zrušení jeho podílu na společnosti za situace, kdy jeho práva nejsou v řízení podle §220k dostatečně ochráněna. Na podporu svého názoru obsáhle argumentují, zejména pokud jde o zásah do jejich ústavního práva zakotveného v ustanovení článku 36 odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelé dále polemizují s názorem odvolacího soudu o nezbytnosti transformace žaloby na neplatnost usnesení valné hromady a smlouvy o převzetí jmění na žalobu na náhradu škody resp. na žalobu podle §220k obch. zák. Tvrdí, že takový postup problém neodstraňuje a ani vzdáleně nenahrazuje žalobní právo podle §131 odst. 1 obch. zák. Tato práva, tj. právo na náhradu škody a právo na přezkoumání výše protiplnění mají odvolatelé již od počátku (§220k odst. 1 obch. zák. a §420 obč. zák., resp. §373 a násl. obch. zák.) nejde se tedy o transformaci jednoho práva ve druhé ani o nahrazení jednoho práva druhým, ale o úplný zánik žalobního práva bez náhrady. Velkou většinu akcionářských práv takto ani vůbec transformovat nelze. Pokud navíc soudy v řízení o neplatnost usnesení valné hromady nevysloví porušení zákona s ohledem na ustanovení §220h obch. zák., jen těžko se bude prokazovat v řízení o náhradu škody porušení právní povinnosti, jakožto nezbytné podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že dle jeho výkladu žalobní práva podle §131 obch. zák. a §220p odst. 4 obch. zák. na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zanikají bez jakékoliv reálné náhrady a tedy i bez jakékoliv kompenzace pouhým zápisem do obchodního rejstříku. Mají za to, že jde tedy o práva iluzorní.
Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že v českém právním řádu neexistují žádné dostatečné prostředky ochrany jejich práv při převzetí jmění hlavním akcionářem. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přiznal jim náklady dovolacího řízení.
Společnost ve vyjádření snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a navrhovatelé zavázáni k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. července 2009, sp zn. 29 Cdo 4407/2007, dovolání navrhovatelů odmítl, když uzavřel, že dovolání není v projednávané věci přípustné, neboť z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. vyplývá, že rozhodl-li soud prvního stupně o zastavení řízení z jiného důvodu než podle §104 odst. 1 nebo §107 odst. 5 o. s. ř. (například z důvodu nedostatku podmínky řízení, který sice lze odstranit, jež se však odstranit nepodařilo), nelze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, dovoláním napadnout. V souvislosti s tím odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 545/2008, a dovodil, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné.
Ústavní soud nálezem ze dne 17. května 2012, sp. zn. II. ÚS 3127/09, výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V odůvodnění svého nálezu vytkl Nejvyššímu soudu, že svým „formalistickým a ve světle požadavků práva na spravedlivý proces nepřijatelným postojem odepřel stěžovatelům možnost podat mimořádný opravný prostředek“. Uvedl, že Nejvyšší soud v odůvodnění rušeného usnesení ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., vůbec nezmínil, ačkoliv podle jeho závěrů soud prvního stupně řízení zastavil, resp. měl zastavit, právě podle tohoto ustanovení. Soud prvního stupně však řízení zastavil podle §107 odst. 5 o. s. ř. Na rozdíl od rozhodnutí o zastavení řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř., je dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř. přípustné [§239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud z této úvahy vyšel a dovolání proto ve svém rozhodnutí připustil. Pochybení spatřuje Ústavní soud i v tom, že Nejvyšší soud „ani nevysvětlil, proč měl nalézací soud postupovat podle §104 odst. 2 o. s. ř. a odůvodnit jím své usnesení, a nikoli své úvahy založit na §107 odst. 5 o. s. ř.“. Dále pak Ústavní soud uzavřel, že je na Nejvyšším soudu, aby podrobil dovolací námitky „náležitému přezkumu, a to v souladu s Ústavním soudem proklamovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 23. května 2007, sp. zn. 29 Odo 1128/2005, uveřejněném pod číslem 19/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydaném až po rozhodnutí soudu prvního stupně), z ustanovení §131 odst. 3 písm. c) ve spojení s §183 odst. 1 obch. zák. a §220h odst. 4 ve spojení s §220p odst. 3 obch. zák., s přihlédnutím k jejich účelu, vyplývá, že podmínkou toho, aby mohl soud po zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku pokračovat v řízení s právním nástupcem vymazané společnosti, je, aby navrhovatel změnil návrh způsobem upraveným v ustanovení §220h odst. 4 ve spojení s §220p odst. 3 obch. zák. O tom musí soud v rámci opatření podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. navrhovatele poučit.
Nepřistoupí-li navrhovatel přes takové poučení ke změně návrhu na zahájení řízení, je to důvodem k zastavení řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř., a to vůči původním účastníkům řízení. Změní-li navrhovatel návrh na zahájení řízení podle §220h odst. 4 ve spojení s ustanovením §220p odst. 3 obch. zák., soud vydá rozhodnutí podle §107 o. s. ř. a změněnou věc meritorně projedná a rozhodne s právním nástupcem vymazané společnosti.
Zastavil-li tedy soud prvního stupně řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř., aplikoval jiné ustanovení občanského soudního řádu, než které aplikovat měl, co do výsledku však jeho rozhodnutí odpovídá výsledku, ke kterému by dospěl při aplikaci správného ustanovení právního předpisu. Proto Nejvyšší soud – v intencích závěrů Ústavního soudu a v souladu s jím proklamovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci – dovolání zamítl.
K dovolatelem předestřené otázce ústavní konformity ustanovení §131 odst. 3 písm. c) ve vazbě na §183 odst. 1 obch. zák., resp. §220h odst. 4 ve spojení s §220p odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, uzavřel, že ústavní konformita ustanovení §220p obch. zák. již byla předmětem řízení před Ústavním soudem. V nálezu ze dne 25. května 2005, sp. zn. III. ÚS 527/04, dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava institutu zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na akcionáře se pohybuje na samé hranici ústavnosti, s ohledem na zaručenou možnost přiměřeného vyrovnání a soudního přezkumu této přiměřenosti však neomezuje vlastnická práva akcionářů způsobem, který by se příčil ústavnímu pořádku.
V nálezu ze dne 3. března 2011, sp. zn. III. ÚS 2671/09, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že práva stěžovatelů jsou dostatečně chráněna. Uzavřel, že dojde-li v řízení o neplatnost usnesení valné hromady o přeměně ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody, nebo o dorovnání, popřípadě o přiměřené zadostiučinění, bude soud v takovém řízení posuzovat rozpor usnesení valné hromady se zákonem či stanovami jako předběžnou otázku. Ústavní soud přitom zdůraznil, že k právům uplatnitelným podle ustanovení §220v odst. 1 (ve věci posuzované Ústavním soudem šlo o rozdělení společnosti) resp. §220h odst. 4 obch. zák., „dle kterého v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném před zápisem … do obchodního rejstříku lze po tomto zápisu pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo řízení o dorovnání dle §220k“, je nutno – se zřetelem k ustanovení §131 odst. 4 obch. zák. – přiřadit i právo na přiměřené zadostiučinění. Přičemž „je evidentní, že otázka platnosti, resp. neplatnosti usnesení valné hromady je otázkou, již jako předběžnou soud v pokračujících řízeních o těchto „nových“ nárocích nevyhnutelně musí posuzovat,“ aniž by tomu bránilo ustanovení §131 odst. 8 obch. zák.
Pokud pak dovolatel namítá, že ustanovení §220k nesplňuje podmínku stanovenou v článku 4 odst. 2 „Dohody o podpoře a ochraně investic s Německem“, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 329/2006, dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §220p obch. zák. nelze považovat za vyvlastnění, znárodnění nebo podřízení jinému opatření, jehož výsledek je stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění, ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 dohody mezi ČSFR a Spolkovou republikou Německo o vzájemné ochraně investic uveřejněné pod č. 573/1992 Sb.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení §7 písm. b), a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokátka společnosti učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží společnosti 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatelů částku 12.360,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 23. října 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu