ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1935.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1935/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) M. H., a b) K. H., obou zastoupených JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Puškinovo nám. 14, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. V. V.u, advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 47 54 69 56, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, PSČ 130 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného „ CIHELNY ŠLIK s. r. o.“, se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Šplechnerova 899, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 63072751, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 2/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011, č. j. 10 Cmo 134/2010-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2011, č. j. 10 Cmo 134/2010-318, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek ze dne 16. března 2010, č. j. 55 CmI 2/2009-271, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), na ustanovení §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a na ustanovení §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný po právu sepsal sporné nemovitosti ve vlastnictví žalobců do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Žalobci uplatněnou námitku promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru vedlejšího účastníka za úpadkyní a námitku promlčení zástavního práva ke sporným nemovitostem, jímž bylo zaplacení této pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěno, přitom shledal (shodně se soudem prvního stupně) nedůvodnou, když uzavřel, že sice již uplynula desetiletá promlčení doba, nicméně uplatnění námitky promlčení bránila skutečnost, že právní předchůdce vedlejšího účastníka ještě před jejím uplynutím pohledávku ze smlouvy o úvěru vůči úpadkyni řádně a včas uplatnil u soudu, bezprostředně po nabytí právní moci rozsudku, jímž soud žalobě vyhověl, se připojil do probíhajícího exekučního řízení, v němž řádně pokračoval, pročež mu nejde odepřít soudní ochranu v konkursu vedeném na majetek úpadkyně, jež „představuje oproti exekuci jen jinou formu vymahatelnosti přiznaného práva, k němuž došlo z důvodu na straně úpadkyně“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), popř. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., majíce za to, že soudy obou stupňů rozdílně vyhodnotily otázku promlčení pohledávky vedlejšího účastníka za úpadkyní a promlčení zástavního práva ke sporným nemovitostem, a zdůrazňujíce, že „nejde o otázky, které by byly řešeny ustálenou judikaturou“ a že „potřebnou odezvu v rozhodnutí soudů nižších soudů nenašly“ dovolateli kladené otázky, týkající se problematiky procesního nástupnictví v exekučním řízení a vztahu konkursního řízení k časově přecházejícímu řízení exekučnímu.
Dovolatelé snáší argumenty ohledně důvodnosti námitky promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky vedlejšího účastníka za úpadkyní a zdůrazňují, že „v důsledku promlčení práva a uplatnění námitky promlčení“ neexistuje důvod k tomu, aby sporné nemovitosti byly sepsány v soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že neshledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti námitky promlčení a práva a povinnosti účastníků řízení posoudily shodně.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však usuzovat nelze již proto, že již v rozsudku ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1699/2010, Nejvyšší soud ohledně pohledávky vedlejší účastnice za úpadkyní z titulu smlouvy o úvěru (tj. pohledávky zajištěné zástavním právem ke sporným nemovitostem) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož tato pohledávka promlčená není. K tomuto závěru se následně přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 4319/2010.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu