ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2002.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2002/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ASKO kovo, s. r. o. „v likvidaci “ se sídlem v Kamenickém Šenově, 9. května 762, PSČ 471 14, identifikační číslo osoby 25 43 54 26, proti žalované TENOS, spol. s r. o. , se sídlem v Kamenickém Šenově, 9. května 762, PSČ 471 14, identifikační číslo osoby 49 90 18 93, o zaplacení 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 92/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, č. j. 14 Cmo 524/2010-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. září 2010, č. j. 39 Cm 92/2010-60, kterým tento soud rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož důvodnost opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, jímž soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí však usnesením „ve věci samé“ není. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 399/99).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu