ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1936.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1936/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1/ Mgr. K. L. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 22/966, PSČ 702 00, 2/ JUDr. T. H., Ph. D. , 3/ Chata Kopřivná, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 82 23 85, zastoupené JUDr. Petrem Polednem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, 4/ ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED , se sídlem v Larnace, Antiopolis 19, P. C. 6058, P. O. BOX 42887, Kyperská republika, registrační číslo 125 999 a 5/ JUDr. P. P. , o vydání akcií, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 109/2005, o dovolání třetí žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Cmo 352/2007-189, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Cmo 352/2007-189 se zrušuje v rozsahu, v němž se týká přistoupení dovolatelky do řízení; v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 23 Cm 109/2005-61, Krajský soud v Ostravě „přibral do řízení“ jako další účastníky druhého až pátého žalovaného (bod I. výroku) a připustil změnu žaloby tak, aby odrážela solidární povinnost vydat akcie vůči všem žalovaným (bod II. výroku). Bod I. výroku odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení §94 odst. 3 a §200e odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetí a čtvrté žalované („přibíraných“ účastníků) ve výroku označeným usnesením potvrdil ve vztahu k odvolatelkám usnesení soudu prvního stupně. Učinil tak, jsa vázán závazným právním názorem obsaženým v usnesení ze dne 16. června 2010, č. j. 29 Cdo 5073/2008-167, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (měnící) usnesení v této věci ze dne 10. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007-124, o skutečnostech rozhodných z hlediska přípustnosti přistoupení do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že neshledal nedostatky, jež by bránily vyhovět návrhu na přistoupení žalovaných do řízení. Odmítl jako neopodstatněnou námitku čtvrté žalované ohledně nedostatku pravomoci českých soudů a ke společné námitce odvolatelů, že vzhledem k povaze řízení nebyl namístě postup dle §94 odst. 3 o. s. ř., uvedl, že žalobce navrhl postup dle označeného ustanovení. Soud prvního stupně rozhodl formálně nesprávně, jestliže rozhodl o „přibrání“ dalších účastníků dle §94 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud však pohlížel na jeho rozhodnutí jako na rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř., a proto je také přezkoumal ve smyslu tohoto ustanovení (potud odvolací soud odkázal též na závěry, jež v dotčeném směru zformuloval ve svém předchozím /dovolacím soudem zrušeném/ usnesení).
Proti usnesení odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka namítá, že ačkoli soudy jednaly o jejích právech a povinnostech (o její účasti na řízení), v době od 10. dubna 2008 do 11. března 2011 s ní nezacházely jako s účastníkem řízení. Nebylo jí doručeno žalobcovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. dubna 2008, usnesení zrušující Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, ani žádné jiné z podání, na jejichž základě soudy vydávaly předchozí rozhodnutí, včetně žaloby a její změny.
Míní, že potud jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla porušena zásada rovnosti, když jí nebylo umožněno se vyjádřit k obsahu uvedených podání.
V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. argumentuje dovolatelka tím, že odvolací soud pochybil, jestliže usnesení soudu prvního stupně pokládal za usnesení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., ačkoli i výrok tohoto usnesení dokládá, že šlo o rozhodnutí dle §94 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka rovněž namítá, že si není vědoma žádného žalobcova návrhu na přistoupení dovolatelky do řízení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod v rozsahu dovoláním uplatněných námitek zjevně dán není.
Námitkami, jež přiřadila k tomuto dovolacímu důvodu, dovolatelka ve skutečnosti vystihuje (posuzováno podle obsahu) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. se nicméně podává, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. pak spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/1998“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/1998“).
Z obsahu spisu se přitom podává – ve shodě s dovolatelčinou argumentací – že napadené usnesení bylo vydáno, aniž soud předtím (nebo i kdykoli potom) dovolatelce doručil zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010.
S přihlédnutím k tomu, že šlo o rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno i o právech a povinnostech dovolatelky (již proto, že usnesením dovolacího soudu odklizované usnesení odvolacího soudu bylo vydáno též na základě dovolatelčina odvolání), Nejvyšší soud uzavřel, že nebylo-li zrušující rozhodnutí dovolacího soudu doručeno odvolatelce před novým rozhodnutím odvolacího soudu o jejím odvolání, pak se odvolatelka (třetí žalovaná) nedozvěděla o jeho existenci, což platí tím více, že jí ve shodě s ustanovením §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř.) nemuselo být a ani nebylo doručeno dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. dubna 2008. Odvolatelka (třetí žalovaná) tudíž nemohla reagovat na vzniklou procesní situaci např. tím, že by soudu předestřela nová tvrzení k otázce přípustnosti přistoupení do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Tím jí bylo znemožněno realizovat její konkrétní procesní právo, totiž právo tvrzení a právo k věci se vyjádřit před novým rozhodnutím odvolacího soudu. Odtud plyne, že řízení před odvolacím soudem je vskutku postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 331/2001, uveřejněné pod číslem 38/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uvádí Nejvyšší soud k věci následující:
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Dle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Dovolatelka v dovolání nikterak nezpochybňuje názor odvolacího soudu (vyjádřený prostřednictvím odkazu na argumentaci obsaženou jeho v prvním /zrušeném/ usnesení z 10. dubna 2008), že předmětný spor je sporem ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. p/ o. s. ř., takže je vyloučeno uvažovat (prostřednictvím odkazu plynoucího z ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř.) o postupech dle §94 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že si není vědom žádného žalobcova návrhu na její přistoupení do řízení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., pak je třeba doporučit její pozornosti podání žalobce došlé soudu 7. července 2006 (č. l. 53-54), z nějž vyšly oba soudy. Jakkoli žalobce v tomto podání označeném jako „Návrh na rozšíření počtu žalovaných a úprava žalobního petitu“ navrhuje, aby označené subjekty (včetně dovolatelky) byly přibrány do řízení dle §94 odst. 3 o. s. ř., ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. plně umožňuje posoudit toto podání (podle obsahu) jako způsobilý návrh na vydání rozhodnutí dle §92 odst. 1 o. s. ř. Potud proto dovolání není opodstatněné.
S přihlédnutím k existenci popsané zmatečnostní vady řízení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž se týkalo třetí žalované a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Za daného procesního stavu pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tvrzením dovolatelky, že jí nebyly (vedle rozhodnutí dovolacího soudu a dovolání) doručeny ani další podání, na jejichž základě soudy vydávaly předchozí rozhodnutí, včetně žaloby a její změny. Nejvyšší soud nicméně shledává žádoucím, aby spolu s opomenutým rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 16. června 2010 doručil soud třetí žalované před novým rozhodnutím o jejím odvolání také žalobcovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu z 10. dubna 2008, jakož žalobu a její změnu zahrnující též žalobcův návrh „dle §94 odst. 3 o. s. ř.“ (č. l. 53-54).
Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že v situaci, kdy se (chybný) názor soudu prvního stupně, že je namístě postup dle §94 odst. 3 o. s. ř., prosadil i formulací výroku jeho rozhodnutí (o „přibrání“ účastníků), není přesné, jestliže odvolací soud (veden úvahou, že žalobcovo podání, o němž soud prvního stupně rozhodoval, je ve skutečnosti návrhem na přistoupení dalších žalovaných do řízení) přikročil k prostému „potvrzení“ odvoláním napadeného rozhodnutí. V takovém případě je nezbytné přistoupit k formální změně odvoláním napadeného rozhodnutí a vyjádřit názor na povahu podání, o němž rozhoduje, také judikatorně ustálenou podobou výroku (kterou „soud připouští, aby do řízení jako další účastník na straně žalovaného přistoupila osoba XY“), jež vyloučí pochybnosti o tom, o čem soudy vlastně rozhodly. V novém rozhodnutí o odvolání třetí žalované se odvolací soud případně (v návaznosti na výsledek odvolacího řízení) ostříhá i této nepřesnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu