ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2560.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2560/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně J. F. , zastoupené JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ JUDr. V. V. , jako správci konkursní podstaty úpadce EUDOXIA, spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 47546956, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, PSČ 130 00 a 2/ „CIHELNA ŠLIK s. r. o.“ , se sídlem v Praze, Horní Počernice, Šplechnerova 899, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 63072751, zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o určení neexistence vykonatelné pohledávky ve výši 113.037.178,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 16/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 13 Cmo 99/2009-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupců žalovaných.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. ledna 2009, č. j. 55 Cm I 16/2008 - 92, zamítl Krajský soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (J. F.) domáhala vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce EUDOXIA, spol. s r. o., v likvidaci a 2/ „CIHELNA ŠLIK s. r. o.“) určení, že pohledávka druhého žalovaného uplatněná v konkursním řízení úpadce EUDOXIA, spol. s r. o., v likvidaci, vedeném u Krajského soudu v Praze 38K 47/2007, ve výši 113,037.178,10 Kč, není po právu jako vykonatelná pohledávka s právem na oddělené uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázky předložené dovolatelkou již Nejvyšší soud zodpověděl v rozsudku ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1699/2010 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se zabýval žalobou jiného konkursního věřitele o určení neexistence stejné pohledávky, podloženou ve stejném skutkovém rámci stejnými námitkami jako v této věci. Z argumentace obsažené v označeném rozsudku (na který Nejvyšší soud v podrobnostech) odkazuje, se podává, že pohledávka druhého žalovaného není promlčena. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí nezakládá posouzení okruhu osob, které jsou pasivně věcně legitimovány v žalobě o určení pravosti vykonatelné pohledávky. Vymezením okruhu účastníků řízení o určení pravosti vykonatelné pohledávky se totiž Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že byla-li popřena pravost nebo výše vykonatelné pohledávky, podává žalobu ten, kdo ji popřel (správce konkursní podstaty nebo popírající konkursní věřitel), proti přihlašovateli (a nikoli již vůči správci konkursní podstaty); srov. bod XXXI. stanoviska, str. 202 (378) V tomto ohledu dovolání nicméně se závěry napadeného rozhodnutí ani nepolemizuje (a nebrojí tak proti argumentaci, na základě které byla žaloba vůči druhému žalovanému zamítnuta).
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají u obou žalovaných z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokáti žalovaných učinili v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, jímž je vyjádření k dovolání (druhé vyjádření druhého žalovaného k dovolání již Nejvyššího soudu za účelně vynaložený náklad neměl). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč, tak jde o částku 2.550,- Kč. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč činí účelně vynaložené náklady u každého z žalovaných 3.060,- Kč, k jejichž úhradě (k rukám příslušných zástupců žalovaných) dovolací soud žalobkyni zavázal.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu