ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2170.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2170/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Žitavského 1178, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45 79 82 22, zastoupené Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti žalované Ing. J. F., zastoupené JUDr. Bohumírou Kestlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1/1615, PSČ 110 00, o vydání listinných akcií, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 42 Cm 6/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 257/20010, 8 Cmo 258/2010-599, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.760,-Kč, do rukou její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2009, č. j. 42 Cm 6/2002-535, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. února 2010, sp. zn. 42 Cm 6/2002-550, kterým tento soud uložil žalované vydat žalobkyni 51 listinných akcií na majitele obchodní společnosti Brněnské písky, a. s. identifikační číslo 60 73 93 80, s pořadovými čísly 000007-000051 a 000095-00010 (dále jen „akcie“).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Dne 21. prosince 1998 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost ALAS Morava s. r. o.) jako kupující, se společností ALPINE IPS Ostrava, a. s. (dále jen „ALPINE“) smlouvu o převodu 51 listinných akcií na majitele společnosti Brněnské písky, a. s. (dále jen „první smlouva“). K předání akcií došlo dne 19. října 1999, kdy je předal člen dozorčí rady ALPINE Ing. J.V. p. K. N. a ten je odevzdal žalované.
2. Žalovaná uplatňuje vlastnické právo k akciím na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva (dále jen „zajišťovací smlouva“) uzavřené dne 5. října 1995 s ALPINE, jakožto majoritním akcionářem společnosti Brněnské písky, a. s. k zajištění její pohledávky spočívající v dlužné mzdě za období duben - září 1995 jako ředitelky společnosti Brněnské písky, a. s. V zajišťovací smlouvě bylo rovněž sjednáno, že nebudou-li pohledávky žalované uspokojeny do pěti let od podpisu zajišťovací smlouvy, stanou se akcie majetkem žalované. Zároveň bylo v této smlouvě sjednáno, že žalovaná umožní ALPINE výkon akcionářských práv.
3. Žalovaná měla akcie (čísel 000001-000051) nepřetržitě u sebe od 5. října 1995 do počátku měsíce června 1999, kdy je zapůjčila ALPINE. Dne 19. října 1999 jí byly „vráceny“ akcie jiných pořadových čísel - 000007-000051 a č. 000095-000100).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se s ním ale v právním posouzení platnosti smluv, o něž žalobkyně i žalovaná opírají své vlastnické právo k akciím.
K zajišťovací smlouvě odvolací soud uvedl, že ustanovení §553 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) požaduje pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva písemnou formu. Z toho plyne, že rovněž veškeré podstatné náležitosti musí být sjednány písemně. Zajišťovaný závazek však není v zajišťovací smlouvě dostatečně konkretizován, a nejsou tak sjednány všechny podstatné náležitosti. Slovní spojení „vyplacení mzdy za rok 1995, jakož i vyplacení mzdy za roky příští“, považuje soud za neurčité, a tudíž smlouvu jako celek za neplatnou. Stejně tak neurčitým shledal odvolací soud ustanovení zajišťovací smlouvy týkající se akcií, když „hovoří“ pouze o „51 akciích na majitele s nominální hodnotou 10.000,- Kč za akcii akciové společnosti Brněnské písky, a. s.“. Na jedné straně žalovaná tvrdí, že na základě zajišťovací smlouvy měla nabýt akcie s pořadovými čísly 000001-000051, na druhé pak „připustila“, aby jí poté, co akcie zapůjčila na počátku června 1999 ALPINE, byly vráceny akcie s pořadovými čísly 000007-000051 a 000095-000100.
Odvolací soud dále konstatoval, že účastníci neměli v úmyslu v době podpisu druhé smlouvy převést vlastnické právo k akciím na žalovanou, když práva z akcií měl „do doby naplnění podmínek tzv. propadné zástavy“ (což je ujednání neplatné dle §39 obč. zák.), jinak „po celou dobu zajištění"“ nadále vykonávat převodce (tedy ALPINE). Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na obsah zajišťovací smlouvy „mohlo jít spíše o zástavní smlouvu“.
K námitce žalované, že akcie nabyla na základě vydržení, odvolací soud uzavřel, že žalovaná akcie nedržela po dobu 3 let v dobré víře, když navíc ani neprokázala, že je po celou dobu držela nepřetržitě. Sama připustila, že s akciemi č. 000007-000051 se dne 9. července 1998 zúčastnil valné hromady společnosti Brněnské písky, a. s. akcionář Ing. W. H. a s akciemi č. 000095-000100 Z. H., tedy „osoby odlišné od převodce“, vůči němuž měla mít povinnost umožnit mu výkon akcionářských práv.
Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud dospěl k závěru, že zajišťovací smlouva je neplatná a že žalovaná není vlastnicí akcií.
Dále odvolací soud posuzoval platnost první smlouvy a na rozdíl od soudu prvního stupně shledal rovněž tuto smlouvu neplatnou, a to z téhož důvodu jako zajišťovací smlouvu. Uzavřel, že v rozporu s §13 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, byl předmět smlouvy vymezen pouze jako „51 akcií na jméno s nominální hodnotou 10.000,- Kč za akcii akciové společnosti Brněnské písky, a. s.“ a nebyl tak vymezen dostatečně určitě.
Jelikož však ustanovení §17 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb. nevyžaduje pro převod cenného papíru na majitele písemnou formu (společnost Brněnské písky, a. s. neměla v rozhodné době akcie na jméno, jak je nesprávně uvedeno v první smlouvě) a k převodu dochází předáním nabyvateli, zabýval se odvolací soud otázkou, zda k převodu akcií právnímu předchůdci žalobkyně došlo, když vůle předat je, z první smlouvy (byť byla neplatná), plynula.
Odvolací soud uzavřel, že k předání akcií došlo, jak vyplývá z provedeného dokazování, a to 19. října 1999, kdy je člen dozorčí rady ALPINE Ing. J. V. předal zaměstnanci žalobkyně p. K. N.. Vzhledem k tomu, že zajišťovací smlouva byla shledána neplatnou a sama žalovaná byla ke dni 19. října 1999 jednatelkou společnosti ALAS Morava, s. r. o. (právní předchůdkyně žalobkyně), posoudil odvolací soud toto předání jako předání akcií kupujícímu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka má za zásadně právně významné posouzení, zda lze zhojit neplatnost smlouvy o převodu akcií jejich předáním, a to i za situace, kdy při převzetí akcií chyběla vůle přejímajícího (p. N.) i vůle žalované, převzít akcie do vlastnictví žalobkyně. V této souvislosti klade i otázku, zda převzetím akcií došlo ke zhojení neplatnosti smlouvy. Dále pak považuje za zásadně právně významné, že soud měl posoudit zajišťovací smlouvu podle jejího obsahu jako smlouvu zástavní a zkoumat, zda není neplatná jen zčásti. A konečně vytýká soudu, že ji poté, co zajišťovací smlouvu posoudil jako smlouvu zástavní, nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Tvrdí, že samotné předání akcií dne 19. října 1999 je možné považovat maximálně za dovršení jejich převodu, kterému musí předcházet uzavření platné smlouvy o převodu cenných papírů. Odvolacímu soudu vytýká, že sice smlouvu o převodu akcií shledal neplatnou, na druhou stranu ovšem připustil (s poukazem na v neplatné smlouvě projevenou vůli), že k uzavření smlouvy došlo podle ustanovení §17 zák. č. 591/1992, jež k převedení listinného cenného papíru vyžaduje pouze jeho předání a nikoliv písemnou smlouvu. Argumentuje tím, že se odvolací soud vůbec nezabýval náležitostmi této smlouvy (výše kupní ceny, o jaké akcie jde), stejně jako tím, mezi kým a kdy byla tato smlouva uzavřena. Poukazuje rovněž na okolnosti předání, kdy p. N. „přesně nevěděl“, co přebírá, stejně jako Ing. V. netušil, co má s předávanými akciemi p. N. udělat a také na skutečnost, že žalobkyně nikdy v řízení neprokázala zaplacení kupní ceny. Rozhodnutí tak považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.
Dovolatelka konstatuje, že akcie od p. Nováka přebírala na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva (jíž považovala za platnou) jako fyzická osoba pro sebe a nikoliv jako jednatelka právní předchůdkyně žalobkyně (kteroužto funkci v rozhodné době zastávala), a to i z toho důvodu, že se o první smlouvě dozvěděla až následujícího dne. K tomu dodává, že předání akcií podle první smlouvy proběhlo „téměř rok“ po datu, které bylo ve smlouvě sjednáno.
Pro případ, že by předání akcií dne 19. října 1999 mělo být posuzováno jako „zhojení“ absolutní neplatnosti první smlouvy, vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že uvedený právní úkon nesprávně posoudil, neboť absolutní neplatnost zhojit nelze. Domnívá se, že žalobkyně není v řízení aktivně legitimována a „nárok na vydání akcií jí nesvědčí“.
K zajišťovací smlouvě dovolatelka uvádí, že v případě, kdy soud tuto smlouvu posoudil jako smlouvu zástavní, měl ji dle §118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností a poučit ji, o čem má svá tvrzení doplnit a o následcích nesplnění této povinnosti. V postupu soudu proto žalovaná spatřuje vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že kdyby zajišťovací smlouva byla posouzena jako smlouva zástavní, pak by byla po celou dobu oprávněnou držitelkou, jelikož jí akcie byly po uzavření předány a smlouvou zajištěná pohledávka nebyla dosud uhrazena.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je pro neurčitost neplatná, když poukazuje na to, že v této smlouvě jsou akcie označeny správně jako „akcie na majitele“, a nikoliv jako akcie na jméno, jak je uvedeno ve smlouvě o převodu akcií. Z důvodu, že jde o akcie zastupitelné, je jejich „specifikace druhem, nominální hodnotou a počtem kusů zcela dostačující“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvrací závěry dovolatelky a ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že „sankcí absolutní neplatnosti (dle §39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého ….. prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě [srov., k tomu §169 písm. e) obč. zák. a v judikatuře i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Na posouzení zajišťovací smlouvy jako neplatné proto nemá vliv, zda byla sjednána jako smlouva zástavní či smlouva o zajišťovacím převodu práva, ujednání o tzv. propadné zástavě činí neplatnou každou z nich. Z uvedeného plyne, že dovolatelkou předestřené otázky týkající se posouzení platnosti zajišťovací smlouvy přípustnost dovolání založit nemohou.
Za tohoto stavu není významné, zda odvolací soud poskytl dovolatelce poučení podle §118a o. s. ř., neboť ze shora uvedeného plyne, že pro platnost zajišťovací smlouvy neměla žádná další skutková tvrzení význam a tvrzená vada řízení proto nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může být platně uzavřena smlouva o převodu cenných papírů za situace, kdy je písemně uzavřená smlouva o převodu těchto cenných papírů neplatná a následně dojde k předání cenných papírů ve smlouvě uvedenému kupujícímu.
K tomu Nejvyšší soud v rovině právního posouzení věci uzavírá, že takový postup je možný. Nepředepisuje-li zákon pro uzavření smlouvy písemnou formu, lze ji uzavřít jakoukoli formou, tedy i konkludentně. Nabídla-li tedy ALPINE žalobkyni (její právní předchůdkyni) cenné papíry, které měly být předmětem první smlouvy, za podmínek ve smlouvě uvedených, a ta je převzala, mohlo dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy. Žalovaná uzavření takové smlouvy zpochybňuje poukazem na to, že neprojevila vůli převzít cenné papíry pro žalobkyni, jako její jednatelka, ale projevila vůli je převzít pro sebe, jako plnění ze zajišťovací smlouvy. Toto tvrzení však neobstojí ani v rovině její vlastní argumentace, neboť aby mohla cenné papíry převzít jako plnění ze zajišťovací smlouvy, musely by se nejprve stát vlastnictvím žalobkyně na základě smlouvy první.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení §8 a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 9.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 4.500,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 4.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 960,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 5.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 16. října 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu