ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2407.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2407/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) JUDr. Z. R. a b) D. R., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, PSČ 513 01, proti žalovanému Ing. V. B. , jako správci konkursní podstaty úpadce TBD - Turnovské bytové družstvo, identifikační číslo osoby 25943707, zastoupenému JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, PSČ 541 11, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 10/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 254/2009-180, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 254/2009-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. října 2009, č. j. 41 Cm 10/2007-158, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ JUDr. Z. R. a b/ D. R.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce TBD - Turnovské bytové družstvo) vyloučení bytové jednotky, spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku uvedených ve výroku (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobci se nestali členy družstva (úpadce) a tudíž na ně úpadce nemohl podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), převést bezúplatně vlastnictví ke sporným věcem. Smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 13. ledna 2005 je absolutně neplatná (podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s ustanovením §23 zákona o vlastnictví bytů, když zákon o vlastnictví bytů umožňuje bezúplatně převádět nemovitý majetek družstva pouze na jeho členy.
Podle odvolacího soudu pak nelze smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky považovat ani za kupní smlouvu podle ustanovení §6 zákona o vlastnictví bytů, neboť neobsahuje ujednání o kupní ceně, jejíž určení (popř. alespoň způsob jejího určení) je ve smyslu ustanovení §588 obč. zák. podstatnou náležitostí kupní smlouvy.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a majíce právní posouzení věci odvolacím soudem za rozporné se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 8/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jde o rozsudek ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006 (dále jen „R 8/2009“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelé zdůrazňují, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že byt, jehož se předmětný převod týkal, nebyl „nikým obsazen, ani fakticky ani právně“, v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v R 8/2009 proto smluvní volnost při jeho převodech nebyla zákonem o vlastnictví bytů nijak omezena. Rozhodl-li se převodce (úpadce) „převést na žalobce byt smlouvou nazvanou o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky, tak bez ohledu na to, jak strany smlouvu nazvaly, jde o smlouvu se zcela konkrétním vyjádřením zájmu převodu a nabytí vlastnického práva“. Obě smluvní strany v souladu s článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod oprávněně realizovaly svá rozhodnutí, zájmy a preference při uzavírání smlouvy. Současně dovolatelé poukazují na to, že „do rukou předsedy bytového družstva složili 220.000,- Kč“, z čehož plyne, že byt nenabyli bezúplatně.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovoláním zpochybněné právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce (tj. naposledy ve znění zákona č. 179/2005 Sb.) byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.
K otázce, zda podle zákona o vlastnictví bytů lze převést „byt“ (jednotku) v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva do vlastnictví osoby, která není jeho nájemcem, se - jak ostatně uvedli sami dovolatelé - Nejvyšší soud vyjádřil již v R 8/2009. V něm s poukazem na svůj rozsudek ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 909/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2007, pod číslem 173, uzavřel, že byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Současně dovodil, že tam, kde bytové družstvo vlastní byty, které nemá nikdo v nájmu, jeho smluvní volnost při jejich převádění (zákonem o vlastnictví bytů) omezena není. Přitom zdůraznil, že účelem úpravy obsažené v ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů bylo poskytnout zvýšenou ochranu těm, kdož v bytě bydlí z titulu nájemního práva a členství v družstvu. Nemá-li byt nájemce, není zde osoba, k jejíž ochraně je zkoumaná úprava určena.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 930/2010 (vydaném v řízení vedeném vůči témuž žalovanému, ve kterém řešil věc vykazující po skutkové stránce rysy shodné s posuzovaným případem).
Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud s odkazem na ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů k závěru opačnému, totiž, že tento zákon neumožňuje bezúplatný převod vlastnického práva k bytové jednotce (bytu) osobě, která nebyla členem družstva, je jeho právní posouzení věci nesprávné (odporující právě R 8/2009).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu prověřit platnost smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce (rozuměj smlouvy, ze které žalobci dovozují vlastnické právo ke sporným věcem) nejen z pohledu jejího případného rozporu se zákonem o vlastnictví bytů, nýbrž i z hlediska předpokladů pro platnost právního úkonu, týkajícího se převodu nemovitostí ve vlastnictví bytového družstva, obsažených v jiných právních předpisech.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu